Kdo nestřílí, ten je srab aneb o prskání z výfuku

Střílení do výfuku bývala úžasná věc. Ještě před pár lety totiž bylo střílení do výfuku takovým malým svátkem. Samozřejmě nyní nemyslím motorsport, protože rozparáděné WRC speciály pomocí ALS kosí diváky kolem trati už pěkně dlouho, ale mezi tou částí automobilové produkce, která má povoleno legálně se pohybovat po veřejných silnicích, bylo pořádné praskání něčím speciálním. Šlupky linoucí se za zpomalujícím autem byly jasným náznakem toho, že pod kapotou se schovává cosi vylíhlého z divokých vajec a navíc, prskání a pobublávání bylo tak nějak autentičtější. Nebylo každodenním pořádkem. Mělo v sobě krásu nedokonalosti, kdy rozohněný karburátor nebo vstřikovač zavřel svůj chřtán o maličký kousek později, než by bylo ideální, zatímco vy jste za volantem drtili nebohé auto na krev a nutili jeho spalovací komory vydávat ze sebe to nejlepší. Prskání nebylo cílem, ale důsledkem. A tak nějak hezky korektně rozloženým. Zatímco 205 GTI si občas jen tak zachrchlala, Integrale už uměla čas od času pořádně blafnout a třeba Testarossa dokázala spustit pořádnou kanonádu. Všichni benzínem krmení kluci na střední včetně mě chtěli auto, které by znělo jako Testarossa. Chrchlání bylo zkrátka přirozeným prvkem, který danému vozu propůjčoval mocnou dávku charakteru. Zároveň se s ním však zrovna neplýtvalo a nepůsobil nijak nepatřičně.

Jenže při vzpomínce na nástup na gympl mě jímá nostalgie, protože už to je vážně docela dlouhá doba (krucinál) a od té doby se krom spousty jiných věcí změnily i výfuky. Motory jsou čím dál výkonnější, efektivnější, hladší, dokonalejší, jenže člověk je tvor sentimentální a emociální. A čím je nějaká věc dokonalejší, tím snadnější je zaměnit perfekcionismus za nudu. A tím více se při brnkání na emocionální strunu vynořují vzpomínky na staré, lepší časy, kdy všechno bylo intenzivnější a romantičtější. Tedy, kdy motory neseškrcené emisními a hlukovými limity bezuzdně ržály do světa svou oslavnou píseň o nedokonalosti, svobodě a neexistujících emisních normách. Chudák středoškolák, který v 90. letech nasával zvukovodem všechny zmíněné hluky a snil o tom, jak si jednou, až bude úspěšný a bohatý, takové auto koupí, najednou jako bohatý a úspěšný příjde do showroomu a místo líbezného sentimentu při nastartování vysněného hot hatche zjistí, že ta nová rychlá věc vydává vlastně jen nějaké neurčité “bžžžžžžžžžžžžžž”. Jenže on si představoval úplně něco jiného…

Takových chudáků středoškoláků bylo zřejmě více. Moderní turboéra nám vzala cosi z přirozené zvukové naléhavosti atmosféricky plněných aut minulosti. Usekla výšky, zploštila spektrum a automobilky, snažíce se rozveselit chudáky zklamané středoškoláky, spustily doslova střílecí epidemii. Mezi výkonnými ostrými hatchbacky, GT, sporťáky či roadstery to vypadá jak na honu koroptví. Jenže já z toho překvapivě nemám moc radosti. Ještě před necelými deseti lety se pořád jednalo spíše o výjimky. A ruku na srdce, takový Fiat 500 Abarth nebo Mini Cooper S byly zvukově děsně fajn. Přestože jejich hypertrofované výfuky předváděly vzhledem k jejich velikosti i výkonům naprosto neadekvátně velkou kanonádu a obzvlášť pětistovka s výfukem Monza zní spíše jako přijíždějící tanková legie než jako auto, k velmi extrovertním vlastnostem obou aut to vlastně docela sedělo. Jezdit po městě a střílet lidi malým Fiátkem je perverzně úchylné. PRÁSK, trefa do paní s kočárkem… PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK a schytala to dvojice městských policajtů…   ehm…  Ale nyní, v roce 2016, už je prskání a střílení skoro celosvětovým sportem. Prskají snad všichni, kdo mají jakési výkonostní či sportovní ambice a kdo neprská dokonale, ten se o to alespoň snaží. Prská Mini, prská Abarth, prská Clio RS, prskají Volkswageny s DSG, prskají GT, která by prskat neměla. F-Type a Mercedesy AMG, aby se pomalu cítěly méněcenně. Prská dokonce i 911, která nikdy prksat nepotřebovala. S nástupem generace 991 však někdo usoudil, že návykové kňučení je třeba něčím doplnit. Prskají tříválce, prskají čtyřválce, prskají šestiválce, osmiválce i desetiválce.

Hlavně však drtivá většina aut prská přehnaně a uměle. Střílení do výfuku už není ta výjimečná událost. Auta už není třeba hnát na plný plyn a palivové pumpy nemusí být rozočeny na maximum, aby po ubrání nespálené palivo zadetonovalo v trubkoví. Stačí zvolit sportovní mód, trochu prošlápnout pravou nohou a nestoudné, hlasité a neadekvátní FRAPAPAPAPA je na světě, protože řídící jednotka schválně nadávkovala pár kapek benzínu v době, kdy už jej nebylo třeba. Jasně, u dnešních přeplňovaných maloválců je výfuk jediná možnost, jak jim nadělit jakous takous zvukovou kulisu, avšak mám pocit, že už jsem střílení do výfuku přejeden. Dát si tatarák k sobotnímu pivu je boží. Jenže když budete jíst tatarák každé ráno k snídani, stane se za chvíli z výborného kusu syrové krávy jen studená rutinní šlichta. Zvuky sání či samotného motoru dělají (až na výjimky) radost už jen majitelům těch nejdražších placek. Ze všech hot hatchů se staly Abarthy, ze všech šestiválců a osmiválců napodobeniny Mercedesů AMG. A sentimentální snílkové, kteří ubrblané zvuky výfuků milovali, je pomalu začínají nenávidět…