Dodge Challenger druhé generace: Špatné auto do špatné doby

Dodge Challenger je dnes ikonou. Aktuální třetí generace svalnatého Dodge tu je s námi již od roku 2008 a díky (skoro) každoročním vylepšením to na ní není ani znát. Jeho přísný pohled čtyř světlometů hluboko zapuštěných do masky jen těžko zevšední. Motory HEMI jsou legendou sami o sobě a verze Hellcat nebo Demon budou v budoucnu jistě ceněnými auty. Pro spoustu lidí právě Challenger představuje klasický muscle car. Mustang v poslední generaci často vozí čtyřválce a Camaro bylo vždy (možná bohužel) až tím třetím do party.  Jenže tomu tak nebylo vždy. I v rodokmenu Challengeru je temná část, na kterou by chtěli v Dodge asi nejraději zapomenout.

První generace populárního muscle caru se představila v roce 1969. Mustang už byl v té době na trhu přes čtyři roky a jeho okamžitý úspěch byl jasným znamením i pro konkurenci. Lidé (a především Američané) mají hlad po sporťácích. Mustang na to šel chytře. Chtěl nabídnout trochu sportovnější vzhled a chování na technice klasických modelů, což snižovalo výrobní náklady. V Dodge na to šli jinak. Chtěli hlavně porazit Ford, a proto se snažili vždycky o něco víc. Rozměry měly víc centimetrů (tedy vlastně palců), motor měl víc kilowattů (tedy vlastně koňských sil) než srovnatelné verze Mustangů a vlastnosti byli víc sportovní. A povedlo se. Kultovní auto bylo stvořeno a dnes se ty nejlepší a nejvzácnější kousky se zajímavou historií draží v aukcích i za milion dolarů. I tak ale na jednoho Challengera v sedmdesátých letech připadlo asi šest prodaných Mustangů…

Jenže jen pár let po vzniku auta přišla zlá doba. Znalí už vědí – bylo to období ropné krize, která na začátku sedmdesátých let minulého století změnila podobu automobilového průmyslu ve spojených státech. Zatímco doposud lidé milovali osmiválce a spotřeba nikoho nezajímala, s ropnou krizí byly automobilky nuceny tento přístup přehodnotit. Trhu začaly dominovat menší vozy. Ne všichni výrobci stačili zareagovat včas a sklady se plnily neprodejnými auty s objemnými motory. Oblibě se těšila zejména japonská auta a nejprodávanějším vozem se najednou stala malá Honda Civic. A právě tehdy začínají upadat i prodejní čísla sportovních vozů. Proto přicházejí nové generace zmíněných ikon.

Jak naznačuje odstavec výše – trh si žádal úsporná auta, a to je oblast, ve které americké automobilky zatím neměly velké zkušenosti. Naopak ty japonské právě tato auta nabízela – vždyť jejich čtyřválcové motory byly schopné konzumovat i jen půlku toho co americké protějšky. Proto Dodge koupil 15% podíl v automobilce Mitsubishi. Prvním výsledkem spolupráce je Dodge Colt. Jak už samotný název napovídá, jednalo se o malý Mitsubishi Colt, který Dodge prodával pod svou značkou na americkém trhu. Druhým produktem je Challenger, který má s Amerikou společné snad jen jméno.

Seznamte se tedy s Dodge Challenger druhé generace vyráběným mezi roky 1978 až 1983. Ve skutečnosti se jedná o Mitsubishi Galant Lambda coupe, na kterém Američané neudělali ani nějaké zásadnější změny. Rozdílné byly vlastně jen zadní světlomety, pár interiérových dekorů a nabídka barev karoserie.

Ještě byla šance, že by si Dodge chtěl reputaci alespoň trochu zachránit a jako možnost nabídl zástavbu nějakého zajímavého motoru. Vždyť do první generace se montovalo celkem osm různých pohonných jednotek, ale ani to se bohužel nestalo. Motory zůstaly pouze dva – oba z dílen Mitsubishi. První měl objem 1,6 litru, druhý 2,6 litru a oba byly atmosféricky plněné čtyřválce. Slabší měl výkon pouhých 77 koní. Silnější mohl poskytnout koní 105 a byl označovaný jako HEMI. Nepřijde vám to absurdní?

Snad jediné co mohlo první a druhou generaci Challengeru spojovat, tak byla dvoudvéřová karoserie a koncepce motoru vpředu s hnanou zadní nápravou. Ale vzhledem k velmi nízkým výkonům (a to nejen na americké poměry) se o nějaké sportovnosti rozhodně mluvit nedalo. Vždyť i ta nejvýkonnější verze s manuální pětistupňovou převodovkou se na stovku dostala za hrozivých 12,3 vteřiny. S rozšířenějším třístupňovým automatem to bylo ještě o více než dvě vteřiny později. Pro většinu fanoušků první generace byl nastupující model prostě zklamáním. V druhé generaci zkrátka nenašli nic z toho, pro co měli rádi tu první.

Jenže to ještě neznamená, že by bylo všechno špatně. Nesmíme zapomínat, že důvod importu tohoto japonského modelu na „americké“ auto byly především požadavky na ekonomiku provozu a tohle plnila novinka na jedničku. Vždyť nejslabší „základní“ model první generace v prvním roce výroby tvořený osmiválcem o skromném objemu 6277 cm3 měl normovanou spotřebu s manuální převodovkou 22,8 litrů na každých sto kilometrů. V dalších letech přišly ale opravdu úspornější šestiválcové motory o objemu od 3,2 litru, kterým stačilo pouze 13,9 litrů na 100 km. Druhá generace se silnějším motorem spotřebovala na stejnou vzdálenost 8,4 litrů benzínu. Úspora byla tedy značná a právě to tehdejší svět potřeboval.

Prodejní čísla nebyla tak dobrá jako v případě populárního předchůdce, který kromě skvělého prvního roku držel stabilní prodeje kolem 25 tisíc prodaných vozů ročně (+ cca 18 tisíc Plymouthů Barracuda/Cuda, příbuzných Chalangeru). Ale zas to nebyla taková katastrofa, jak by se mohlo zdát. Každý rok si svou druhou generaci Challengera odvezlo přibližně 15 tisíc nových majitelů. Předposlední rok to bylo dokonce 34 tisíc šťastlivců. K tomu se ještě musí každý rok přičíst přibližně 12 tisíc automobilů Plymout Sapporo, který byl jen luxusnější verzí Challengeru, tedy Mitsubishi Galant. Už to ale nebyli nadšenci pálení zadních pneumatik a trhači rekordů na čtvrt míle. Nikdo s nimi již nezávodil mezi semafory. Challenger se stal rozumnou volbou pro ty, kteří si s kalkulačkou v ruce počítali provozní náklady svého vozu. Ale stále platilo, že Mustangů se prodalo přibližně pět krát více.

Po této epizodě Dodge jméno Challenger opustil. Další verze jeho sportovních dvoudvéřových modelů se jmenovali Dodge Conquest – přeznačený Mitsubishi Starion, který je mimochodem výborným autem a Dodge Daytona, který už přechází na pohon předních kol. Challenger se vrací po dlouhých dvaceti pěti letech ve své třetí generaci v roce 2008. V podobě, kterou jistě všichni známe. V dnešních dnech ale Dodge odhaluje budoucnost. Další generace (a to i Chargeru) již bude, jak velí současné trendy, čistě elektrická. Zástupci automobilky přesto slibují, že se můžeme těšit na výjimečné jízdní zážitky i silný zvukový doprovod, který ke značce patří. Nechme se překvapit.