Italsko-americké automobilové kamarádství

Ve skutečnosti jsou si tyto země daleko blíž, než si připouštíme. Italové vždy tak trochu pošilhávali po zemi neomezených možností. A naopak Američané brzy pochopili, že pokud chtějí ten pravý luxus, skutečně schopná sportovní auta s překrásným designem, musí pro ně do Evropy – na Britské ostrovy, nebo ještě lépe právě do Itálie. Italský sporťák je tu zkrátka ještě větším pojmem než u nás.

Jak asi všichni víte, dnešní globalizovaný svět přinesl jedno poměrně nečekané spojení. Skupina Fiat koupila podíl v americkém Chrysleru a vznikl tak koncern FCA. A ten máme my autíčkáři rádi. Není zdaleka největší, netrhá rekordy v prodejích, v jeho nabídce nenajdeme největší podíl hybridních či elektrických modelů, je však výjimečný něčím jiným – má snad největší podíl bláznivostí. V prodejnách FCA si můžete pořídit snad cokoli. Spojuje se tu italská i americká vášeň pro auta. Přestože obě jsou naprosto odlišné, dohromady dávají to nejlepší hračkářství pro velké kluky.

Italové přispívají pravými supersporty od Ferrari, sportovními modely od Maserati a Alfy Romeo s vycizelovanými podvozky a motory, které pod kapotami jen zpívají, Abarth přidává i trochu uličnické rebélie a hluku. A Američané přináší to svoje – velké hřmící osmiválce, které lze zabudovat do čehokoli – od velkého kupé po SUV. Kde jinde v showroomu automobilky najdete dragster?

Dokud zůstávají oba světy oddělené, je všechno perfektní. Hrubost Jeepů, jemnost Maserati, tupá síla Hellcatu, technická symfonie Ferrari – to vše na jedné ploše vytváří nekonečné možnosti pro nadšence. Ale míchat tyto světy do jednoho vozu – to už je jiná písnička. Koncern FCA se o to pokusil, když chtěl Chryslery v Evropě prodávat jako Lancie a naopak Lancie například v Británii jako Chryslery. Tento projekt byl však od počátku odsouzený k záhubě. Ti, kdo v Evropě chtěli americké auto, netoužili po logu Lancia. A naopak ti, kdo by si Lancii třeba rádi koupili, nemohli být nadšeni z tak trochu neotesaného zavalitého sedanu od Chrysleru.

Znamená to tedy, že postavit dobré italsko-americké auto nelze? Ne tak docela, existuje dokonce i několik příkladů, kdy se to skutečně odařilo.

Cadillac Allanté

Psal se rok 1986, když z bran továrny vyjel první Cadillac Allanté. Auto bylo skutečně nádherné, dvoumístný a na americké poměry nezvykle kompaktní kabriolet měl elegantní siluetu. Aby ne, když její tvary vznikaly ve studiu Pininfarina v Itálii. Toto mělo být ono propojení dvou světů. Pravý Cadillac postavený jako italský sporťák, best-of automobilového průmyslu. Potíž je, že aby jste o nějakém Cadillacu mohli říci, že je postavený jako italský sporťák, museli byste jej vyrobit v Itálii. Jinak to neplatí. Na druhou stranu – musí to být Cadillac, motor i převodovka musí být americká, ideálně namontovaná skutečnými Američany. A přesně to Cadillac udělal.

Jak? Chtělo by se říci jednoduše, ale ono to vůbec jednoduché nebylo. V továrnách Cadillacu v Detroitu vznikala podlaha vozu, ta se poté naložila do Boeingu 747 a odvezla do Itálie. Tam v dílnách Pininfariny vznikla celá karoserie a interiér. Italské auto, jak má být, jemná práce s kůží a dokonalé křivky i lak.. Potom se vše zabalilo, naložilo opět do letadla a odvezlo nazpět k montáži podvozku, motoru a převodovky. Celá tato anabáze byla nesmírně komplikovaná a do značné míry nesmyslná, ale zbytečně komplikované a do značné míry nesmyslné jsou vlastně všechny věci, které na autech tak milujeme.

Jízdně byl tento Cadillac také zajímavý. Všechna kola byla nezávisle zavěšená, zadní náprava používala k odpružení unikátní příčné pero z kompozitu, potud tedy poměrně sofistikovaný podvozek. Koncepce s pohonem předních kol také připomínala Evropu, avšak motor byl čistě americký. Čtyřlitrový osmiválec s výkonem pouhých 170 koní nenechal nikoho na pochybách, že toto je skutečně Cadillac.

Celkem vzniklo asi 21 000 kusů Allanté. Snad se nějakým také jednou svezu…

De Tomaso Biguá

Roadster De Tomaso Biguá možná znáte pod názvem Qvale Mangusta. A možná ho neznáte vůbec. To by ovšem byla velká škoda. Zatímco Allanté byl Cadillac, americké auto s trochou toho italského šarmu, De Tomaso je italské auto. Vyrábělo se od roku 1999 v Itálii, dokonce přímo v Modeně. Design vozu připravil Marcello Gandini, konstrukci si vzal na starost Giordano Casarini, bývalý technický ředitel Maserati. Podvozek připravil Enrique Scalabroni, konstruktér Formule 1 se zkušenostmi od Dallary, Williamsu i Ferrrari. Byl to klasický italský sporťák, kompaktní roadster s pohonem zadních kol.

Ale i tady bychom našli jistý vliv USA. Tak například páčka světel velmi nápadně připomíná tu, kterou používal v té době Ford. Nebo tlačítka ovládání oken, i ta jsou z Fordu. A nebo třeba motor. Casarini se rozhodl jít cestou nižších nákladů a namísto složitého a zdlouhavého vytváření nového vozu, které by pro zkomírající značku De Tomaso mohlo být smrtelné, se rozhodl vypůjčit techniku jinde. A na takové věci se ideálně hodí relativně jednoduchá americká auta, ta se staví jako lego.

Casarini tak vzal motor, převodovku i většinu elektroniky Fordu Mustang a usadil je do Gandiniho kompaktní karoserie – a auto bylo hotové. Motor Ford 4.6 DOHC V8, americká převodovka BorgWarner. Vzorem tohoto projektu bylo údajně TVR Griffith, které vznikalo podobným způsobem, když si TVR půjčilo osmiválec Rover.

Krásné auto dostalo poměrně unikátní konstrukci střechy. Střední díl byl odnímatelný konvenčním způsobem – odjistilo se několik zámků a celý střešní panel bylo možné demontovat a uložit do zavazadlového prostoru. S trochou cviku to zvládl i jeden člověk. O to více překvapil druhý krok – celý oblouk za sedadly posádky včetně zadního okna totiž stisknutím tlačítka zmizel v útrobách karoserie a z targy byl náhle otevřený roaster.

Automobil se světu představil roku 1999 a ve výrobě zůstal tři roky. Vyráběl se s pravostranným i levostranným řízením a pod značkami De Tomaso a Qvale (pro americký trh – Qvale byl americký dealer Maserati, který se rozhodl vůz dovážet do USA). A kolik se jich vyrobilo celkem? 284. Pod značkou De Tomaso, tedy pro Evropský trh, vzniklo dokonce jen 18 aut. A vůz s pravostranným řízením byl vyroben jeden jediný. To nebyl úplně dobrý výsledek. Vždyť jen za účelem testování, crash-testů a homologací muselo vzniknout 29 předprodukčních kusů.

Ale na tom již dnes nezáleží. Ne všem projektům je souzeno uspět. To však neznamená, že De Tomaso Biguá bylo špatné auto. Jistě, mechanismus střechy byl poněkud překomplikovaný, zadní sedadla naprosto nepoužitelná (ano, to auto je skutečně oficiálně čtyřmístné) a cena poněkud přehnaná. Ale to všechno nechme na okamžik stranou – podívejte se na nej. Copak není krásné?