70 series jako daily? Update po dvou letech

Jednoho nedávného rána jsem šel k autu, koukal na (opět) orezlé lano navijáku, který jsem zapoměl pár týdnů ošetřit a při představě jak mi prasklé lano probíhá mozkem mi proběhlo mozkem také hořkosladké poznání, že s tou potvorou žiju už dva roky. To si zaslouží krátkej blogísek.

Nejdřív jsem se ovšem podíval na nákupní seznam: syntetické lano tam furt visí a objednávka oslavila první narozeniny. Ať žije akceschopnost a flexibilita OSN, není nad to mít centrální nákupy řízené těmi nejlepšími mozky planety: v tomto případě etalony pořádku a systematičnosti (Italy) s masivní podporou nejvýkonnějších úředníků Britského impéria: Bangladéšany. Asi si ten provaz půjdu koupit sám a konopnej bude stačit.

Ale zpátky k denním radostem: možná jste zaznamenali moje předchozí blogy o LC 79, které jsem před dvěma roky nakoupil pro svůj program v Papui Nové Guinei a speciálně o jednom z nich, který mi slouží jako jeden z mála zdrojů radosti v této blátivé díře (pokud by vás to zajímalo, tak zbývajícími zdroji radosti je alkohol a střelba březích laní… kecám samozřejmě, jenom alkohol, březí laně se tu nedají pořádně sehnat – nejsme v Bruntále).

Můj kousek nedávno oslavil nájezd kulatých 22 222 km, takže se dá považovat za zajetý: nebo na vyhození, záleží na úhlu pohledu. Za tu dobu podstoupil generálku motoru, dostal dvakrát novou spojku a postoupil zhruba 40 kompletních odbahnění. Taky už má za sebou opravu rámu (slaná voda je svině) a podstoupil několik dalších menších nedůležitých oprav a výměn spotřebáku (různé hadice, kusy podvozku, řemeny, vyhořelé pojistkové skříně a tak). Čímž chci říci, že je to velmi spolehlivé auto. Těch dvacet dva tisíc kilometrů bylo totiž najeto z cca 80% v terénu a většinou s půltunou nákladu na korbě. Možná bych se mohl někdy kouknout, jakou to má vlastně povolenou nosnost.

Aby bylo auto co k čemu, podstoupilo v průběhu času pár úprav: dostalo především 15 cm lift, doplněný většími MT MudStar, vzadu jsme přihodili pár listů do odpružení a vyměnili jsme naviják za silnější. Také jsem auto několikrát umyl a velmi památným momentem bylo pořízení voňavého stromečku, který dostal rožněním v osluněné kabině neskutečné grády a než byl z vozidla exkomunikován, způsobil fenomenální vomitus pakistánského kolegy na má záda během jednoho obzvláště houpavého výletu.

Pikápek si v průběhu doby překvapivě nevyvinul mnoho nemilých vlastností, geometrii se daří držet v normě (hodně vozidel s mizernou údržbou často používaných v terénu se stává čtyřstopými, s poněkud krabím (sorry Krabe) chodem) a korozi držím na uzdě v rámci možností. Auto totiž tráví hodně času u vody/ve vodě/pod vodou (často slanou), takže první známky koroze nastoupily tak možná tři týdny po importu. Rám měl z počátku nějakou minimální ochranu, ale to se odře během týdne a od té doby začalo v podstatě nekonečné experimentování s různými ochrannými prostředky na bázi gumy, asfaltu, a různých syntetických h*oven širokého spektra konzistencí a barev. Být bukva s Patrolem navlečená do pouštních maskáčú DBDU, která si jednou za měsíc vyrazí do lomu zažít adrenalíny, asi každý z těch prostředků by byl celoživotním řešením. Pro nás je jediným (konečným) řešením svářečka a střádání peněz na nová auta. Agresivita koroze je neuvěřitelná a je dobře vidět, který závod používá jakou ocel k výrobě – Pikápky jsou vyráběny v Japonsku a hnijí podstatně méně než „Trooper Carriers“ vyráběné u Mandely, nebo v nějaké pouštní díře. Ale pořád hnijí fest.

Samozřejmě, s výše uvedenými instalacemi se vozidlo stalo mnohem pohodlnějším, ale také mnohem méně ovladatelným. A brzdy stojí ještě více za houby, ale to nevadí jelikož se stejně moc nepoužívají. Většinou je problém se rozjet, ne zastavit. 

Jinak hlásím, že se během mé služby nic zvláštního nestalo.

O LC série 70 jsem slýchal celý život a jsem fakt rád, že si ho mohu užít plnými doušky (bahna). Ale každopádně, moje páteř vzkazuje, že domu to pořád nechci.

PB