Vrakoviště: z hřiště pro nadšence továrnou na díly

Na dnešní zamyšlení mě paradoxně přivedl nedávný nákup vozu. Ano, pořídil jsem si další auto. Je to naftový kombík. A už jsem ho měl, protože na Autíčkáři někteří z nás trpí nemocí, která se projevuje tím, že si kupujeme pořád stejná auta. Ale o tom někdy jindy. Pořízení staré a trochu unavené ojetiny mě nicméně dovedlo po mnoha letech k potřebě hledání použitých autodílů. Kousíčky interiéru, záslepky, chráničky, čudlíky… znáte to – takové ty drobnosti, které vypadají nedůležitě, ale pokud jste puntičkáři, neužijete si cestu autem, dokud nejsou v pořádku. 

Tak jsem začal hledat vrakoviště. Takové to klasické, kde si můžete v klidu „ozobat” vrak, zaplatit pár stovek a být spokojený. Zjistil jsem, že tento způsob získávání dílů už, zdá se, zcela zanikl. A je mi to moc líto.

Není to tak dávno – někdy v době, kdy parkoviště ještě zaplňovaly Favority, první Fabie a E30 nebyla youngtimer, ale jen ojeté BMW –, co byla vrakoviště úplně jiným místem než dnes. Nebyla to sterilní výdejní místa dílů s počítačem, čárovými kódy a pevným ceníkem. Byla to, alespoň pro mě, tehdy majitele prvního „oficiálního” auta, místa zaslíbená. Místa, kam se nechodilo pro konkrétní díly, ale hlavně hledat poklady.

Člověk zaparkoval u brány, pozdravil se s chlápkem v montérkách a pak už zmizel mezi řadami aut. Většina z nich byla celkem nudná – stodvácy, prorezlé Favority, občas nějaká ta Felicie, životem unavené Fordy a Opely. Hodně lidí je přehlíželo. Ale znalci věděli, že i v obyčejném voze se dalo narazit na dobrý úlovek. Někdy to byly lepší aftermarket reproduktory, jindy nadstandardní výbava – třeba elektrická okna do Felicie nebo počítač Apri do Favorita. A nezřidkakdy i milá drobnost, třeba hezké desky na doklady ve schránce u spolujezdce, parádní aftermarket koberečky nebo tuningová hlavice řadící páky.

Největší potenciál samozřejmě skýtaly sportovní a luxusní vozy. Různá BMW a Mercedesy záhy přišly o výsostné znaky, chromovaná písmenka, časem i sedačky nebo volanty – to vše se dalo ještě „nabastlit” do nějaké obyčejnější ojetiny. A i když se nic nenašlo, stálo za to si vozy i jen tak prohlédnout a zasnít se, jaký za sebou asi mají osud.

Čas od času došlo i na nákup skutečných dílů – zachovalý výfuk, lepší kola, méně slepá přední světla nebo slušné kotouče se tu daly chytit „za pár” a s napjatým studentským rozpočtem pomáhaly udržovat ojeté pekáče v provozuschopném stavu.

Vrakoviště tehdy nemělo web, online katalog ani databázi vozů. Bylo to svého druhu dobrodružství. Nikdy jste přesně nevěděli, co najdete. A zdaleka nešlo jen o to, díl najít, ale i o možnost si ho v klidu prohlédnout. Sundat, porovnat, zkontrolovat konektor a třeba si ho i zkusmo zapojit do svého auta a zkusit, jestli to vůbec funguje.

Dostkrát jsme na vrakoviště chodili i bez konkrétního cíle. Prostě se projít. Podívat se, v jakých výbavách se kdysi auta prodávala, jak vypadala klimatizace ve Felicii, co všechno nabídla Sierra ve výbavě Ghia nebo kolik tlačítek se dalo nacpat do středového panelu starého Mercedesu. Byla to živá učebnice automobilové historie rozprostřená na pár hektarech hlíny.

A ceny? Ty patřily do úplně jiného světa a vymýšlely se tak nějak za pochodu. Zpětné zrcátko za padesát, elektrické stahování oken za kilo, sada plastů za cenu oběda v hospodě. Tlačítko z panelu topení zadarmo, když z toho auta rovnou vyndáš přístrojovku. Bez dokladu, bez systému, jen podle toho, o co šlo a jak moc se chtěl člověk dohadovat. Vrakoviště nebyla anonymní – byla osobní. Když vás znali a věděli, že jste spolehliví a neděláte blbosti, bylo všechno jednodušší. 

Dneska přijedete, nahlásíte VIN nebo katalogové číslo, a pokud máte štěstí, dostanete krabici s dílem, který už někdo dávno vymontoval. Auto, ze kterého pochází, zpravidla neuvidíte. Jestli bylo bourané zepředu, zezadu nebo jestli půl roku stálo otevřené v dešti, se nedozvíte. Vyzkoušet nemáte kde. A cena? Často taková, že se člověk neubrání myšlence, jestli už rovnou neměl objednat nový čistý díl s lesklou krabičkou a zárukou.

Vrakoviště se změnila. Ta malá postupně zanikla a z velkých jsou továrny na použité díly. Efektivní, přehledné, bezpečné. Pro běžného zákazníka možná dokonce pohodlnější. Ale něco se tím vytratilo. Ten pocit objevování, radost z nálezu a možnost si detailně prohlížet polorozebraná auta, která jsme ještě pár let předtím vnímali jako nedostižný luxus.

Samozřejmě chápu, že dnes už to jinak nejde. Pustit lidi mezi vraky znamená spoustu rizik a stačí pár „chytráků” s hlubokými kapsami, aby důvěra vzala za své. Nemluvě o odpovědnosti za případné úrazy a taky skutečnost, že autovrak je dnes vnímán jako nebezpečný odpad a jeho likvidace podléhá přísným pravidlům. Z pohledu vrakovišť je současný model logický a bezpečný. Přesto se mi nostalgicky stýská po době, kdy člověk mohl chodit mezi auty, hledat, zkoumat a objevovat. Kdy vrakoviště nebylo jen výdejním okénkem na díly, ale místem, kde se dalo strávit celé odpoledne a odejít s úsměvem, špinavýma rukama a pocitem, že jste něco ulovili.

Pokud někdo o takovém „oldschoolovém” vrakovišti víte, nepište o něm do komentářů, ještě by se to profláklo. Ale dejte nám o něm vědět na redakce@autickar.cz a my vám za tento tip dáme prémiové členství. Předem dík.