Volkswagen Touran 2.0 TDI: Efektivita pro sedm

Na test Touranu jsem se velmi těšil. Jednak proto, že mám s předchozími dvěma generacemi alespoň základní zkušenost, a druhak kvůli své redakční pověsti. Mí drazí kolegové o mě ze srandy prohlašují, že jsem komunista. Nechme prosím stranou politiku, především proto, že jí ani za mák nerozumím. Moje pověst vznikla kvůli oblibě levných a jednoduchých automobilů. (A taky kvůli Adamově oblíbené ušance. S rudou hvězdou. – Pozn. Fernie) S vyhlídkou na řízení sedmimístného Volkswagenu jsem se těšil, že svoji přezdívku vylepším alespoň na něco jako ‚praktik‘. Povedlo se? Čtěte prosím dál.

První dojem ze zářivě bílého rodinného expresu byl vyloženě pozitivní. Moderní design, který drží krok s koncernovým rytmem, decentní chromované lišty a příplatkové disky dají na první pohled znát, že automobil před vámi je zaměřen na kvalitu a chladně profesionální dojem. Kdyby měl Jason Statham hrát roli v kurýra v sedmimístném voze, zcela jistě by sedlal právě Touran 2.0 TDI s manuální převodovkou. Nejspíš by si vybral černou metalízu, ale i bílá působí sterilně dokonale. Na rozdíl od konkurence se dobrý dojem nevytrácí ani při bližším ohledání. Jednotlivé panely působí dojmem, jako by karoserie nejprve vznikla z monobloku, aby byla následně přesným tenkým řezem rozdělena na jednotlivé komponenty. Z tvaru a způsobu sklápění zpětných zrcátek je zřejmé, že na nich pracovali nejpovolanější mistři japonského umění skládání papíru, a celek působí jako vyrobený ještě o kousek dokonaleji, než byste u fau-vé čekali. Pamatujete na ten klip se znepokojivým robotem od Björk? Stoprocentně jezdí bílým Touranem.

Skvělý dojem pokračuje po otevření dveří. Interiér testovaného kousku byl vybaven vkusnými tmavě šedými semišovými potahy. Tedy vypadalo to jako semiš, jsem si jistý, že to byl nějaký supertajný materiál dotažený k dokonalosti v přísně střeženém orlím hnízdě, ukrytém kdesi v Alpách. Jestliže se mezi čtenáři nachází ti, kteří byli rozčarováni poklesem kvality interiéru u posledního faceliftu předchozí generace (od 2010), pak si alespoň na okamžik půjčte druhou generaci. Účinek terapie zaručuji. Na rozdíl od předchůdce nemáte pocit, jako by pacička nastavení směru ventilátoru měla upadnout, a odnikud se neozývají žádné pazvuky, rány natož vrzání. Zdá se, že pánové ve Wolfsburgu si svých minulých hříchů jsou vědomi a vše napravili. Nebo byli přeřazeni a jejich místa nyní zastávají výkonnější a mladší Němci s ještě přísnějšími výrazy. Zkrátka hospodská pověra, že VW rovná se kvalita, opět dostává ostrou munici. Jenom sáhnout na studeně kovové tlačítko určené k nastartování motoru působí dojmem, jako byste z horské chaty ve Švýcarsku přesouvali miliardové fondy. Pocit naprosté dokonalosti a skvělého odladění je vlastní všemu, na co lze v kabině sáhnout. Nad vším někdo přemýšlel, pečlivě zapisoval poznámky a doplňoval doporučení.

Jestliže jsem nyní vychválil provedení interiéru do nebes a vy přemýšlíte, jestli jsem za ódu na VAG dostal pověstný ‚mylijón‘, nyní nastražte uši. Přichází čas si stěžovat a na to jsem expert. Například proč proboha ještě neodstranili otočný symbol uprostřed kolečka ovládání hlasitosti? K čemu jsou všechny butonky (jo, čtete správně, butonky) krásně seřazené a odměřené v souladu s feng-shui a zlatým řezem, když celkový dojem hyzdí symbol ‚standby‘ nakloněný o ohavně pitoreskní úhel? Další výtkou, abych dodržel vzestupné pořadí závažnosti, je dovírání dveří. Nikdo nedokázal dveře zavřít napoprvé. Staří, mladí, petrolheadi i ignoranti, všichni s nimi museli třísknout nadvakrát. A ten zvuk, který přitom týraný kov vyluzuje! Tohle je felmi ne-folks-fagnofske. Třetí a předposlední výtka směřuje k sedačkám. Testovaný exemplář byl vybaven příplatkovými anatomickými sedadly s funkcí masáže. Nejen že mě z těch prokletých křesel celý den bolela záda, ale bolela i každého, kdo byl proti své vůli usazen na sedadlo spolujezdce. Přitom cestování v druhé řadě je vrchol komfortu. Nechápu, na co při navrhování opěradel mysleli. Nejspíš špatně přeložili heslo ‚anatomie‘. Kdybych si měl vybrat, kam si ve voze na dlouhou cestu sednu, a druhá řada byla beznadějně obsazená, raději vytáhnu třetí řadu z podlahy kufru. A to nemyslím jako nadsázku. Jen doplním, že masážní funkce spočívá ve střídavém nafukování bederní opěry, což je skvělá simulace dítěte s ADHD usazeného za vámi v kině.

Nadáváním na sedadla, vrtošivý otočný ovladač, či bederní opěrku jsem se ale jen rozcvičil před tím, co subjektivně považuji za problém, tedy z hlediska ergonomie, nejpalčivější. Je jím překvapivě infotainment, potažmo jeho navigace. První setkání s dobrodružnou GPS jsem zažil v Superbu a tak nějak jsem předpokládal, že jde o vrtoch vyhrazený škodovkám. Z nacionální podezřívavosti jsem předpokládal, že si Němci zkrátka nechali to nejlepší pro sebe a do Superbu strčili v rámci koncernové politiky nějaký odpad alternativní počin. Na tomto místě se musím za své extrémně nacionalistické stanovisko omluvit. Stejně tragický případ se nachází na palubě Touranu. Jednoduchý cíl, jakým je středočeská obec ležící dvacet kilometrů od sjezdu z dálnice, byl podnětem pro seznámení se s cestami, které jinak využívají pouze zemědělci k vyvážení močůvky. Nejprve jsem si myslel, že jsem někde omylem zvolil špatný profil trasy. Spořádaně jsem zastavil, zadal cíl znovu a prozkoumal všechny nabízené alternativy. Navigace sveřepě trvala na svém. Nikde nebyla uzavírka, kolem vedly hned dvě silnice první třídy, a přesto jsem měl vyrazit do polí. Superb mi prováděl to samé, a co kolem sebe poslouchám, zdá se, že jde o vlastnost všech koncernových navigací. Výtku si zaslouží i logika infotainmentu, která působí dojmem deset let starého systému. První tři problémy mi vadily jen v souvislosti s logem na volantu. Být místo něj například modrý ovál, ani nepípnu. Infotainment byl ale vyloženě špatný. Jedinou útěchou může být Němcům fakt, že R-Link od Renaultu je ještě horší.

Po shrnutí mnoha předností a několika málo nectností interiéru se dostávám i k pocitu z jízdy. Rovnou se přiznám, že celkový dojem, kterým na řidiče působí tento Volkswagen, mě ani trochu neoslovil. Vyrobit MPV tak, aby dokázalo sterilně projet zatáčku čistou stopou a nejefektivnějším možným způsobem, je sice obdivuhodné, ale dle mého soudu poněkud zbytečné. Náš Velký Guru praví, že lidi, kteří kupují Touran, chtějí vlastnosti Golfu. Gratuluji inženýrům, podařilo se. Ačkoliv jeho stanovisko zcela akceptuji, nemohu se zbavit soukromého názoru, že sedmimístný rodinný dostavník by měl být buď chuligánsky zábavný jako S-Max, nebo pohodlně rozměklý po vzoru francouzské konkurence. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, a jestli chcete vysokého a dlouhého Golfa, který jezdí jako krátký a nízký Golf, tady ho máte. Celkově kvalitu jízdy hodnotím záporně, a ani z motoru jsem nebyl nikterak nadšený. V krátkosti jej označím za sterilně nudný, byť překvapivě efektivní (kombinovaná spotřeba při testu jen něco málo přes 7l/100km). Vlastně zde raději nechám prostor kompetentnějšímu kolegovi, který vyzkoušel i přepravní kapacity velkorysého nákladního prostoru.

Byť jsem si vyhradil značnou část testu nadávkám na infotainment, byl bych nerad, kdyby můj pohled na druhou generaci VW Touran vyzněl negativně. Obdivuji mechanickou dokonalost. Obdivuji efektivitu a preciznost, která čiší ze všeho, na co dosáhne ruka zvědavého řidiče, a především obdivuji klid, se kterým auto zdolává rychlé dálniční přesuny s minimální spotřebou nafty. Mimo dojmu z navigace, který přeci jen může být značně subjektivní, mám problém jen s jedinou věcí. Proč je to tak strašně drahé? Testovaný exemplář se pohyboval kolem milionové hranice, což mi na takové auto přijde opravdu příliš. A to na palubě nebyl skvělý tempomat s udržováním v pruzích ani příplatkové nastavitelné tlumiče (které na rozdíl od anatomických sedaček stojí za každou korunu příplatkové cenovky). Dokonce se u řadicí páky nenacházelo ani tlačítko samočinného parkování. Za milion korun, a nevěřil bych že to někdy řeknu, bych si mnohem raději koupil Renault Espace. Byť má ještě horší infotainment, i když má podivnou dvouspojku spárovanou s podvyživeným motorem. Jen mi prostě dává za ty peníze větší smysl (a nejspíš omylem disponuje nejlepší navigací, se kterou jsem se kdy setkal). A to vlastně ani není přímým konkurentem Touranu. Abych samotným závěrem opět citoval Nejvyššího, jeho slovy odpovím na otázku, proč je to tak drahé: „Protože může.“ A s tím se jako ‚komunista‘ nedokážu smířit.

-AdamF-

Technické údaje:

Motor: turbodieselový čtyřválec 1 968 cm3
Výkon: 110 kW (150 k) při 3 500-4 000 ot./min
Točivý moment: 340 Nm při 1 750-3 000 ot./min
Převodovka: šestistupňový manuál
Maximální rychlost: 208 km/h
0-100 km/h: 9,3 s 
Průměrná spotřeba: 4,5 l/100 km
Základní cena s motorem 2.0 TDi: 647 900 Kč
Cena testovaného vozu: 982 900 Kč

Druhý pohled

Před pár týdny napsal kolega Vavris editorial o tom, že  motoristický pisálek má těžký život. Zářným příkladem budiž test nového Volkswagenu Touran. Mám-li být upřímný, nejsem si zcela jist, jakým způsobem bych měl k recenzi Touranu přistoupit. Ve většině případů se snažím co nejpoutavěji přenést zážitky zpoza volantu na papír váš monitor. Jenže v případě wolfsburského středně velkého MPV by to znamenalo přepsat sem tabulku technických údajů. Jízda ve mně nezanechala absolutně žádný zážitek. Auto mi připomíná operační sál ve chvíli, kdy zbývá deset minut do začátku zákroku. Všechno je dokonale sterilní, každý nástroj má přesně dané místo a funkci. Je to však u takového auta chyba? 

Objektivně vzato je nový Touran vynikající vůz. Poprvé si to uvědomíte ihned po usednutí za volant. Stačí se rozhlédnout. Dýchne na vás skoro až prémiová atmosféra interiéru. Všude, kam jen oko dohlédne, jsou kvalitní materiály, dokonalé dílenské zpracování a typicky německý smysl pro detail. Jen bych si odpustil ten černý klavírní lak, na kterém je vidět sebemenší otisk prstu či smítko prachu. Nemohu si stěžovat ani na příplatkové Ergo Active sedačky, na rozdíl od kolegy Adama mi vyhovují dokonale. Další oblastí, ve které Touran sbírá plusové body, je bezchybná variabilita interiéru. Je libo prostřední řadu sedaček posunout a získat větší místo na nohy? Není problém. Potěší i polohovatelné opěradlo. Nakoupili jste polovinu sortimentu v IKEA a přemýšlíte, jak to dostat domů. I v tomto případě se můžete na své lidové vozítko spolehnout, sedmimístný minibus se dá během chvilky změnit na dvoumístnou dodávku s ohromnou přepravní kapacitou. Dovnitř se vejde vše, na co si vzpomenete. Co mě překvapilo asi nejvíc, byl ovšem akustický komfort na palubě. Když jsem vůz přebíral, patrně by mě nenapadlo, že budu obdivovat právě tuhle vlastnost. Přece jenom, naftový čtyřválec a aerodynamika panelového domu nebudí zrovna vysoká očekávání v této disciplíně. Opak je pravdou. V autě je hrobové ticho. Dokonce ani v rychlostech okolo 170 km/h není třeba zvyšovat hlas při konverzaci se spolujezdcem. Za tohle dávám palec nahoru. Až potud by se mohl zdát Touran jako dokonalý a univerzální společník pro každou rodinu. Bohužel, jak už to tak v pohádkách bývá, není všechno zlato, co se třpytí. 

Člověk by řekl, že když vývojáři věnují takovou pozornost sebemenšímu tlačítku v interiéru, pak taková věc, jakou jsou jízdní vlastnosti, bude vyladěná naprosto božsky. Jenže ouha. Asi netřeba chodit kolem horké kaše. Touran je tak tvrdý, že by snad mohl definovat nový prvek Mohsovy stupnice. Opravdu je to nutné? Je hezké, že na okreskách zvládne udržet tempo daleko za hranicí povolné rychlosti, aniž by se převrátil do prvního příkopu. Jenže co je mi to platné, když v obchoďáku nakoupím mléko, ale domů dovezu natlučené máslo. Opravdu je tohle vlastnost, kterou chceme od rodinného MPV? Já tedy ne. Rozhodně bych obětoval třicet procent tuhosti za větší dávku pohodlí. Další věc, která by zasloužila vyladit, je motor. Ne že by nebyl dostatečně výkonný či úsporný. Tam je vše v pořádku. Mé výhrady směřují jinam. Měl jsem problém se s autem plynule rozjet. Z nějakého důvodu pedál plynu v první polovině svého chodu prakticky nereagoval. Jako by se auto dusilo a pak, z ničeho nic, vystřelilo kupředu. Což není zrovna ten typ chovaní, který byste chtěli zažívat v městských kolonách. Dokonce se mi stalo, že motor při rozjezdu zhasnul. Samozřejmě to bylo uprostřed křižovatky, okamžitě se mi tak vybavily vzpomínky na řidičské začátky v autoškole. Snad poprvé v životě jsem byl rád za přítomnost stop-start systému, který motor nahodil automaticky, a já se tak vyhnul potupnému zastavení provozu. Zlepší se to až po přepnutí voliče jizdních režimů do kolonky sport. Zní to sice zvláštně, ale opravdu doporučuji jezdit s rodinným MPV ve sportovním módu. Nejspíš nějaká nová ekologická vychytávka, protože s dvoulitrovým tédéíčkem ve variantě Euro5 bez močoviny mám najeto asi 100 tisíc kilometrů a nic podobného jsem nepozoroval. Na ekologickou notu hraje i převodovka. Je snad delší než týden před výplatou. Ve městě nemáte šanci se k šestce vůbec přiblížit. Na dálnici to sice pomůže snížit otáčky, ale na druhou stranu, musím pod kopcem podřadit, abych udržel svou cestovní rychlost. Takže prosím pěkně, zkrátit. Poslední drobností, která mě při soužití s Touranem vytáčela, byla maličká zpětná zrcátka, svou velikostí připomínající dívčí kosmetickou pomůcku. Auto téhle kategorie by si zasloužilo větší plácačky.  

Je s podivem, jak na první pohled dokonalý vůz může kvůli několika drobným chybičkám zapadnout do šedivého průměru. Samostatnou kapitolou je pak cena. Je, či není vysoká? Na tohle obvykle nejlépe odpoví samotní zákazníci. Zde to vzhledem k prodejním statistikám vypadá, že cenovka je adekvátní. Málokterý výrobce, vyjma prémiových značek, by si mohl dovolit nalepit na podobné auto takhle sebevědomou cenovku. Volkswagen prostě umí své produkty dokonale prodat. A to je zatraceně užitečná schopnost.

-DanB-