Ďábel jezdí autem

Automobil se pro většinu z nás stal již dávno běžnou součástí života. Umožňuje nám pohybovat se mimo trasy a jízdní řády hromadné dopravy. Nadto nám auto dává náš vlastní uzavřený prostor, kde můžeme být sami sebou, můžeme si zpívat (i když to třeba vůbec neumíme), můžeme řešit důležité hovory či přemýšlet o věcech, které nás trápí – to vše v soukromí svého malého světa. Je proto pochopitelné, že auta využívá stále více a více lidí, což vede obzvláště ve větších městech k potížím, neb prostoru je málo a aut příliš. Nebo není?

Není žádnou novinkou, že městské samosprávy považují auta za zlo. Naše hlavní město ‚bojuje s auty‘ již řadu let. Já rozumím tomu, že auta jsou v přeplněných ulicích problém, přesto mi uniká, jak jsme dospěli k oné zkratce, že tento problém lze řešit pouze vymýcením individuální automobilové dopravy. Ta je totiž zřejmě univerzálním zlem, slušný občan by v tomto měl mít jasno – je třeba všechny ty piráty, smradlavé automobily a internety zakázat. Protože Autíčkář je celosvětově (především v okolí Počernic) znám svým vědeckým přístupem k podobným otázkám, které hýbou světem, rozhodl jsem se pro vlastní výzkum daného problému. A nyní bych rád čtenářům našeho odborného periodika odprezentoval průběh i výsledek svého zkoumání.

8:00

Nasedám na parkovišti na pražské periferii do automobilu a probouzím k životu naftový agregát. Intuitivně se přikrčím, jako bych očekával bití. Zatím je ale klid. Po všech povinných předletových přípravách (vyhřívání sedačky, nastavení topení, nastavení rádia – jak nás to učili v autoškole… aspoň myslím) vyrážím. Zatím probíhá všechno hladce.

8:05

Nic neprobíhá hladce, stojím. Na první kolonu narážím prakticky okamžitě a teď se sunu krokem. Zdá se, že město je skutečně přeplněné a my ostatní už se tam nevejdeme. Můj vědecký výzkum zřejmě končí dříve, než pořádně započal.

8:08

Tak ne, všechno je jinak, přeplněné není město, ale kruhový objezd na jeho okraji. Z jeho konstrukce lze usoudit, že tu není nainstalován příliš dlouho. Proč ho sem kdo dával? Vždyť je jasné, že se tím doprava zastaví. I mistr tesař se někdy utne, co se dá dělat, pokračujeme.

8:15

Milý deníčku, stojím už na šestém semaforu v řadě. Nikde jsem neodbočoval, držím se hlavní ulice vedoucí převážnou část dopravy do města. Úplně cítím, jak neustálé rozjíždění přetváří v naftovém agregátu palivo v zlé jedy a vypouští je do ovzduší. A jako bonus se v rádiu ozývá znělka relace Zelená vlna. Beru to jako výsměch, zelená vlna je očividně věcí dávno překonanou.

8:20

Hurá, jsem na městském okruhu, tři pruhy v každém směru, povolená rychlost 80 km/h, konečně efektivní pohyb, malá spotřeba slibuje i málo jedů z výfuku, kdo by se na mě teď mohl mračit.

8:25

Mračím se já. Už zase stojíme. Na vině je zúžení městského okruhu, jeden pruh byl totiž věnován upřednosňovaným autobusům MHD a veškerá ostatní doprava si musí vystačit s tím, co zbylo. Nejsem proti myšlence preferovat MHD, nicméně nemám pocit, že by cestující v autobuse, který stojí v pruhu vedle mého, pociťovali radost. Až mě napadá kacířská myšlenka, zda kdyby tu teď nebyla ta dlouhá kolona před zúžením a autobusovým pruhem a my tu nemuseli všichni stát, zda by i ten autobus na tom nebyl lépe.

8:35

Další červená vlna na nábřeží, začíná ve mně hlodat zlá myšlenka, že takto ty semafory někdo nastavil záměrně. Nikdy jsem nebyl fanouškem konspiračních teorií, ale komu prospěje, že co sto metrů musíme zastavit?

8:40

Dorážím do centra. Od poslední návštěvy tu přibylo několik jednosměrek, asi kvůli jednoduššímu usměrnění dopravy v úzkých uličkách. Až pochopím systém, nebudu se tu tak hloupě motat. Nicméně parkovací místo po chvilce nacházím a jdu na snídani.

10:00

Po snídani a pracovní schůzce vyrážím zpět. Jednosměrky žádný systém nemají. Absolutně žádný. Jediný jejich smysl je, že do celé oblasti o rozloze tří průměrných českých měst vede jediná příjezdová komunikace a ta je - světe div se - naprosto přetížená.

10:30

Sitrep: Zoufalství! Zřejmě neplánovaná oprava čehosi, co se rozbilo jako na potvoru pod zemským povrchem uprostřed ulice, působí naprostý kolaps. Tak to dopadá, když systémem jednosměrek přesměrujete veškerou dopravu na jednu konkrétní ulici a tu potom uzavřete.

10:55

Bylo by stylové teď říci, že jsem automobil zanechal v oné ulici a šel domů pěšky, leč tak se nestalo. S využitím všech svých dovedností nabytých v Palermu a na Žižkově jsem se nakonec dostal zpět na základnu. A je na čase se ohlédnout za dnešním dopolednem a zhodnotit, co náš vědecký experiment odhalil.

Výsedek je alespoň z části překvapivý. Ano, je pravdou, že Praha je plná aut a že stačí malý zádrhel, aby se doprava zastavila. Zároveň je ale potřeba dodat, že těch malých zádrhelů je v centru požehnaně a mnohé z nich nelze považovat za nic jiného než za hloupost či dokonce záměr. Jistě, je potřeba pracovat na lepším využití MHD, na výstavbě záchytných parkovišť, na rozšíření městských okruhů a systému parkování pro rezidenty, ale proč se krom těchto nákladných a složitých dlouhodobých projektů nezaměřit také na ony maličkosti. Nastavit semafory pro plynulost, neumisťovat pruhy pro cyklisty a autobusy všude tam, kam se vejdou, ale zamyslet se, zda tím situaci skutečně zlepšíme. Nebudovat zbytečné betonové zátarasy a zbytečné příčné prahy, kde to není nutné. V mnoha ohledech totiž dnešní Praha připomíná bitvu o Los Angeles v roce 1942 – ochromené město, panika a urputná střelba na nepřítele, který ve skutečnosti nedorazil. Automobil k modernímu člověku patří a město by se mělo snažit vycházet lidem vstříc, ne je omezovat. Ne vždy je to pochopitelně možné, ale proč se přesto nesnažit dělat veřejné věci tak, aby z nich ostatní měli skutečně užitek?