Střípky z historie Volva: O velkém korejském dluhu

Náš dnešní příběh začíná koncem šedesátých let. Severní Korea se tou dobou pomalu oklepala z následků korejské války a zažívala velmi pozvolný hospodářský vzestup. Největším problémem komunistické země byl zoufalý nedostatek jakékoli modernější techniky. Výrobní kapacita místních továren byla naprosto nedostačující a bratská pomoc ostatních komunistických zemí zdaleka nepokrývala potřeby lidnatého státu. Severokorejská diplomacie tak začala hledat spojence za železnou oponou.

Oním “šťastným” státem se nakonec stala země tří korunek. Tamní průmysl produkoval množství těžké techniky a automobilů, což byly přesně ty komodity, které korejci postrádali nejvíce a navíc se Švédsko díky své socialistické vládě zamlouvalo komunistickému režimu i z ideologického hlediska. V roce 1972 se tak podepisuje s velkou slávou první obchodní dohoda totalitního režimu se “západní” zemí. 

A co že vlastně bylo obsahem onoho velkolepého kontraktu? Švédsko dodalo do Severní Koreje důlní vybavení a osobní auta v hodnotě zhruba 600 milionů švédských korun (SEK). To možná nepůsobí, jako nijak zásadní částka, v přepočtu na dnešní hodnotu se ale jedná zhruba o 1,7 miliardy korun. Korea měla výměnou dodat Švédsku část vytěžených surovin, korejské traktory a platbu ve výši zhruba 350 milionů SEK rozloženou do 20 ročních splátek. 

Jenže problémy na sebe nenechaly dlouho čekat a už rok po uzavření dohody bylo jasné, že je něco špatně. Zatímco na Korejský poloostrov postupně přijíždělo objednané zboží, opačným směrem se do severské země nedostalo vůbec nic. Korejská diplomacie mlžila a sváděla zpoždění na náročné podmínky při budování dolů, nebo na náhlé přírodní katastrofy. Tomu už Švédové nechtěli jen nečinně přihlížet a proto přichází v roce 1974 do Pchjongyangu dopis s jasným ultimátem. Buď Korea přijme švédského diplomata, který bude z pozice ambasadora dohlížet na dodržování dohody, nebo budou všechy dodávky okamžitě zastaveny. 

Švédská ambasáda v Pchjongjangu (foto z roku 2014).

Na jaře 1975 tak v zemi vzniká švédská ambasáda, na dlouhou dobu (do roku 2001) jediná výspa demokracie v totalitním státě. Roli velvyslance přijímá zkušený diplomat Erik Cornell, který do té doby vystřídal ambasády v Addis Abeba, Etiopii, nebo Varšavě. Na ambasádě strávil dva roky, na které vzpomíná v jednom z rozhovorů následovně: “Korea byla zvláštní země, neskutečně prázdná. Když jsem přijel do Pchjongjangu, všude byla zima, deštivo a nikde nikdo. Město bylo mrtvé. Odpoledne jsem nemohl jít do kavárny, nebo restaurace, protože tam prostě žádná nebyla. Když už se nějaká našla, otevírala jen jeden den v týdnu, nebo v případě zahraniční návštěvy. Většinou jsem odpoledne trávil projížďkami ve svém Volvu. Silnice tu byly široké a úplně prázdné.”

Při svých diplomatických jednáních Cornell brzy zjistil, že situace v Koreji je skutečně zoufalá a možnost, že země dostojí své části dohody, nereálná. Důlní vybavení za spoustu milionů rezlo ve skladech, protože v celé zemi nebyli k dispozici školení technici, kteří by ho uměli ovládat. Chybějící infrastruktura ale stejně neumožnila těžkou mechanizaci do místa, kde by byla využitelná, vůbec dostat. Jenže součástí neslavného obchodu nebyla jen těžká technika, ale i tisícovka automobilů. A ty čekal mnohem zajímavější osud. 

Z továrny v Göteborgu dojelo do Koreje celkem tisíc sedanů Volvo 144. Ty byly v polovině sedmdesátých let sice už poměrně zastaralé a v civilizovaném světě je měla co nevidět nahradit legendární dvoustovka, v zaostalé komunistické zemi šlo ale o velmi luxusní zboží. Dle oficiálních materiálů měly vozy sloužit taxislužbě, realita byla ale trochu jiná. Jen zlomek aut skutečně vozil platící cestující, zbytek si rozdělila vláda, tehdy pod vedením Kim Il Sunga, mezi sebou. 

Volva 144 z neslavného obchodu křižují korejské silnice dodnes.

Erik Cornell ve chvíli, kdy zjistil, jak se věci mají, nechal zastavit veškeré dodávky zboží a začal prosazovat okamžité zastavení veškerých styků z Koreou. “Vládnoucí strana a mnoho politiků bylo fanaticky přesvědčených o tom, že se Severní Koree skvěle daří a že opravdu drží krok se západními zeměmi. Ve skutečnosti ale zemi decimoval hlad a akutní nedostatek snad všeho, na šlo pomyslet. Zákony a ustanovení zde platily pro každého jinak a slovům představitelů státu se nedalo věřit, dělali si, co se jim zlíbilo bez ohledu na důsledky.” 

Cornell byl na základě své vlastní žádosti ze země v roce 1977 odvelen, na jeho místo ale nastoupil nový velvyslanec. Diplomatický význam “demokratické” ambasády v jinak dokonale izolované zemi byl totiž pro západní svět mnohem důležitější, než nedodržené obchodní smlouvy. Švédští velvyslanci totiž dlouhá léta zastupovali všechny kapitalistické země. Upomínky k uhrazení dlužné částky sice posílalo severské ministerstvo zahraničí s železnou pravděpodobností, naděje na uhrazení částky už ale dávno zhasla. To ale vůbec nevadilo – význam velvyslance ze země NATO v totalitním režim byl nevyčíslitelný.

A co že byly vlastně ta Volva 144 zač? Klasické tříprostorové sedany měly pod kapotou dvoulitrový čtyřválec o výkonu 90kW, který přes manuální čtyřstupňovou převodovku poháněl zadní kola. “Korejské” vozy byly v nejzákladnější výbavě, vlastně zde bylo jen topení a manuální okénka. Svým způsobem se jedná o unikát, protože tak chudá Volva se v Evropě a spojených státech vůbec neprodávala. Jednalo se výhradně o vozy po druhém faceliftu – to lze nejsnáze poznat podle přední masky, kde je logo výrobce umístěno uprostřed. Starší modely ho měly v pravém horním rohu.

Dlouhou dobu byly tyto stočtyřiačtyřicítky jedinými západními vozy v Severní Koreji. To z nich dělalo poměrně luxusní zboží, ke kterému se běžný občan prakticky neměl šanci dostat (to koneckonců platilo o automobilech všeobecně). Koncem osmdesátých let se ale do země dostalo v rámci obchodů s Čínou vícero moderních vozů a státní úředníci Volva postupně opouštěli. Po patnácti letech se tak tyto sedany konečně dostávají ke své plánované funkci a začínají brázdit ulice Pchjongjangu jako taxíky. 

Situace v Koreji není nepodobná té na Kubě. Auta jsou tu dosud velmi cenná a i poměrně zastaralé a historické vozy se jejich majitelé snaží udržovat v provozuschopném stavu. Volva 144 ve službách taxikářů tak korzují po místních silnicích dodnes. Konec konců, i fotografie použité ve článku jsou všechny z poslední dekády. Na rozdíl od rozpadlých důlních strojů jsou tak dodnes žijící připomínkou jednoho nesplaceného dluhu. Od sedmdesátých let se politická situace přeci jen změnila. Švédové už nejsou jediným národem, jež udržuje s Koreou diplomatické vztahy a význam jejich velvyslanectví už mírně klesl. Na starý dluh ale nezapomněli a dokonce na něj nedávno upozornili na Twitteru. 
 

Po započtení úroků z prodlení činí částka, kterou Korea dluží Švédsku v přepočtu zhruba 7,2 miliardy Kč. I když se současná ministrně zahraničí Margot Elizabeth Wallström nechala slyšet, že s úhradou dluhu již nepočítá, její resort každého půl roku upomíná komunistickou zemi doporučeným dopisem.