Do Říma s Rudou Potvorou, část druhá

Po úspěšné cestě do Říma přišel den třetí. Ten pro nás z byl z hlediska programu vlastně nejzásadnější, odpoledne nás čekala spanilá jízda, autokino a večírek, tedy všechny tři důvody naší cesty. Předtím jsme ale měli dost času, abychom mohli dělat i něco jiného.

Po snídani jsme našli nějaká místa, kam bychom se mohli podívat, zhodnotili, že asi pojedeme autem a vydali se na parkoviště. Jedna jeho venkovní část byla vyhrazena jen a pouze pro MX-5 a stálo jich tam požehnaně. Přijely všechny generace ze všech možných zemí. NA a NC z Polska, ND z Nizozemska, NB z Německa, kompresorované NA ze Španělska, NC z Řecka… A tak bych mohl pokračovat ještě dál. Potkali jsme také organizátory s filmovým štábem a málem jsme byli jednou z posádek, která se objevila ve videích. Než jsme se ale vrátili na hotel, tak už bylo vše jinak a do videí byli obsazeni jiní. No co už, alespoň mají videa s pěknými lidmi :-).

Vyrazili jsme do ulic Říma a měli jsme několik jasných cílů. Najít bankomat, navštívit galerii a umýt Potvoru. Ze zkazek o provozu v Itálii jsem měl očekávání, že budou všichni troubit, malé fiátky se budou všude míhat neskutečnou rychlostí, všude bude chaos, zmar a létající kusy chodců. Ale nic z toho se neukázalo jako pravda. Auta sice jezdila v řadách bez ohledu na pruhy, ale kam se člověk potřeboval dostat, tam se dostal. Řidiči ohleduplně pouštěli odbočující auta a všechno bylo vlastně dost v pohodě. Obavu jen občas vyvolávaly malé odstupy ze všech stran a velké procento obouchaných aut. Ale když jsem viděl, že se v provozu okolo mě proplétá naprosto neposkvrněný Aston Martin DB7, tak mě strach přešel a začal jsem se docela dobře bavit. Po návštěvě bankomatu, kterou mi zpříjemnil Ital předemnou tím, že se snažil vybrat, nešlo mu to a neustále mi něco říkal, jsme zamířili do muzea současného umění MAXXI. Sice to nemá nic moc společného s auty, ale pokud máte rádi architekturu, pak je tam vážně na co koukat.

Po obědě v blízkém bistru už jen zbývalo umýt auto. Když jsem se na facebooku ptal, jestli někdo neví o myčce v okolí Vatikánu, tak jsem dostal jen nějaká doporučení na pána, který myje auta v bílém úboru a má k tomu speciální vodu. Tak zase přišel ke slovu Google. Popravdě řečeno, zjistil jsem, že jsem z Česka zhýčkaný v několika ohledech. Ruční myčka totiž nebyla žádná krásná věc, kde se vše odbude jednou hadicí, ze které teče co si zrovna navolíte na pěkném tlačítkovém panelu. Namísto toho tam bylo několik hadic s různými zakončeními a mezi nimi byl dokonce i smeták. Tak jsem radši jen opláchl prach a jelo se zpátky na hotel.

Okolo páté hodiny se všichni účastníci shromáždili okolo aut a začali se připravovat na vyjížďku. Instrukce byly jasné. Držet se aut před sebou, blikat výstražnými, nezavazet policistům na motorkách a držet se jejich případných instrukcí. Ano, naše malá kolona měla policejní doprovod. Když se tak dívám na množství aut, které od rána ještě narostlo, tak s potěšením konstatuji, že to moje nejspíš nebude největší vrak. V tom mě později ještě utvrzuje poslední auto které dorazilo až na kino. Až tak omlácený lak fakt nemám. Ale zpátky ke koloně. Vyjíždíme od hotelu a míříme přímo do centra. Policisté zastavují veškerou dopravu, jen aby naše skromná kolona mohla projet. V odpolední špičce je to takové milé. Tak trochu, jako byste právě všem, kteří se snaží v kolonách někam dostat, ukázali zdvižený prostředníček. A ta práce policistů! Udržet provoz na uzdě jen pískáním, gestikulací a řevem, to je vážně něco. Proplétáme se městem, až se dostáváme do míst, kde už nejsou auta, ale spíš uskakující davy lidí. A domy okolo jsou nějaké staré nebo co. Není tohle to historické centrum, kam auta nesmí? Aha, je. Hezké. Jízda v koloně je vážně legrační. Sice jedeme tak trochu brzda-plyn, protože jsme na chvostu, ale vypadá to, že nepředpisová rychlost nikomu nedělá vrásky. Ještě aby dělala. Po průjezdu mezi starými domy se opět dostáváme do trochu novější zástavby a naše cesta končí v místě, které bylo vystavěno pro světovou výstavu v roce 1942, která se nikdy nestala. A je tady už připravené autokino.

Smečka organizátorů nás pomalu rozřazuje před plátno, motory utichají a čekáme. Náměstí a autokino, které má pojmout až sto aut, vypadá nějak prázdně. Dvě řady aut, není to na takovou slávu nějak málo? Jen jsem to vyslovil nahlas, tak se na obzoru objevují modré stroboskopy a s nimi další kolona aut. Tentokrát jde o auta z fleetu Mazdy a v nich se vezou další hosté. Zároveň s nimi se na připravených stolečcích začalo objevovat jídlo a pití, ke kterému se brzo slétli snad všichni. Catering se při vymýšlení menu očividně inspiroval u aut, která jsou dost maličká. K dostání tedy byly maličké burgery, miniaturní hotdogy, miniaturní obložené bagely a hranolky, které nebyly miniaturní, jen byly v malém balení. Začalo se pomalu stmívat, na plátně se začaly objevovat všechny reklamy na ND, které se v Evropě vysílají a začalo i testovací vysílání a zkoušení, jestli jsme všichni schopní naladit frekvenci se zvukem. Z toho jsem měl trochu obavy. Má anténa skončila už kdysi dávno zlomená po průjezdu pod závorou a vzhledem k mojí nezměrné lenosti jsem ji nevyměnil. Naštěstí bylo vysílání silné a všechno fungovalo.

Pak už byla dost tma na promítání a tak přišel proslov produktového ředitele Mazdy. Bylo to hezké, pověděl nám o dalším směřování Mazdy a o tom, jak velikou má radost z takového množství MX-5 a šťastných majitelů. Nejspíš mu neřekli, že šťastní majitelé stojí pouze v prvních dvou řadách. Jinak mi ale jeho proslov udělal radost. Mazda chce, aby jejich auta řidiče bavila a aby si k nim majitelé našli vztah. Zní to krásně, že? Tak kdy bude ta nová rotary, Wojciechu? To už nám ale nepověděl a namísto toho uvedl film Moonlight, což bylo příznačné, vzhledem k tomu, že byl zrovna úplněk. A vzhledem k tomu, že šlo o film, kde byl hlavní hrdina homosexuálem a se svou sexualitou se zjevně potýkal, tak  mám pocit, že za jeho výběrem nebyl jen název a úplněk. Přece to nemohli vybrat jen tak, že ne! Vtipálci.

Po kině jsme se v další koloně, tentokrát bez policie, odebrali pár set metrů daleko do státního archivu na večírek s překvapením. A tím překvapením nebyl dobře zásobený bar (ten je přece samozřejmostí), ale možnost podívat se, osahat si a osedět si MX-5 RF. Nechyběla plachta a tancující lidé. Prostě odhalení jak má být. Pokud náhodou nevíte, co to je, tak je to ND s pevnou střechou, ze kterého se stala tak targa. Než jsem si do toho sedl, tak jsem byl skeptický. Kdo by chtěl targu, když může mít kabrio? Ale pak jsem si sedl dovnitř a zjistil, že je to vážně docela dobře udělané. A možná jsem i uznal, že ten nápad bude něco podobného jako NC s hardtopem. Dost bylo o RF, máme tu večírek! Ten má ale jednu zásadní chybu. Venku mi stojí auto a hotel je na druhé straně Říma. Ach jo, tak žádné velké pití a navazování nových přátelství v duchu alkoholového opojení nebude. Dejte mi pivo a něco k jídlu. Čekal jsem, že ostatní nebudou takoví páprdové a okolo se rozjede bujarý večírek, ale opak byl pravdou. Lidé pomalu ubývali a okolo jedné ráno jsme to zabalili i my.

Přichází neděle a s ní začátek cesty domů. Ale ještě ne tak docela. Na odpoledne máme naplánovanou prohlídku Miatalandu. Jde o projekt jednoho zapáleného itala, který má rád auta a MX-5 obzvlášť a rozhodl se, že si ke své sbírce aut postaví i penzion a garáž specializovanou na Miaty. Po cestě jsme ale ještě navštívili město Todi, které je jako většina starých italských měst na kopci velice malebné. A vlastně taky trochu nuda. Když už jsme se podle GPS  blížili k Miatalandu, tak jsme na odbočce, která byla do kopce, vyštěrkovaná a s rýnou z jedné strany, potkali našeho maďarského kolegu v NB. GPS nám tvrdila, že jsme správně, ale jak se ukázalo, byli jsme o odbočku vedle. Tahle vedla k hřbitovu. A když se Tamás pokoušel vycouvat, tak trochu zapadl jedním kolem do strouhy. Hups. Přiznám se, že mi to udělalo tak trochu radost. Znamenalo to, že i přesto, že jsme po cestě moc nestíhali, tak ještě nejsme tak strašně v háji jak on. Co se zapadlou Miatou? To, že se po cestě prosmýknu nad něj, to by ještě šlo, ale tomu, že bych ho vytáhl, tomu jsem moc šancí nedával. Pokusili jsme se tedy najít dovolat Andreovi, majiteli Miatalandu, ten nás odnavigoval k sobě a posléze nebohého maďara vytáhl za pomoci většího auta. A pak jsme měli komentovanou prohlídku. Jak si asi dokážete představit, Andrea má aut vážně dost. V jeho hangáru se kromě nějakého NC, které jezdilo mezinárodní MX-5 Cup, má plnou klec a normální značky a několika NB různých edic (třeba takové divné, červené s nápisy Mazdaspeed), vyskytovaly asi všechny edice NA, jaké existují. Od různých kitů, přes BBR Turbo a kousky od Mazdaspeed až po Monster Miatu. Naštěstí byla Potvora mimo doslech, tak jsem si mohl maličko zaslintat nad kouskem od BBR a několika dalšími. Kromě nepřiměřeného množství MX-5 má ale i další auta. Třeba Audi S8, jakou znáte z filmu Ronin. Nebo Renault Avantime. Prostě a jednoduše, je to vážně nadšenec. Pověděl nám i o svých záměrech s Miatalandem a o tom, že když se u něj ubytujete, tak vám na projíždku po okolí půjčí auto z jeho sbírky. Teda, pokud uvidí, že jste taky nadšenec. Pro běžné lidi bude mít vypůjčené ND od Mazdy. Už jsem začal plánovat, kdy se tam pojedeme podívat. Vážně mě to BBR Turbo zajímá. Skoro se nám ani nechtělo pryč, ale nebyl čas ztrácet čas. Loučíme se zejména s polskými kolegy v červené NA a jedeme pryč. Dál na naší cestě byla Parma. Cesta tam by byla víceméně nudná, kdybychom si nenašli ubytování na AirBnB a nenabrali na cestě zpoždění. Naše italská hostitelka bohužel nejspíš neuměla používat telefon a tak jsme s ní prochatovali necelou hodinku na wifi na pumpě, abychom si domluvili jiný čas předání klíčů. Inu, italové.

Dojela Rudá Potvora až domů? A dostali jsme se někde na pořádné okresky, nebo jsme byli pořád na nějaké dálnici nebo nudné silnici? No, to se dozvíte zase příště. Prozatím vám jen řeknu, že to nejlepší z cesty teprve přijde. Alespoň podle mě.