Mini Cooper S vs. Mini Cooper SE: Benzín proti elektrice

Jak jste si mohli v předešlých týdnech všimnout, během jednoho týdne se nám v redakci objevili dva nové Mini Coopery – benzínová verze S  a elektrická verze SE . Jeden by si pomyslel, že elektrická verze bude po vzoru předchozí generace vlastně stejné auto, jen nacpané baterkami všude, kam by bylo možné je nacpat, ale není tomu tak – elektromobil je na zbrusu nové platformě, zatímco spalovák využívá původní platformu, byť řádně omlazenou. Během testu obou aut jsme se často dohadovali, který Miník je vlastně lepší. Po náročném porovnávání si je navzájem, svezení a debatě jsme nakonec dospěli k názoru, že nejlepší bude přinést vám, našim čtenářům, i netradiční srovnávací test – debatu nad tím, který Miník nás zaujal nejvíce. Honza měl k dispozici benzínovou verzi, Marek, nadšený z elektrické verze, píše kurzívou.

H: Na první pohled tu před sebou máme dvě úplně identická auta. Jistě, jedno je vyvedeno v roztomilé kombinaci zelenkavého laku a bílé střechy, zatímco druhé je oděno do drsňácké tmavé metalízy s rudou střechou a výrazným spoilerem, ale jinak jsou to prostě dvě stejná Mini. Akorát, že vůbec. Ve skutečnosti tu před námi stojí dvě naprosto svébytná auta. Nesdílí jediný díl karoserie, přední i zadní lampy vypadají podobně, ale stejné nejsou. Z na první pohled nesmyslného srovnávacího testu se tak najednou posouváme k zajímavému srovnání. O to zajímavější je, jak jsou si obě auta podobná.

Designéři neměli s novou generací Mini vůbec snadnou práci. Ostatně tak je to s retro-designem vždycky. Nesmíte se příliš vzdálit od původní předlohy, aby se ono kouzlo retro-designu nevytratilo, zároveň ale chcete vytvořit něco nového a soudobého, co nebude vypadat stejně jako minulá generace. V Mini na to šli ještě radikálnějším zjednodušením designu až na úplný základ. Vpředu je jednoduchá maska a dvojice kruhových světlometů, jejichž tvar ještě podporuje denní svícení. Vzadu si potom malé a ostře tvarované lampy hrají s grafikou evokující britskou vlajku. A mezitím je prostě jen Mini. Jednoduchý ponton karoserie, tmavý pás oken a kontrastně lakovaná střecha. Žádné prolisy, žádné sloupky, žádné komplikované linie, to auto je prostě Mini.

M: Přesně jak říkáš, Honzo. Na první pohled se auta liší jen barvou a závodnickým bodykitem John Cooper Works, ale ve chvíli, kdy se zaměříš na jednotlivé části, poznáváš, že jde o úplně jiné vozy. Tvůj Miník má třeba černé oplastování spodku, můj má zase zapuštěné kliky do karoserie. Ani zrcátka nejsou stejná, ale největší rozdíl stejně laické oko pozná, když otevřeme kapoty – zatímco tvůj benzínový Miník má klasicky otvory pro světla v kapotě, u mého elektrického mají světlomety v kapotě pouze lehké vykrojení. Liší se samozřejmě i rozměry, elektrický Miník je o 3 mm užší a o 18 mm kratší, za to je o 28 mm vyšší – asi kvůli bateriím v podlaze. Aerodynamice se u elektrické verze podřizuje i sklon čelního skla, u spalováku je poněkud vzpřímenější. Jak říkáš – designéři si zaslouží obrovskou pochvalu, že dokázali dvě úplně jiná auta navrhnout tak, že laik nepozná rozdíl.

H: I uvnitř jsou obě Mini stejná a přitom úplně jiná. Jediným společným prvkem tak zůstává kruhový displej uprostřed palubní desky a několik základních ovladačů pod ním. Ty jsou mimochodem jednou z věcí, která mě na Mini neskutečně baví. Nenajdete tu klasické startovací tlačítko, místo toho tu z palubky trčí cosi, co tak trochu připomíná klíček zasunutý ve spínací skříňce. Pootočíte jím a motor naskočí. Retro interpretace moderní technologie, tak to v Mini má být.

Překvapením je velikost kabiny, která je reálně vlastně dvoumístná. Na zadní sedadla se nasouká i dospělý, ale aby se tam vešel i s nohami, budou se pasažéři vpředu muset vzdát části svého prostoru. Pochválit naopak musím mechanismus manuálních sedadel pro přístup na zadní sedadla. Po odjištění pojistky se celé sedadlo bleskurychle posune vpřed a sklopí, to je oproti nekonečnému čekání na elektrická sedadla mnohých prémiových kupé balzám na duši.

M: S tím zadním prostorem to je docela zajímavé. Kratší elektromobil je totiž vzadu o něco prostornější, přítelkyně si při naší výpravě ve třech do Brna příliš nestěžovala, i při komfortní pozici spolujezdce – za řidiče už si samozřejmě nikdo s nohama nesedne. A i když měl můj Miník elektrické sedačky s pamětí, čekání na odsunutí při vstupu na zadní lavici nebylo nijak zdlouhavé. Zase musím uznat, že v tvém se sedělo přeci jen o něco níž, protože pod sedačkou nemáš baterie. Díky čemuž se pomalu dostáváme k těm zásadnějším rozdílům – jak se ti jezdilo se spalovací verzí?

H: Pod kapotou ‘mého’ Mini tluče ještě stále tradiční benzínové srdce. Zážehový přeplňovaný dvoulitr disponuje výkonem lehce přes 200 koní a je spřažený s automatickou dvouspojkovou převodovkou. Motor naskočí s pěkně nahlas a poté se ustálí na klidném volnoběhu. Jinde by mi to snad připadalo zbytečné, ale v případě Mini Cooper S je prostě trocha toho rošťáctví na místě. Páčkou na středovém panelu řadím D a vyrážím. Škoda jen, že testované Mini nenabízí vůbec žádnou možnost manuální volby převodů. Mohu si vybrat mezi režimy D a L, ve kterém Mini nechává zařazený vyšší kvalt, to je ale všechno. Žádná pádla pod volantem a ani onen volič převodovky žádné + a - neumí. V reálném provozu to ale vůbec není problém, převodovka je naladěná mistrně a řadí přesně tak, jak chci. 

M: Já žádné pedály k dispozici nemám, nejsou potřeba. Elektromotor má ještě vyšší výkon než spalovák, a tak na přední nápravu posílá celých 218 koní. Vždy a všude, nutno říct. Pocitově je určitě hbitější, a i když dle čísel zrychlení (EV je o 0,1 s pomalejší na 100 km/h) nic takového nečekáte, ve městě bude určitě rychlejší. Ani elektromobil však není úplně tichý, když si to zákazník přeje – v jízdních režimech si lze nastavit i zvuk, samozřejmě z reproduktoru, který je prostě vtipný a krásně dotváří atmosféru na palubě. Možná je i hlasitější než spalovák – hlukové normy se bohužel nevyhýbají ani Mini. Jasně, spalovák má zvuk přeci jen “přírodnější”, ale dynamika elektromobilu je neúprosná, a z mého pohledu jasná volba do města. 

H: Limit elektrického Mini je jasný, jeho dojezd je zkrátka pouhých 400 kilometrů, tady mu benzínový model jasně ukazuje záda. Tedy vlastně neukazuje, protože zážehový Cooper S má dojezd úplně stejný. Ale to uvádím jen tak pro zajímavost, Mini je městské autíčko a na dojezd se u něj nehraje. Na co se tu naopak hraje velmi, to jsou emoce. Motor má výkonu na malé autíčko víc než dost, ještě důležitější je ale způsob, jakým jej můžete využít. Auto reaguje na povely řidiče až nečekaně rychle a okamžitý zátah motoru je doprovázen i hutným zvukovým doprovodem. 

M: S tím limitem bych si také nebyl úplně jistý, po městě není problém se opravdu dostat přes 400 kilometrů dojezdu. Na dálnici už to je horší, tam se zkrátka podepíše vyšší aerodynamický odpor v rychlostech, ale pořád umí nějakých 250 kilometrů dojet – na druhou stranu, auto do města je auto do města a do Chorvatska k moři snad nikdo Miníkem nejezdí. Asi jsem už moc zhýčkaný, ale na takovou cestu bych si dovedl představit něco pohodlnějšího, nemyslíš?

H: Skvělému motoru benzínového Mini sekunduje i neméně skvělý podvozek a perfektní řízení. Volant má na můj vkus možná až zbytečně tlustý věnec, ale to je zkrátka už taková tradice konstrukční školy značky BMW, která stojí i za Mini. Díky krátkému rozvoru a krátkému převodu řízení je autíčko skvěle ovladatelné a dokonce velmi dobře řiditelné plynem. S tím samozřejmě souvisí i temná strana síly, tedy tuhost podvozku, která z vás na pražské dlažbě vytřese duši. Ale zkrátka vždycky je to něco za něco a hravost malého Mini za tu trochu nepohodlí určitě stojí. Když je neplecha ukončena a z Mini se opět stane především městské autíčko, ocení řidič alespoň skvělý rejd a stále ještě kompaktní rozměry. 

M: Podvozek elektrického Mini mi přijde velmi dobře nastavený. Ano, jak říkáš, na kostkách drncá jako všechny hothatche, ale přeci jen o trošičku méně než benzínový. Na druhou stranu, jakmile vyjedeš ven z města, projeví se dlouholeté zkušenosti s laděním podvozku a i na méně udržované okresce krásně drží stopu, občas sice drncne, ale spíše jen tak, aby řidič věděl, co se pod ním děje. Několikrát jsem byl až překvapený, jak bezbolestně se Miník zachoval na rozbité cestě. Je pravda, že díky přidané hmotnosti u elektromobilu je spalovák přeci jen trochu obratnější, ale při normálně svižném tempu, na který je Miník zamířený, rozdíl nikdo nepozná.

H: Sám sebe jsme překvapil dnešním verdiktem, ale přestože já elektromobilům fandím a v městském provozu považuji spalovací motor za úplný nesmysl, dnes u mě vyhrál zelenkavý Mini Cooper S s benzinovým motorem. Je pro mě daleko víc Mini. Ať už tím téměř kolmým čelním sklem, přední kapotou kryjící celou příď vozu, tak i oním rošťáckým charakterem a schopností si hrát. Elektrický model udělal mezigeneračně obrovský skok a z takového nesmělého pokusu se náhle stal skvělým a pokrokovým elektromobilem, možná ale dospěl až moc. Já tedy zůstávám v kabině benzinového Mini.

M: Myslím si, že záleží přesně na tom, co zákazník od auta čeká a zda má kde nabíjet. Chceš malého raubíře na okresky? Kup si benzínový Cooper S. Chceš auto do města, se kterým se pobavíš za volantem, na každém semaforu budeš nejrychlejší a máš kde nabíjet? Osobně bych zvážil ten elektrický. Cenový rozdíl je takřka zanedbatelný, sice mezi našimi auty byl rozdíl přes 200 tisíc, ale můj byl taky znatelně lépe vybavený. Když se snažím auta v konfigurátoru vybavit stejně, vychází mi tedy doplatek za elektromobil na necelých 100 tisíc – a to se v této cenové hladině už pomalu ztrácí.

Já osobně bych si asi už vybral elektromobil. Můžu v práci nabíjet, zrychlení je pocitově lepší a pořád je velmi zábavný i na okreskách. Jsem ale rád, že zákazník si může svobodně vybrat, co preferuje, nepřijde vlastně o nic a elektromobil se netváří vlastně jinak, nehraje si na ekologičtější volbu – prostě má jen EL značky a žluté eSko na zádi, nic víc. Aspoň na první pohled…

A co vy? Které Mini byste si vybrali? Dejte nám vědět do komentářů!