Rockerka za volantem aneb jak umíraly Astony

San Francisco na konci šedesátých a sedmdesátých let muselo být úžasné místo. Natáčel se tu Bullittův případ, ulice byly plné muscle cars a do toho se všude potulovali hippies. Někteří z nich chudí a zhulení, jiní bohatí… a také zhulení. Případně opilí a zfetovaní.

Do té druhé skupiny patřili zejména nejrůznější slavní muzikanti té doby, jako byli třeba členové v té době přeslavné kapely Jefferson Airplane, později přejmenované na Jefferson Starship. Tehdejší společnost nebyla na takové lidi příliš připravená a v myslích běžných Američanů vyvolávali v lepším případě údiv, v horším opovržení.

Proto občas docházelo k pozoruhodným okamžikům, když se kultura “slušných a zajištěných” setkala s alternativou z řad těch, kteří na systém pohlíželi tak trochu s despektem. Jako když se v roce 1967 v autosalonu značky Aston Martin objevila nepříliš důvěryhodně vyhlížející mladá slečna. Potulovala se mezi vystavenými DB6 a vypadala jako někdo, kdo (v lepším případě) zabloudil cestou do prodejny Volkswagenů, nebo si možná v rauši spletl dveře do zapadlého baru.

Prodejce z její přítomnosti nebyl příliš nadšen a pokusil se jí z prodejny vypoklonkovat. Ta však namísto odchodu zalovila v tašce a vytáhla z ní pořádný štos bankovek. Dotyčná se jmenovala Grace Slick a byla zpěvačkou Jefferson Airplane. Showroom nakonec způsobně opustila o něco později – za volantem své zbrusu nové DB6.

Elegantní britské kupé tak začalo žít tím pravým životem plným rock ‘n’ rollu. Nejlépe o tom vypráví sama jeho majitelka:

“Na rovné silnici kolem vězení Soledad jsem ze svého Astonu vytáhle 240 km/h, když mě začali honit černobílí (kalifornská dálniční policie – pozn. aut.). Protože jejich motory nebyly tak skvěle vyladěné jako stroj, který jsem řídila já, museli vysílačkou požádat o silniční uzávěru. Když jsem se blížila k místu, kde stála dvě policejní auta uprostřed silnice, přišlo mi jako rozumný nápad zastavit. Kluci v modrém vystoupili, přišli k mému autu a k mému překvapení mě naprosto ignorovali. Nedokázali odtrhnout oči od skvostného auta, které jsem řídila, a jeden z nich řekl: ‘Dáme vám pokutu za 130 km/h, pokud nás necháte podívat na motor.’ Žádný problém.”

Ah, ty zlaté časy, kdy rychlá auta byla opravdu rychlejší než ta obyčejná, na skutečných silnicích se dal naplno využít jejich výkon a policie vás za jízdu ďábelským tempem nechala jít, pokud jste příslušníky dokázali okouzlit zajímavým strojem. Právě o takových historkách asi všichni sníme, když si toužebně prohlížíme obrázky klasických vozů a přemýšlíme, jaké by bylo s nimi jezdit. Aston Martin DB6 byl zrozen k tomu, abyste se s ním řítili šíleným tempem po otevřené silnici, ne k tomu, aby stál vyleštěný kdesi v garáži nebo na přehlídce veteránů.

Kdo by nechtěl být v té době bohatý, slavný a permanentně v lihu nebo sjetý.

Samozřejmě to ale mělo i své stinné stránky. To se ukázalo o pár let později, v květnu roku 1971. Tehdy Jefferson Airplane natáčeli svoje album Bark, což znamenalo dlouhé dny a noci ve studiu a bezpochyby i nemírné užívání všelikých návykových látek. A jak se lépe odreagovat po náročné noci plné nahrávání, než improvizovaným pouličním závodem? Když Grace Slick a její spoluhráč Jorma Kaukonen, který tehdy jezdil ve Ferrari 365 GTB, odjížděli ze studia, rozhodli se vzít to přes proslulou silnici Doyle Road nedaleko mostu Golden Gate. Doyle Road byla široká, rovná a přehledná, takže vybízela k tomu, aby člověk vyzkoušel, co jeho auto dokáže. Možná i to bylo jedním z důvodů, proč se jí přezdívalo “Deadly Doyle Road” – mnoho řidičů totiž svoje schopnosti i schopnosti svého auta poněkud přecenilo. Nechme o tom ale vypovědět samotnou Grace Slick:

“Po dlohém nahrávání jsme se rozhodli zabavit se jiným způsobem – závoděním na Doyle Drive. Spousta lidí považovala tuhle širokou,rovnou silnici za skvělé místo, kde by šlo nejen pokořit rychlostní limit, ale také její pověst nebezpečného místa známého drsnými nehodami. Já jsem bohužel zjistila tím nejtvrdším způsobem, že se jí neříká Deadly Doyle Drive jen tak. Kombinace deště a oleje na silnici způsobila, že moje auto dostalo v rychlosti 130 km/h smyk a narazilo do betonové zdi. Náraz mě hodil na sedadlo spolujezdce, takže jsem byla výjimkou z pravidla o bezpečnostních pásech. Kdybych byla připoutaná, byla bych dnes mrtvá, protože levá strana auta byla rozdrcená. Jorma se musel pořádně vytěsit, když ke zmuchlanému autu přijížděl a přemýšlel, co najde uvnitř.”

Pokud chcete vědět, jak tehdejší Doyle Drive vypadala, podívejte se na video níže:

Nebohý Aston už se samozřejmě nepodařilo opravit, ale Grace ho, jako správná rocková hvězda nahradila novým exemplářem – tentokrát už však nešlo o DB6, která se mezitím přestala vyrábět, ale o modernější, osmiválcový model DBS V8 o výkonu téměř čtyři sta koní.

Kdyby náš příběh byl pohádka, skončil by tím, že nyní již poučená zpěvačka přestala kombinovat pití s řízením a užívala si ladného kupé až navěky. Jenomže to by nebyl ten pravý rock ‘n’ rollový příběh a neměl by žádné grády. Grace Slick namísto toho pokračovala v kariéře ligového ochlasty a na v druhé polovině sedmdesátých let dokonce musela na čas opustit Jefferson Starship, protože její pití už bylo přes míru i na rockovou hvězdu (to poznáte tak, že na koncertě v Německu začnete hajlovat a nadávat publiku do nácků).

A Aston? Tomu se dostalo konce, jaký je pro dravé gétéčko příhodný. Místo toho, aby se po pár letech slávy s rockovou hvězdou odebral do rukou sběratele, který by ho odsoudil k nudnému životu v garáži, skončil svou kariéru před koncem 70. let, kdy s ním Grace Slick ujížděla policii v kalifornské Marin County. Po zběsilém úprku do kopce rychlostí 240 km/h (zjevně oblíbené číslo, ale to má možná cosi společného s tím, že odpovídá okrouhlým 150 mph) se osmiválec navržený Tadekem Markem rozhodl, že už toho má plné zuby a zabalil to.

Nebyl by to samozřejmě Aston, kdyby to nezabalil po rockersku, způsobem, který by udělal radost i Peteovi Townshendovi z The Who. Zkrátka vybuchl a začal hořet.

Opravili ho? Přežil dodnes a čeká někde ve stodole na objevení? To už se asi nedozvíme a především to není zajímavé. Dnes už by z něj byl jen další naleštěný exponát na přehlídku veteránů. Svět je zase o něco dospělejší a možná nudnější. Je to tak asi dobře, protože jezdit dvoustovkou s láhví bourbonu a pár lajnami koksu v žíle není nic, co by člověk chtěl zkoušet, chce-li se dožít důchodu. To ale neznamená, že se nad takovými historkami nemůžeme zasnít a říkat si, jaké by to asi bylo…