Ford Model T: Němý úžas z osobního setkání s pradědečkem moderního motorismu

Dle internetu už na světě vzniklo mezi deseti a třiceti tisíci unikátních typových řad automobilů. Naprostá většina z nich však jen splňuje svůj základní účel, a sice přepravu majitele z bodu A do bodu B. Do historie se jinak než čárkou v nějaké tabulce nezapíší.

Pak ale existují auta, která dokážou tento statistický stín překročit a vstoupit do povědomí lidí svým jménem, svým významem. Takovým vozem je třeba Volkswagen Brouk – všeobecně rozeznávané auto s nejvyšším počtem vyrobených kusů v rámci jediného modelu. Nebo je to Benz Patent Motorwagen – zakladatel celé kategorie osobních dopravních strojů.

A naší redakci se povedlo potkat se s dalším exemplářem z kategorie nejvýznamnějších aut historie tohoto odvětví průmyslu. Měli jsme obrovské štěstí vyzkoušet si na vlastní kůži jízdu ve Fordu Model T.

Toto auto, vyráběné v letech 1908 až 1927 Fordovou továrnou, je významné proto, že změnilo vnímání automobilu z hračky pro pár nejbohatších na nástroj svobody pohybu běžného lidu. Tím nastartovalo masové rozšíření individuální přepravy a položilo základy podobě motorismu, v jaké ho známe dnes. O tom jsme se bavili minulý týden.

Dnes se podíváme na praktickou stránku věci. Máme tu kousek z roku 1922, kterého si už deset let opečovává šťastný majitel Ivoš. A protože je to dobrák a nadšenec, i nás nechal své „Téčko“ vyzkoušet. Díky němu si tak můžete aspoň zprostředkovaně zažít úžas z pradědečka prakticky všech moderních aut. A zkoumat, jak tehdy všechno fungovalo úplně jinak než dnes. Směle do toho!

Působivý, jednoduchý, ale poctivý stroj

Že se před více než sto lety auta dělala odlišně, asi netřeba říkat. I tak vás ale živé setkání s Modelem T hodně překvapí. První, co vás trkne, je samotná velikost automobilu. V rámci dnešních modelových řad bych ho přirovnal někam ke střední velikosti Fordu Transit.

Vliv na tento fakt mají tři faktory. Zaprvé je to americký původ, protože tam musí být všechno velké. Za druhé je to zvolená karoserie čtyřmístného kabrioletu. Nejpodstatnějším důvodem však bude to, že před více než sto lety se auta pořád dělala víc jako kočáry, které jen nově nepotřebují koně. A ty byly vždycky velké, i kdyby jen proto, aby za hřebci vypadaly důstojně. Jistě, oproti konci devatenáctého století se popisovaná praxe trochu posunula, ale dnešní optikou je to pořád víc… působivý kočár.

Jakmile se vynadíváte na Model T jako na celek, začnete si všímat detailů. A garantuji vám, že budete stát v úžasu znovu, protože vás dostane, o jak jednoduché, a přitom bytelné vozidlo se jedná.

Všechno na něm je odhalené. Nápravy, kola i interiér. Motor kryje jen jednoduchá plechová kapota a chladič. Také na něm není vlastně vůbec žádné příslušenství, vyjma předních světel a jednoho stěrače. I zadní svítilny a zrcátka si Ivoš namontoval z jiných, novějších aut, aby ho vůbec mohl používat.

Zároveň však je každý jeden díl bytelný, poctivý, nezdolný. Podvozek by snad unesl i skromnější autobus. Karoserie má solidní tloušťku. Nikde nic nedrnčí, neřinčí, nemlátí. Toto je skutečně pořádně vyrobené auto.

Samozřejmě, také zde existuje vysvětlení. Jelikož Henry Ford se svým „Téčkem“ mířil na běžný americký lid, musel ho pro něj vyrobit. A kým byl tehdejší běžný Američan? No přece farmářem. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se bohatý průmysl v USA rozvíjel víceméně jen na severovýchodě. Západ zase stále víc vypadal jako to, co známe z hollywoodských westernů, nikoli z akčních blockbusterů. Nejvíc běžných lidí tím pádem pořád živořilo na polích středozápadu a jihu.

Takoví Američani samozřejmě nechtěli leštěnku. K čemu by jim byla? Zajímalo je auto jednoduché, ale poctivé, aby sneslo tvrdou práci, jež po něm potřebovali – jak na poli, tak ve stodole, případně na tržišti. A přesně takové jim Henry dodával.

Kabina jak z obrázku, stavěná na jinou velikost Američanů

Detaily karoserie zpracovány? Výborně, nastal čas nastoupit… a hledět znovu. Tak jako exteriér, i kabina Modelu T ukazuje, kam jsme se posunuli. Je tomu tak proto, že v ní není nic kromě volantu, jedné páky, dvou táhel, tří pedálů, dvou měkkých křesel, jedné rukojeti na ovládání stěrače, čtyř klik, zdířky pro klíč k zapalování a ampérmetru. Je to tak, vyjmenoval jsem vám naprosto veškeré vybavení tohoto vozu.

A přece je tu moc dobře. Opět se zde objevuje dojem bytelnosti a poctivosti. Leč zde je ještě znásoben hřejivým, domáckým dřevem a krásným, koženým béžovým čalouněním, které nechal ušít Ivoš. Aby toho nebylo málo, pocitová vzdušnost kabiny se tu přibližuje motorce, o výhledu nemluvě. Sedí se tu bez přehánění krásně.

Nicméně zároveň si všimnete, že „Téčko“ bylo děláno na jiné rozměry Američanů, než jaké známe dnes. Ne snad, že by v něm bylo málo místa, naopak. Ale třeba skrz čelní okno koukáte jakoby shora, od vrchní hrany. Při nástupu na řidičovo sedadlo se zase komplikovaně protahujete okolo volantu. I já se svou europostavou jsem měl co dělat. Současný běžný Američan, zvyklý na stravování ve fastfoodech, by se prostě nevešel. Avšak to není výtka vůči Fordu. To jen my dnes zbytečně rosteme – do výšky, a hlavně do šířky.

Jak že to uvedu do pohybu?

Čtvrtý, a minimálně v mých očích asi nejsilnější úžas přijde, když už jste se nasoukali za volant a někdo jako Ivoš prohlásí: „A nyní jeď!“ Uf! To se mu snadno řekne. Jenže jak? Svým rokem vzniku 1908 totiž Model T předchází sjednocení ovládání automobilů do dnešní podoby, s volantem, pákou převodovky uprostřed a třemi pedály – spojkou, brzdou a plynem – na podlaze. Logika jeho ovládání je naprosto jiná.

Je tedy napřed nutné se s tímto strojem seznámit. Pak zjistíte, že volant naštěstí funguje normálně. Ale má na sobě dvě páky, přičemž levá určuje předstih a pravá přidává plyn. Ano, „pedál plynu“ je tu na volantu. A ještě s opačným směrem pohybu, přidává se posouváním páky dolů. Garantuji, že už to vám dokonale zamotá hlavu.

Pedály jsou tu také tři. Avšak funkci mají jinou. Levý ovládá první rychlostní stupeň a Model T uvádí do pohybu podle toho, jak moc na něj tlačíte. Jako by byl takovou anti-spojkou. Funguje přesně opačně než ona, kde čím víc „uberete“, tím víc jedete. Prostřední pedál funguje na stejném principu. Ale pro jízdu vzad. Ano… tam, kde je normálně brzda, je tu zpátečka. Za jízdy nešlapat! I když ta noha by moc chtěla. Ona brzda je pak napravo. Avšak zase aspoň funguje stejně jako u novějších aut. Jen ty brzdy moc nebrzdí.

Máte ještě mentální kapacitu pokračovat? Výborně! Protože já nekončím. Úplně nejvíc jiná je tu páka. Místo uprostřed je vlevo a má tři polohy. Zcela vepředu je neutrál, potažmo jednička nebo zpátečka, podle toho, na jaký pedál nohou tlačíte. Uprostřed je dvojka, která se řadí tak, že držíte levý pedál pro jedničku na podlaze, páku posunete o polohu dozadu a pak pomalu uvolňujete pedál jedničky. Jinak auto cuká. Zase pak ale funguje jakoby na „tempomat“. Nešlape se na nic, jen se používá ruční plyn. A ta třetí poloha páky? To je parkovací brzda. Pecka, že?

Ve výsledku máte zvlášť zprvu plnou hlavu jenom tohoto. Je strašně matoucí, že něco funguje stejně, něco trochu jinak, něco hodně jinak, a něco úplně opačně. Leč zase v momentě, kdy se s Téčkem sžijete, vám už všechno přijde celkem přirozené. A pak už se hlavně budete bavit.

Jízda s větrem ve vlasech… a divadlem pro okolí

Samosebou, i z jízdy budete užaslí, nadšení a zamilovaní, ačkoliv platí, že za volantem tu budete mít plné ruce práce. Poněvadž i v momentě, kdy pochopíte ovládání, tak vám nemůže utéct, jak se musíte neustále soustředit, aby tato Fordka jela přesně tou rychlostí a směrem, kterými potřebujete. Avšak věřte mi, vůbec vás to nebude trápit.

Třebaže se nadřete, vy a celá posádka si hlavně budete užívat pocit z jízdy. Způsobí to vyloženě nízko-otáčkový čtyřválec o objemu 2,9 l, který si nenuceně drkotá vepředu, velká karoserie, jež se jemně vlní sem a tam, a vaše tělo, které právě vnímá naprosto nové množství slunečního světla nad hlavou i větru ve vlasech. Zároveň se vám bude celou dobu honit hlavou, jak ještě mnohem úžasnější toto muselo být před sto lety, kdy se na to přešlo z koní.

Posledním momentem úžasu pak bude, když si uvědomíte, v jaké míře přitahujete pozornost okolí. Toto jsem ještě nezažil. Nejen, že na nás úplně všichni hleděli. Oni na nás mávali, fotili si nás a natáčeli si nás, na ulici i z aut. Až to místy bylo trochu nebezpečné. Žádné jiné auto nikdy nepřitahovalo tolik pozornosti jako Ford Model T.

Verdikt

Není pochyb, že z osobního setkání s Fordem Model T zůstanete stát v němém úžasu. Je úplně jiný, než na co jste zvyklí dnes. Jeho karoserie je obrovská a dává vzpomenout na kočáry. K tomu je velmi jednoduchá a nebývale poctivě vyrobená. Jeho kabina ukazuje, jak málo člověk potřebuje, aby mu bylo dobře. A taky připomene, jak moc jsme jako lidé přibrali na výšce i na váze. Jeho ovládání by mohlo sloužit jako prevence Alzheimerovy choroby. A jízda v něm naplní pocity radosti vás i nejširší možné okolí. Je zkrátka úžasný! Taky aby ne, však je to pradědeček moderního motorismu.

Moc děkuji Ivošovi za půjčení, Model T byl jedním z mých nejzajímavějších automobilových setkání vůbec!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-)  

Technické údaje

Ford Model T (1922)

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 2878 cm3
Nejvyšší výkon: 15 kW (20k) při 1800 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 113 Nm při 900 ot/min
Převodovka: manuální dvoustupňová
Provozní hmotnost: 725 kg 
Maximální rychlost: 68 km/h, některé zdroje uvádějí až 80 km/h
0-100 km/h: ne
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: oficiálně neuvedeno, internet tvrdí, že mezi 11 a 18 l/100 km, dle podmínek na cestě
Spotřeba majitele: o kolik si řekne, tolik dostane