Jak se motoristický novinář nepřítelem běžného motoristy státi může

Nastajlovaná oranžáda od Hyundai, která na mě v redakci minulý měsíc zbyla, nebyla zrovna autem, z nějž bych si sednul na zadek a posléze několik bezesných nocí s otevřenou pusou vzpomínal, jak jsem za jeho volantem kosil patníky. Pokud pominu poměrně neortodoxní tříválec, vlastně ve mně i20 Active zanechalo úplně nijaký dojem. Prázdno. Jako když si namočíte maso do chilli pasty se sedmimístným počtem Scovilleho jednotek a následně cítíte, tedy spíš necítíte, že máte místo kusu huby nic. Já neměl nic v hubě, ale v hlavě a těžce jsem si dával dohromady, co o tom proklatém vehiklu vlastně budu psát. Řízení bylo vágní, ovládání tak nějak samozřejmě nudné a vybízející řidiče k co možná nejospalejší akceleraci i změně převodů, podvozek prvoplánově naladěn tak, aby se hned zkraje naklonil a pokud možno neublížil, ergonomie fádní a bez výstřelků, ale přitom vlastně bezchybná. Hyundai nedělal skoro nic špatně, ale zároveň bych jej asi žádnému kamarádovi nedoporučil, protože byl zkrátka takový nijaký, bez švihu, zoufale nevýrazný, jako kdyby jeho tvůrci u každé komponenty záměrně zastavili vývoj těsně před koncem a řekli si, vždyť ono už je to takhle dobré.

Takže nechali tu na spojce kus mrtvého místa, tu v řízení podivně počítačový a nerovnoměrný odpor, tu na převodovce zcela nehmatatelnou a neuchopitelnou, zkrátka nijakou lehkost. Přestože jsem se snažil dívat na auto pohledem cílového zákazníka, který nepotřbeuje žádné orgie mechanické vazby, nabyl jsem dojmu, že i lidem, kteří netrpí obsesí automobily, ve výsledku vícě vyhoví třeba Mazda CX-3, která nabízí podobnou užitnou hodnotu a komfort, ale má v sobě mnohem více přesnosti, inženýrského filigránství a vychytanějších detailů…  Vůbec sem nechci tahat zábavu a jiné podružnosti, které běžného uživatele nezajímají, ale jak kdysi napsal Bobash, stačí jen trocha, aby člověk ocenil dobrou kávu a přestal pít přecukrované hnoje, a s auty to je stejné.   Ach, jak jsem se mýlil…

Posadil jsem do té oranžové hujdy dva kamarády a ti mi po pár minutách za volantem pro mě naprosto nijaké a nepřijatelné i20 nadšeně sdělili, že to auto je úplně úžasné a velmi snadno se jim řídí a… pro kristovy rány… takové auto by určitě chtěli. Pro moje uši to znělo skoro jako automobilových sedm ran egyptských.  Ale právě proto mi došlo, že jakkoli se na Autíčkáři jakožto nenapravitelní nadšenci snažíme ze všech sil hodnotit nenadšená auta pohledem zcela nenadšeného řidiče, stejně ve výsledku může být mezi námi motoristickými pisálky a reálným zákazníkem, pro kterého je auto pouze předražený ekvivalent mikrovlnky, hluboká propast. Protože máme auta rádi, automaticky se snažíme i zlepšovat v jejich ovládání. Připadá nám přirozené, aby k nám řízení aspoň občas píplo nějaký kvák o tom, co se děje pod koly. Oceníme přesnost převodovky. Jsme rádi za vyvážený chod pedálů. Obecně by se dalo říct, že chceme a milujeme auta, která jsou přirozená a mají sladěné ovládací prvky do harmonického celku, a považujeme to tak za správné. Jenže všechno tohle vztahujeme ke svým řidičským schopnostem – ty sice jsou z profesionálního hlediska stále dosti mizerné, nicméně z pohledu globálního zcela jistě nadprůměrné. A teď to prosím neberte jako vychloubání, nýbrž jako prosté konstatování faktu, že častým řízením, střídáním aut a čirým nadšením pro věc zkrátka člověk získá návyky a zkušenosti. Jenže té většině populace je tohle všecko do značné míry jedno. Nespatřují budoucnost své existence v rychlém řazení a plynulých rozjezdech a v tomto světě nedokonalého řidiče najednou i20 Active začla bezvadně fungovat. Hovno nedokončený vývoj, to je cílené ladění pro masy, hloupý Vavrisu. Spojka pod velením kamaráda a kamarádky, kterým jsou auta ukradená, už náhle nebyla ledabylá, nýbrž vlídná, odpouštějící a zajišťující plynulé rozjezdy tam, kde to nebylo zvykem. Prodleva reakce na plyn a tupý náběh motoru najednou přesně pasoval k pomalejšímu přeřazování a opět dodal plynulosti. No a celé to točení, řízení a řazení bylo dle slov testovaných subjektů prostě snadné a lehké. Jsem si jist, že zmiňovaná CX-3 by svou vyšší mechanickou vytříbeností způsobila přesný opak, protože každá nepřesnost by najednou byla více vidět a cítit. Auto, které jsem považoval za objektivně horší, bylo vlastně lepší. I když jsem se snažil (a troufám si říci úspěšně) zcela oprostit od preferencí blbce do beznínových placek…

Takže jak z toho ven? Vůbec netuším. Nebýt náhody, díky které jsem své známé za volant Huyndaie posadil, dost možná bych si všechny tyhle věci vůbec neuvědomil, protože už jsou v rámci pracovní deformace pod mou rozlišovací schopnost. A následně bych Hyundai v textu pohanil. Neprávem. Může tedy vůbec člověk neholdující autům věřit všem těm pisálkům? Má pro něj “odborná” recenze nějakou vypovídající hodnotu, nebo mu spíše uškodí? Všichni cpeme lidem Golfy, Focusy nebo Mazdy 3, ale co když je preciznost na škodu? Co když vlastně obyčejný člověk daleko více ocení globálně haněnou tupost a na první pohled neharmonické ovládací prvky a koupí auta, které je “lepší”, by si vlastně uškodil? Vždyť i já sám jsem líný naučit se pít doboru kávu a liju si do mandlí cukrované capuccino. Prostě proto, že vůbec nemám potřebu pronikat do tajů kávy hlouběji. A přesto jsem se málem stal nepřítelem běžného motoristy a snažil se do zájemce o přeslazené capuccino lít kafe z cibetky. Stydím se…  Být dobrým automobilovým pisálkem bude ještě o kus těžší, než jsem si myslel.