Mongol Rally 2018 část 5. : O bílém městě, ohnutých kolech a spoustě písku

Z Íránu jsme vyjeli bez problémů. Ale pak jsme se dostali do Turkmenistánu. Problémy začaly už s vízama. Turkmenistán je dost uzavřená země. Turistická víza vydávají jen přes oficiální průvodce, kteří vás musejí doprovázet po celou dobu. Pro nás jsou jedinou možností tranzitní víza, bez průvodce, platná maximálně 5 dní a vydávaná na konkrétní data. V České republice umí tato víza zařídit málokdo, a to ještě Turkméni rádi zamítají žádosti bez udání důvodů. Naštěstí jsme sehnali referenční čísla, na základě kterých by nám měli vydat víza přímo na hranicích. Odpadá tedy starost o to, abychom stihli vjet do země přesně na čas. Tolik teorie. 

V praxi se turkménské hranice vyznačují čekáním a poplatky. Čekáme na celníka, který nám vypíše víza a vlepí je do pasu. Čekáme na paní u pokladny. Pak na razítka k povolení vjezdu autem. Na prohlídku zavazadel. Na psa k prohlídce aut. A tak dál, celkem skoro 4 hodiny. Bylo by to pochopitelné, kdyby chtělo hranice přejít víc lidí najednou, ale jsme tu téměř sami. Úměrně času nám mizí peníze. Platíme poplatky za víza, za vlepení víz, poplatky za zaplacení těchto poplatků. Další poplatky za vjezd aut, za veterinární a karanténní kontrolu, za kontrolu zavazadel, za kilometry, které tady ujedeme, za to, že tu mají levný benzin. Za 2 auta a 4 lidi dohromady asi 500 dolarů, témeř všechna naše hotovost. Dostali jsme do auta GPS lokátor (za který jsme taky zaplatili poplatek), který máme zapojit do zástrčky zapalovače. Ten na Jitce nefunguje, ale pšššt, to nikdo neví. Příštích 30 kilometrů se snažíme zastavit na nějakém odpočívadle a najíst se. Pokaždé nás do dvou minut vyhodí muži v uniformách. Je tu sice značka parkoviště, ale zastavit se nesmí. Tak se rychle dostaneme do hlavního města.

Ašgabát vypadá jako z virtuální reality. Široké silnice s dokonale hladkým asfaltem mají místo středových svodidel fontány. V parcích je nespočet monumentů a soch. Jedna zlatá socha Turkmenbašiho, bývalého prezidenta, se donedávna otáčela za sluncem. Ulice jsou až sterilně čisté, dokonce i auta musí parkovat ve vnitroblocích, aby je nebylo vidět. Černá auta prý mají zakázáno vjíždět do centra, motorky jsou zakázané úplně. A všechno, úplně všechno, je bílé. Bílé mramorové budovy, u nich stojí vojáci a zakazují je fotit. Bílé domky a paneláky, kde nikdo nebydlí. Bílý olympijský stadion, kde olympiáda nikdy nebyla. Bílé jsou i chodníky a autobusové zastávky. Tento matrix má jedinou chybu – zapoměli sem vložit lidi. Celé město zeje prázdnotou. Občas se vyskytne muž v obleku nebo žena v tradičních šatech, krásní, ale bez úsměvu. Sem tam obyčejní lidé uklízející neviditelné smetí. Ale všichni se s námi odmítají bavit, jako by nesměli. Nefunguje nám mobilní síť, nedá se připojit k internetu.

Náhodou se nám podaří najít banku. Zoufale potřebujeme hotovost, v Íránu není bankovní systém napojený na okolní svět, a co nám zbylo, to jsme vysolili na hranicích. Bankomat nám odmítá vydat jak dolary, tak místní manaty. Po chvíli se hlídač nechá přesvědčit, aby zavolal někoho, kdo umí anglicky. Přišla nadpřirozeně krásná blondýnka, perfektní angličtinou nám vysvětlila, kde je jediná banka, která by snad mohla vzít Visa nebo Mastercard (ale dnes už mají stejně zavřeno), poradila nám dokonce levný hotel (rozuměj méně než 50 dolarů za osobu). Úplně jako postava v počítačové hře, která má nad sebou vykřičník a posune vás do další mise.

Takže jsme pořád bez peněz a hledáme ubytování. V hotelu, co nám poradila slečna z banky, mají prý plno. Podle množství pasů na recepci je sice dobrá polovina pokojů prázdná, ale nás neubytují. V dalším hotelu nám recepční tvrdí, že to žádný hotel není. Z pokoje vylezou ubytovaní Portugalci, které jsme potkali na hranicích, ale paní pořád tvrdí, že to není hotel. Vzdáváme se. Po dalších různých peripetiích se nám podaří najít docela levný hostel. Ráno začíná druhé kolo hledání bankomatu. Bankomat nám nakonec vydá peníze, ale jen manaty, které nechtějí ani místní a navíc v příšerně nevýhodném kurzu. V bance je na dolary nevymění a ubytování se dá zaplatit pouze v dolarech. Někdo nám poradí, ať se poptáme na jednom z místních bazarů. Dorazíme na místo a ptáme se první lepší skupiny kluků, odkážou nás na jeden z obchodů. Vstoupíme dovnitř a ptáme se prodavače, ten okamžitě ztiší hlas a zatáhne do zadní části obchodu. Z regálu mezi zbožím vytáhne jednu úplně obyčejnou krabici a z ní vytáhne dolary. Potichu přepočítá a nevýhodným kurzem nám je prodá. Kolik jsme na této srandě tratili, nechceme ani vzpomínat, ale máme aspoň nějaké peníze.

Snažíme se co nejrychleji opustit město a dojet k Darvaze. Už je podvečer, nemáme šanci to za světla stihnout. Plán je kempovat někde po cestě. Před odjezdem z města se k nám přidá britský pár jedoucí v Polu. Vzájemně se hecujeme, cesta, ač rozbitá, docela ubíhá. V 11 večer stojíme u odbočky z hlavní cesty směrem ke kráteru, před námi je 8 km neznačené cesty pískem. Víme, že se na mnoha místech rozdvojuje a správná cesta je jen jedna. I za světla je problém trefit. Takže jdeme na to. Na průzkum je vyslána Jitka, jakožto nejlehčí auto s nejlepšími pneumatikami. Jitka má sice nesporné terénní kvality, ale taky tragická světla. A tak pro nemožnost rozumné navigace v terénu po 200 metrech zapadá do písku. Než se k ní s lopatou dostaneme, vyprostí ji Kamaz s opilým řidičem, výměnou za poslední zbytek naší slivovice.

Utáboříme se poblíž hlavní cesty a čekáme na rozbřesk. Přece se nenecháme pouští zahanbit, druhý pokus určitě vyjde! Navigace za světla je mnohem jednodušší, terén ne. Britové se po chvíli vzdávají a nechají se odvézt kolem jedoucím Kamazem. Obratně se vyhýbáme hromadám písku, kamení, Kamazům i většině děr. Obří písčité koleje vyjeté náklaďáky nezbývá, než projet na plný plyn. Šoupeme břichem po písku a ztrácíme přitom držáky výfuku na Jitce. Musíme jet co nejrychleji, aspoň 50 - 60 km/h, abychom nezapadli. Příliš rychle na tak nerovný terén, nelze se vyhnout každé propadlině a každému kamenu, auta dostávají strašlivé rány. Na jedné takové díře ohneme na Sergejovi ráfky na obou pravých kolech. Překonat těch 8 km nám trvá přes dvě hodiny. Po celou dobu nám řidiči Kamazů tvrdí, že cesta je našimi auty nesjízdná.

Ale dokázali jsme to, dojeli jsme k Bráně do pekel. Darvaza je naleziště zemního plynu, které se dostalo mimo kontrolu a aby neunikal jedovatý metan, tak bylo zapáleno a očekávalo se že za pár dnů vyhoří. Jenže to se nestalo.  Vznikl tak kráter uprostřed pouště, který hoří už 47 let. Přes den ale plameny nejsou dostatečně jasné, utáboříme pod plachtou mezi auty a čekáme na tmu na lepší podívanou. Záhy se ukáže, jak moc jsme podcenili zásoby vody. Jazyk se lepí na patro, v sálajícím horku se k nám blíží motorka. Z motocyklu sesedne muž a ptá se: "You want cold beer?" Nevěříme vlastním očím, uším a skoro ani chuťovým buňkám, když o 5 minut později ucucáváme studené pivo. Zásoby jsou v jurtě o půl duny vedle, máme si kdykoli přijít, nebo prý stačí zatroubit. Ještě několikrát v jurtě dokupujeme vodu, musíme už ale dobře počítat, aby nám druhý den vyšlo i na benzin.

Zapadá slunce a k Darvaze přijíždí auta z Mongol Rally. Během hodiny se jich tu sejde asi 15 a jeden skútr. Svorně koukáme do plamenů v největším ohništi, jaké jsme kdy viděli. Nadcházející noc je velmi horká, teplo sálá ze všech směrů. Vánek místo ochlazení přináší jen písek do úst…