Kterak jsem si domů dovezl císařovnu

Všechno to začalo před pár roky. Narozdíl od FD, o které jsem snil od malička, jsem se o existenci Century dozvěděl ne až tak dlouho nazpět. Když řeknu pět let, asi ani nebudu moc lhát. Ti, kteří mě znají dobře vědí, že kromě sporťáků mám soft spot pro pohodlné koráby, většinou americké provenience. Odtud k nejluxusnější Toyotě to není až tak daleko.

S přibývajícími videi a recenzemi zahraničních autorů jsem čím dál častěji přemýšlel, jestli to není to, co mi ve sbírce chybí a že by to mohla být docela důstojná náhrada za již notně životem sešlehaný Ford Scorpio, který mám už od dob studií (a už tehdy na tom nebyl úplně nejlíp). S postupujícím časem a nabytými informacemi se v mé hlavě začala pozvolna rodit podoba vysněného auta. Jak se u běžných ojetin říká, aby člověk neměl příliš konkrétní požadavky, tak u hraček je to přesně naopak. Člověk nepotřebuje koupit hned, takže si může vymýšlet. A až se vysněný kousek objeví někde v inzerci, tak začít jednat.

Zadání tedy znělo jasně: Toyota Century 2. generace z let 2000 – 2017 (první 3 roky jsou vyřazené záměrně) v temně modré metalíze Mašú, s vlněným interiérem a záclonkami, EMV paketem (infotainmentem se dvěma obrazovkami, TV a videem), zrcátky na blatnících a s bronzovými skly. Bonusové body by byly za dřevěný stoleček, walkman, telefony a další srandy. To celé za nějaký rozumný balík peněz.

Světe div se, přesně takové auto se objevilo na prodej loni najaře v britské inzerci. Všechny body zatrženy. Paradoxně nebylo na nějaké veliké stránce s inzercí aut, ale na webových stránkách malého lokálního importéra. Pochválen budiž strýček Google. Po chvilce přemýšlení, shánění vhodného kontaktu, který by auto na místě obhlédl a zakoupil, bylo jasno. Tohle musím mít. No jo, ale jak se dostat do UK v době Covidu?

Slovo dalo slovo a s Damienem jsme vymysleli, že auto schováme k němu do haly, než si pro něj budu moct přijet. To se nakonec poštěstilo zhruba o měsíc později. Británie rozvolněná pro okočkované, koupit letenky a hurá na ostrovy. No, kéž by to šlo takhle snadno. První zádrhel se objevil u letenek. Do posledního momentu před odletem trčely v režimu verifikace, takže nebylo možné přiložit požadované dokumenty. To se nakonec povedlo, zhruba dvě hodiny před odletem z pracovního počítače. Další zádrhel se objevil o chvíli později na letišti. UK sice kočkuje stejnýma dobrotama jako my, ale neuznávají evropské kočkovací pasy. OK, potřebujeme plán B. Zkusíme režim transit, tam to není povinné. Odpověď “Zítra” na rozpačitou otázku “Kdy se budete vracet?” ale zabrala. Procházím kontrolou a nastupuji do letadla. Přelet proběhl v klidu, dokonce ani na anglické straně neměli s transitem problém. Dokonce bych řekl, že jsem kolem borce za přepážkou proplul nejrychlejc ze všech. Nice. Volám Damienovi a vycházím před budovu. Po chvilce čekání přijíždí. Century naživo vypadá mnohem líp, než na fotkách. Paráda!

Damien nás odváží k sobě domů, kde dáme rychlou večeři a vyřešíme papírování. O chvíli později pokračuji, tentokrát už sám, směrem na Folkestone. Čekají mě zhruba dvě hodiny cesty. Vyjma menší zácpy na obchvatu Londýna a malinko trucujícího telefonu s navigací dorážím bez potíží na hotel. Už je tma.

Díky časovému posunu vstávám ráno asi hodinu před budíkem. Využívám toho a vyrážím k tunelu. Mám asi dvě hodiny předstih. To bude bohatě stačit, říkám si. Více se ale nemůžu mýlit. Než jsem se procpal kolonou do vlaku, který projíždí v tunelu pod kanálem, je zhruba deset. Tři čtvrtě hodiny jízdy a hodinový posun času z toho rázem dělá poledne. Po vyjetí zastavuji na první benzínce, kupuju bagetu, pití a do navigace zadávám Brno. Čeká mě zhruba 1300 km.

Cesta přes Francii probíhá zcela bez potíží, po překročení hranic s Belgií začíná pršet. Projíždím obchvat Bruselu (tentokrát už správně, ne jak když jsem táhl FD na vleku a skončil po špatném odbočení kdesi v centru Bruselu). S přibývajímí kilometry prší čím dál, tím víc. Mířím směr Aachen, Německo. V brutálním lijavci zastavuju na dálničním odpočívadle poblíž města Liege. Jsem zhruba 30 km od hranic s Německem. Dál už to bez záchodu nevydržím. Když už tam jsem, tak si koupím něco na zub, že jo. Bohužel jsou všechny sedačky plné, tak jsem si to odnesl do auta. Nastartuju a v klidu do sebe soukám dlabanec. V tom zničehonic chcípne motor, palubka se rozsvítí jak vánoční stromeček a displej pod rychloměrem začne chrlit jedno varování za druhým. V japonštině, samozřejmě.

S mou né kdovíjakou znalostí japonštiny usuzuju, že je něco s elektrikou (první dva znaky jsou denki). Na několikátý pokus opouštím přístřešek čerpací stanice a přesouvám auto do zadní části odpočívadla, kde je parkoviště. Dojet tam bylo asi na 4 nastartování. Všechno v interiéru postupně pohasíná, takže mi začíná být jasné, odkud vítr vane. No jo, ale co včíl?

Je čas zahájit záchrannou operaci. Volám kamarádovi do Brna, ať sedne k PC a vygooglí mi nějaké telefonní kontakty na nedaleké taxislužby. Na benzínce mi nebyli schopní nijak pomoct. Po chvilce googlení mám pár čísel, zkouším na ně volat. Jaké je překvapení, že z cizích čísel se na ně nejde dovolat. Naštěstí se mi povedlo najít a ukecat někoho místního, kdo mi taxíka zavolal. Kam tohle směřuje je asi všem jasné. Směr autodíly. Koupit dvě velké autobaterky, měřák, nějaké klíče, pár kabelů, očka a pokusit se dojet bez dobíjení co nejdál.

Taxikář moc nechápe, ale odveze mě na nákup i zpět. Teď to celé zapojit a pokusit se dojet co nejdál. Jediný drobný problém spočívá v tom, že ty baterky na krámě ležely kdoví jak dlouho, takže nejsou moc nabité. No uvidíme, kam vydrží.

Kontrapce zapojena, kabely protaženy z motoráku do kabiny, kde sedí ta velká 100 Ah, měřák připojen na svorky, ať můžu za jízdy sledovat napětí palubní sítě. Mezitím přestává pršet, což se mi hodí, protože můžu pokračovat bez světel. V tomhle stavu překračuju německé hranice a pokračuju dál směr Kolín, Frankfurt. U Kolína dostávám nápad, že bych si mohl zahrát na elektromobil a někde v hobby marketu si koupit nabíječku a na noc se napíchnout na veřejné dobíjecí stanici. Bohužel tohle nevychází podle plánu, protože než se promotám večerním městem, tak přijíždím k zavřenému Bauhausu. Asi pět minut po zavíračce. Zkouším místní, jestli v okolí není ještě nějaký jiný krámek, kde by se dala nabíječka koupit, ale pokusy jsou marné (obchod jsme našli, ale měli vyprodáno). Napětí na obou baterkách se nebezpečně blíží 12 voltům, což je spodní hranice vybití bez následků.

Takže si pomalu přestavuji sedačku do polohy “na ležáka”, otevírám notes a na facebookovou skupinu Taháme CZ/SK píšu dotaz, jestli by mě někdo nemohl stáhnout buď cestou, nebo se pro mě otočit. Naštěstí se mi zanedlouho několik lidí ozývá a před půlnocí za mnou vyráží borec ze Západních Čech. Ukládám se ke spánku.

Kolem šesté hodiny mě probouzí ptáci a zanedlouho se ozývá i záchrana s prosbou o přesnou lokalizaci. Během pár minut pak přijíždí černý Volkswagen s vlekem. Nakládáme, kurtujeme a vyrážíme.

Zanedlouho mi ale oznamuje, že si potřebuje odpočinout, že jel celou noc. Když mu říkám, že mám taky papíry na B+E, tak souhlasí s variantou, že se budeme cestou střídat a že si zdřímne v autě za jízdy.

Cesta pomalu ubíhá a s klesající vzdáleností od domova roste počet kapek na skle. Když přijíždíme do Brna, tak na radaru vidím, že nám je v patách solidní bouřka. Rychle skládáme auto, řeším finance a dávám svému zachránci sbohem s přáním šťastné cesty. To ještě netuším, že jsme ujeli těm obřím záplavám, které vyšplouchly půlku Německa. Jeho zbytky bouře chytí cestou nazpět, takže se domů dostává až v brzkých ranních hodinách.

Tím končí příběh cesty mojí Toyoty Century do naší malé zemičky. Problém s dobíjením byl způsobený opotřebením alternátoru, což jsem následně vyřešil a od té doby se už žádný další problém nevyskytl. Jak jsem později zjistil, na alternátory trpí všechny Century a z nějakého důvodu se opotřebovávají uhlíky a sběrací kroužky rychleji, než by bylo zdrávo.

Pokud jste dočetli až sem, tak před Vámi smekám. Ta krátkost se trošku protáhla…