Top 6 největších objevů automobilového světa

Svět automobilů se vyvíjí. Před týdnem jsme si na Autíčkáři povídali o americkém Cadillacu a o tom, čím vším přispěl k moderní podobě auta. Samozřejmě Cadillac nebyl zdaleka tím jediným výrobcem, který přišel se zásadními inovacemi. 

Samonosná karoserie

První z velkých kroků ve stavbě moderního auta je samonosná karoserie. Tady nedošlo k nějaké revoluci, přechod od tradiční konstrukce automobilu s karoserií posazenou na nosném rámu k moderní samonosné karoserii byl postupný a u terénních vozů někteří výrobci drží rám dodnes. Prvním vozem se samonosnou karoserií byla podle dostupných pramenů Lancia Lambda v roce 1922, od té doby postupně výrobci přecházeli k nové konstrukci, velké americké sedany se jí ale nedočkaly ani v devadesátých letech.

 A proč je samonosná karoserie takovým pokrokem? Narozdíl od klasického rámu je trojrozměrná a tedy dokáže lépe odolávat silám z různých směrů. Díky tomu, že jedna konstrukce slouží jako karoserie i rám, šetří se tu hmotnost a zlepšují jízdní vlastnosti. A v neposlední řadě tu máme bezpečnost – postavit ideální deformační zóny je snazší, pracujete-li s jednou 3D konstrukcí. 

Znamená to, že samonosná karoserie je ideální řešení? Není, i tady se najde několik nevýhod. Například zakázkové stavby od šikovných karosářů jsou pryč. Chcete si nechat postavit auto na míru na podvozku od některého renomovaného výrobce? Zapomeňte na to. I tak může vypadat daň za pokrok.

Aerodynamika

Je to logické a přitom je to taková drobnost. Tady trochu zkosit, tam uhladit hranu, tu změnit tvar. A přitom aerodynamika dokáže mít obrovský vliv na vlastnosti auta, na jeho dynamiku i komfort cestování. Dopad dynamiku je tu dokonce mnohem větší, než dnes hodně vyzdvihované snižování hmotnosti a dokonce často i než vyšší výkon motoru. To, jak auto proplouvá vzduchem, má vliv i na hlučnost auta a tedy i na komfort samotné cesty, v neposlední řadě potom znamená lepší spotřebu a tedy provozní náklady.

Že na tvaru záleží si motoristé začali všímat poměrně záhy. Když se ve skromných počátcích automobilismu pokoušeli postavit to nejrychlejší auto, brzy se ukázalo, že ten správný tvar je zásadní. Belgičan Camille Jenatzy se svým automobilem La Jamais Contente (v překladu Věčně nespokojený) dokázal pokořit stokilometrovou rychlost ještě v devatenáctém století (mimochodem – byl to elektromobil), když v roce 1899 dosáhl rychlosti 105 km/h. Už o pár let později (1906) padla i hranice 200 km/h, tentokrát v Americe a opět bez konvenčního spalovacího motoru, rekordní stroj měl parní motor. I tady hrála zásadní roli aerodynamika. Oba stroje se nechaly tvarově inspirovat námořními torpédy.

Od rekordních a závodních strojů se postupně zlepšování obtékání vzduchu šířilo i mezi obyčejná osobní auta, opět bychom našli průkopnické krůčky v konstrukční kanceláři Lancie, pozadu nezůstala ani naše kopřivnická Tatra. Důkazem fungování aerodynamiky potom byl přelomový Citroën DS, který si díky dobře zvládnuté práci s obtékáním vzduchu vystačil s nečekaně slabým motorem. 

Díky aerodynamice jsou dnešní auta tichá, úsporná i rychlá zároveň. A je to ta optimalizace, kterou mám rád. Ukazuje, že opravdu dobré auto nevzniká silou, ale s rozmyslem.

Bezpečnostní pás

Letos slaví automobilka Volvo výročí 60 let od chvíle, kdy do standardní výbavy všech svých modelů začlenila tříbodový bezpečnostní pás. A ještě v dobách, kdy jsem já byl kluk, mnoho řidičů pás nepoužívalo. Dnes je všechno jinak. Moderní auta vám bez pásu jízdu natolik znepříjemní, že vás nakonec donutí jej zapnout. Alfa Romeo dokonce odmítá sama povolit ruční brzdu, pokud není řidič řádně připoután. A je to tak správné. 

Bezpečnostní pás se o své místo v mém výčtu zasloužil jako takový průkopník bezpečnosti. Spolu s ním se historií automobilismu táhne linka opatření pro záchranu zdraví a života ve chvílích, kdy se nám na našich cestách přestane dařit a všechno se během okamžiku pokazí.

A právě to je chvíle, kdy oceníme snahu konstruktérů postavit auto nejen krásné, rychlé, prostorné nebo úsporné, ale také bezpečné. 

Ani bezpečnostní pás, ani airbagy, výztuhy či asistenty nejsou samospásná opatření, nehoda je i v dnešní době věc nebezpečná a nepříjemná, ale díky těmto vynálezům a díky neustálé snaze dělat auta bezpečnější se podařilo zachránit miliony životů

CAN sběrnice

Sběrnice CAN neboli CAN bus je jedním z nejdůležitějších kroků k modernímu automobilu. Že jsem se už definitivně zbláznil? Ale vůbec ne. Tady se skutečně otevřely do té doby nepředstavitelné možnosti.

Nejprve bychom si možná měli říci, co že to vlastně je. CAN (Controller Area Network) je datová sběrnice, taková informační síť natažená skrz celé auto. Poprvé se objevila v Mercedesu třídy S s označením W140, který možná znáte pod jeho přezdívkou Mamut. Konstruktéři z firmy Bosch tu řešili komplikovaný problém. Auto mělo tolik výbavy a vzájemně propojených systémů, že začalo být nemožné tak rozsáhlou kabeláž vůbec umístit dovnitř. A tak přišli s novým nápadem. Pomocí sítě kabelů a řídících jednotek dávají povely jednotlivým zařízením v autě. Už tu není tisícovka jednoduchých obvodů, ze souboru zařízení se stal jeden funkční propojený celek.

Jaké jsou výhody a dopady tohoto revolučního nápadu? Dalekosáhlé. Tak za prvé se tím snížil počet kabelů potřebných v každém autě. Ale především – věci spolu začaly konečně komunikovat. Auto ožilo. Zařadíte zpátečku a máte-li aktivované stěrače čelního skla, spustí se i zadní stěrač. Natočíte volant v nízké rychlosti, rozsvítí se příslušná mlhovka, aby vám přisvítila do křižovatky. Kolik kilometrů kabelů a jak složité obvody by jinak takové drobnosti potřebovaly k životu? Od dob Mercedesu W140 si však už můžeme auta naprogramovat relativně svobodně.

Radiomapa

Tedy říkám-li, že auta lze naprogramovat, myslím tím jejich konstruktéry, kteří mají díky sběrnici CAN volnější ruce. My uživatelé si nastavování auta užíváme až v posledních letech. A to díky radiomapám (nebo jak se říká jinde – infotainmentu). Radimapa je rozhraní, díky kterému konečně můžeme funkce auta personalizovat. Všechny ty nepřeberné možnosti, které nabízí CAN, teď konečně mohou mít někde klikátko, dají se zapnout a nastavit. A zdaleka tu nejde jen o rádio a mapu, máme tu jízdní režimy podvozku, nastavení odezvy plynu, nastavení světel, barev, zobrazovaných informací a miliony dalších možností.

Že jsou to jen hračičky? No vlastně ano, ale jsou překvapivě důležité. V minulosti, pokud se vám nelíbil přístrojový štít nebo chování některé věci v autě, měli jste (pokud jste odmítali propadnout peklu tuningu) jedinou možnost – koupit si jiný vůz. Ale dnes? Pár menu a podmenu a vše je nastavené tak, jak vy chcete. 

Hybrid

O poslední přelomový okamžik se postarala Toyota Prius, díky které dnešní článek uzavřeme tím, čím jsme začali – elektromotorem. Prius byl první masově vyráběný hybrid a dodnes patří Toyota ke špičce v tomto oboru. A zatímco nad elektromobily se stále vznáší celá řada otazníků, ke kterým nemáme uspokojivé odpovědi, hybridní technologie je již realitou naplno. Nabídka roste, roste i záběr pokrývaný hybridy, můžeme volit od drahých, avšak efektivních plug-in hybridů až po moderní a přitom racionální a méně komplikované mild-hybridy.

Zatímco doba, kdy elektromobily začnou z trhu vytlačovat auta se spalovacím motorem, je ještě velice vzdálená, doba, kdy hybridy vytlačí sice úsporné, avšak pro 21. století přecijen málo kultivované diesely, už dávno začala. Je to katastrofa? Je to konec světa, jak ho známe? Nemyslím si, právě naopak. Moderní hybrid dokáže skvěle kombinovat to dobré z obou světů a proto si myslím, že právě toto je ta cesta pro alespoň některá příští desetiletí.

To je mých šest nejdůležitějších objevů automobilismu. A jaké jsou to podle vás? Diskuse je vaše!