Dnešní test je speciální a tím nemyslím fakt, že je věnován autu starému. Ne, unikátní je v tom, jaké jsem měl to štěstí si vyzkoušet. Na fotkách vidíte Toyotu Century z roku 2001, což je vůz který na našich silnicích prakticky nemáte šanci potkat. Jedná se nejenom o nejlepší Toyotu z celé nabídky, ale hlavně o ten nejvýše postavený japonský automobilový výrobek, který je téměř výlučně určen pro domácí trh. U nás je to tedy skutečná rarita.
Z fotek jste si už možná stačili všimnout, že Century své postavení v automobilové hierarchii příliš na odiv nedává. Někdo by dokonce mohl říct, že je vzhledově až strohá. Podobně se dá vnímat i interiér. Nebo tak aspoň zapůsobil na kolegu Dana, když jsem mu fotky z testování ukazoval. Naznal, že soudobý Lexus LS je v interiéru atraktivnější a musím říct, že i když tento model v rámci koncernu stojí až pod Century, má nejspíš pravdu.
Já vám ale vysvětlím, proč je to tak správně. Lexus je totiž ta nejvyšší limuzína pro americký trh. Ten má poměrně jasně daná kritéria luxusu. Za velkou louží má být drahé auto hlavně designově nekonvenční (pro Evropana možná až trochu neuchopitelným způsobem) a vevnitř prostorné a trochu pompézní. Dobové LS tohle beze zbytku splňuje.
Naproti tomu, Toyota Century je, jak už jsem psal, předně a téměř výhradně určena japonské vysoce postavené klientele. Ta má úplně jiné představy o tom, co je a co není luxusní. Okázalost a designová ozdobnost je vkusu těchto lidí cizí. Ostatně, taková jsou spíš místní poposkakovadla. V zemi vycházejícího slunce je luxus chápán těmito čtyřmi slovy: střídmost, tradice, péče a ticho.
Toyota Century je přesně taková. Začnu střídmostí, jelikož toto slovo nejpřesněji vystihuje design její karoserie. Auto je působivé svou velkostí, měří 5,3 metru. Je ale zcela prosto jakýchkoliv kudrlinek, ozdob nebo serepetiček, působily by nepatřičně. Jeho střídmá elegance, absolutně vyvážené proporce a důstojnost mluví samy za sebe.
U tohoto auta okamžitě vidíte, že před sebou máte něco neobyčejného a není potřeba to ničím dokazovat. I těch pár jemně dekorativních lišt je tu z jiného důvodu. Třeba rámování bočních oken má přímo dle výrobce za jediný cíl pozvedat dojem z člověka sedícího uvnitř. C sloupek je zase vyleštěn do obzvlášť vysokého lesku, aby šel po vystoupení použít jako zrcadlo. Mimochodem, také tu chybí jakákoliv loga Toyoty. Century používá vlastní, které představuje ptáka fénixe, jenž je i symbolem japonské císařské rodiny.
V podobném duchu je vyveden i interiér. Nenajdete tu žádné komplikované tvary, pompézní materiály ani samoúčelné novoty. Všechno je dokonale vyvážené a navržené tak, aby to působilo maximálně střídmě a přitom důstojně. Nicméně, když v autě sedíte, opět bezpečně víte, že nesedíte v nějaké Corolle, kterou někdo pouze protáhl.
To mě přivádí k druhému slovu, k tradici. Historické zvyky a obyčeje jsou v Japonsku nesmírně důležité. Celá zdejší kultura se okolo nich točí, je to záležitost národní hrdosti. Proto je naprosto samozřejmé, že jsou přítomny i v nejvyšších vrstvách zdejšího automobilového světa.
Century to respektuje tím, že se v průběhu času prakticky nemění. Na fotkách máte druhou generaci, která se vyráběla mezi lety 1997 a 2017. Ale ta předešlá vypadá prakticky stejně. To samé platí o provedení aktuálním. Ony tradice pak hrají roli i v detailech. Například sklon předních a zadních sloupků, přímo dle oficiálního prohlášení, přesně odpovídá sklonu svahů národního symbolu, hory Fuji.
Podobně oslavuje historii i interiér, namátkou stínítka v zadní části. Ta jsou už dnes běžná, umí je nabídnout i škodovky. Ovšem v tomto autě to nejsou obyčejné síťky. Ne, zde se nachází tradiční japonské vyšívané bavlněné záclonky, které vypadají náramně. Mimochodem, fungují na sto procent, do auta díky nim vůbec není vidět. K tomu se ta zadní shrnuje do stran jako opona v divadle a je elektricky ovládaná.
S tím souvisí další důležitý komponent luxusu po Japonsku, péče. Starání se o druhé i sebe sama je v této zemi pověstné. Ať už se bavíme o konzumaci čerstvého jídla, pití kvalitního čaje nebo třeba o legendárních očistných koupelích, ve zdejší společnosti je kvalitní péče očekávána. Oni to taky potřebují, když tolik pracují, že? Pokud se navíc bavíme o péči pro nejvyšší vrstvy, je to všechno ještě umocněné.
Ani zde Century nezklame. Musí se nechat, že ta hlavní péče je určena cestujícímu vzadu vlevo. Tam se očekává, že bude sedět majitel, nějaké CEO nebo člen císařské rodiny. K dispozici má toto vybavení: telefon, masáž, vyhřívání a v pozdějších modelech i odvětrávání sedačky, vlastní kosmetické zrcátko, obrazovku, která slouží jako televize nebo přehrávač videa, tři osobní výdechy ventilace (další tři pro druhého cestujícího), vlastní okruh klimatizace a ionizátor, mikrofonní vstup pro karaoke (ano, to už japonštější být nemůže) a osobního walkmana a značková sluchátka pro poslech hudby.
Aby toho nebylo málo, o tohoto člověka pečuje i přední spolujezdcova sedačka. Její opěradlo se umí sklopit směrem dolů a dozadu a vytvořit prostup, do kterého cestující vsune nohy a tím si je pohodlně natáhne. Pak je tu ještě loketní opěrka, ve které se skrývá kompletní nastavení klimatizace a ovládání polohy zadní sedačky, která se může pohybovat v 10 směrech. Pro případ potřeby je tu i ovládání té přední. A starostlivost zachází až tak daleko, že je tu i dedikovaná kapsa na obouvák. V Century je totiž zvykem jezdit bez bot.
Pravé sedadlo (pro sekretářku) je stejné, ale místo sklopné podnožky je pro ni připraven stylový stoleček na zapisování poznámek. A velmi slušně je postaráno i o řidiče. Slouží mu přehledný digitální přístrojový štít, dotyková a neustále něco japonsky říkající obrazovka infotainmentu, velmi příjemná zrcátka na předních blatnících, která jsou neustále v zorném poli, a orientační kolík, aby věděl, kde přesně je roh karoserie.
O celou posádku krásně pečují i sedačky z pravé vlny. A ty jsou moc zajímavé. Ony pohledově vypadají obyčejněji (střídměji) než kůže, ale o to líp se na nich sedí. Kdo už někdy auto s koženým čalouněním měl, ví, že to uživatelsky zas taková výhoda není, v zimě studí, v létě pálí, pocitově je tvrdé a po letech praská. Navíc při pohybu těla různě vrže. Pro vlnu to neplatí. Nevydává žádné zvuky, není nijak závislá na teplotě, a je měkoučká. Chcete v tom sedět, věřte mi.
Posledním projevem japonského vnímání luxusu je ticho. A to je v tomto autě naprosto absolutní. Začíná to už dveřmi. Všechny dosedají opravdu jemně a ty zadní mají i automatické dovření, aby to klaplo ještě míň. Pokračuje to výškovým nastavováním zadních opěrek hlavy s motorky, které fungují na principu ultrazvuku, protože tak je to tišší. Jde to až tak daleko, že součástí sloupku řízení je i magnet na klíče, aby tyto na kroužku nechrastily, když se Century startuje.
Odhlučnění při jízdě je naprosto špičkové, ani ve vyšších rychlostech neslyšíte prakticky nic. Platí to i pro motor, což jsem si říkal, že je možná až trochu škoda, protože auto pohání snad jediná okázalejší věc, čtyřicetiosmiventilový atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu pěti litrů a výkonu 280 koní. Je to jediná V12, kterou kdy Toyota vyrobila a já musím říct, že udělala moc dobrou práci.
Jemnost jeho chodu je těžko popsatelná. Po celou dobu jízdy o něm absolutně nevíte. Neví o něm dokonce ani okolí, což se mi při testovací jízdě potvrdilo, neb jsme se několikrát plížili za různými cyklisty a oni o nás neměli nejmenší tušení. Zároveň zcela nenuceně a plynule táhne, čemuž dopomáhá i naprosto neznatelně řadící automatická převodovka.
Přitom ale umí i s takto velkým autem velmi solidně pohnout. Nicméně, je to zase úplně jiné zrychlení než u obyčejnějších aut. Nedočkáte se tu žádného škubnutí a zatlačení do sedaček. Automat jen podřadí, o tom ale akusticky nevíte, motor jemně zabere, což sotva postřehnete, a najednou jedete o 100 km/h rychleji. Jen tak.
Podobně zcela bezhlučný je i vzduchový podvozek. Ten navíc krásně o posádku pečuje. Je dokonale komfortní, díry přestanou existovat. Pohupuje se, ale tak nějak střídmě, ne tolik, aby se z toho slabším jedincům dělalo nevolno, jak to umí některé hydropneumatické citroëny. Jízda je to opravdu návyková. Musím ale přiznat, že nevím, do jaké míry šasí drží v zatáčkách, nezkoušel jsem to, přišlo mi to nepatřičné.
To mě přivádí k faktu, že jsem ještě nezmínil, jak se auto řídí. Není to tím, že by mi ho majitel nepůjčil. Naopak, nechal mě v něm odřídit asi 50 kilometrů. Ale pro dojmy z místa vzadu vlevo jsem se k tomu ještě nedostal. I pro řidiče je Century střídmá, tradiční, pečující a tichá. Užívá si veškerý luxus podvozku i motoru, sedaček i odhlučnění. Jediné, na co si musí zvyknout, je opravdu dlouhý převod řízení. Ale to se naučí hned, zvlášť když mu dopomáhá opravdu účinný posilovač řízení. Ovládací síly jsou v tomto autě obecně velmi malé, všechno jde hladce a zlehka.
Co je taky potřeba zmínit je, že přesto všechno je to pořád ta pravá spolehlivá Toyota. Například tato konkrétní má za sebou mnohaletou službu přímo v automobilce, kde sloužila k převážení japonských pohlavárů jejich nákladní divize, pak další službu ve Velké Británii a ještě převoz do ČR a několik jízd po celé Evropě. Při tom všem už najela téměř 200 000 kilometrů, ale ani v nejmenším to na ní není znát.
Nic v ní nevrže, jediný čudlík není ohmataný, není na ní ani puchýřek rzi. V duchu japonské tradice poctivosti je celá významně předimenzovaná. Klidně bych věřil, že včera vyjela z výrobní linky. Na té mimochodem každý kus vznikal celých devět dní a z 98% ručně. Pro ilustraci, přední chromovaný nárazník byl u každého auta hodinu a půl leštěn, aby se správně leskl, a sedmivrstvý lak byl jedním z pouhých 4 pečlivě vybraných lakýrníků nanesen tak, aby bez jakéhokoliv zkreslení odrážel okolí.
Za toto všechno si samozřejmě zákazník musel zaplatit. Cena vozu byla v přepočtu okolo dvou milionů korun, což po započítání inflace značí, že teď by stál asi čtyři. Byl to tedy opravdu drahý luxus. Dnes už to tak ale není. Jistě, domácímu publiku je určená generace třetí a ta je stále velmi drahá. Ale ku příkladu tato druhá se dá sehnat za podobné peníze jako dražší verze nové Škody Fabia. To ale vůbec nezní špatně. Když se dokážete smířit s volantem po Japonsku vpravo, můžete si její střídmé, tradiční a tiché péče užívat i vy.
Verdikt
Nebudu přehánět, když řeknu, že Toyota Century bylo zatím to nejlepší auto, ve kterém jsem za svůj život jel a jen velmi těžko ji něco překoná. Její japonské pojetí luxusu je mi velmi blízké a mnohem sympatičtější než světýlka, barvičky a blyštítka dnešní nabídky v této třídě. Nabízí čistý, ryzí a nenucený zážitek, ať už ji řídíte, vezete se v ní nebo vás jen míjí na ulici. Není na ní jediné chyby. Opravdu moc děkuji majiteli za to, že mě nechal s tímto autem strávit jedno odpoledne, nikdy na to nezapomenu.
Technické údaje
2001 Toyota Century
Motor: atmosférický vidlicový zážehový dvanáctiválec 1GZ-FE, objem 4996 cm3
Výkon: 206 kW (280 koní) při 5200 ot/min
Točivý moment: 481 Nm při 4000 ot/min
Převodovka: čtyřstupňová automatická hydroměničová
Maximální rychlost: 180 km/h, elektronicky omezeno
0-100 Km/h: 7,8 s
Hmotnost: 1990 kg
Spotřeba udávaná výrobcem: 10 l/100 km mimo město, 20 l/100 km ve městě
Spotřeba majitele: mimo město přibližně 11 l/100 km, ve městě prý lépe nevědět
Za krásné fotky děkuji Pepovi Vyškovskému!
A kdyby vás zajímalo, jak těžké bylo Toyotu Century do ČR dostat, tady si o tom můžete přečíst blog.
03. června 2022, 08:43
10
Skvele. Skvele auto, skvele fotky, skvele cteni.
03. června 2022, 09:50
7
Radost přečíst, úžasné, děkuji
03. června 2022, 17:08
2
Hezký článek o velmi zajímavém a nezvyklém autě.
03. června 2022, 17:13
3
Pokud vše klapne, tak naviděnou na nedělních Kafe a kárách :)
05. června 2022, 15:00
2
Díky za zajímavý test o zajímavém autě. Podle mě je to fascinující stroj, jehož úkolem není působit luxusně, ale luxusním být.
07. června 2022, 10:07
1
Tohle je naprosto úžasné! Hrozně se ve mně bije touha někdy se s tím svézt a zároveň touha nikdy to auto naživo nevidět. Bojím se, že kdybych se svezl, tak bych musel na jedno šetřit.
07. června 2022, 20:18
0
Není problém, stačí se domluvit :)
08. června 2022, 18:25
1
Ano, můžu potvrdit, že přesně tohle hrozí. Já si třeba už třetí týden říkám ne, Jardo, ty už jeden sedan máš :-D