Bazarový snílek: TVR Griffith

Nákup ojetého TVR je zapeklitá věc, která je za každých okolností doprovázena sebemrskačstvím. V případě, že na něj nemáte, sžírá vás touha zakusit pocit toho lehkonohého vozítka poháněného obrovskou V8. Pokud peníze máte a k tak nezodpovědnému skutku (jakým pořízení starého TVR bezesporu je) se odhodláte, bude vás pro změnu s velkou pravděpodobností mrskat zlotřilá a svéhlavá povaha výrobku britské dílny, kde pojem ‘kaizen’ rozhodně nepatřil mezi základní pilíře firmy. Nepříjemné zmenšit a dobré zachovat šlo ještě před pár lety pořízením modelu Griffith, jež sice měl daleko k obecnému etalonu spolehlivosti, ale na poměry továrny v Blackpoolu šlo o nadprůměrně zpracovanou a spolehlivou volbu. Jenže čas letí a věci stárnou, takže nebohý Griffith už může mít na krku čtvrtstoletí i více. Jak tenhle bazarový snílek nezodpovědně zodpovědného Vavrise může skončit? 

TVR Griffith spatřil světlo světa v roce 1991 a bylo to vlastně první dítko, které přišlo na svět v době, kdy budovy, či spíše chrliče monster v Blackpoolu vlastnil nenapravitelný nadšenec a srdcař Peter Wheeler. Očekávání tehdy byla různá. Tušilo se však, že Griffith by mohl být jedním z nejlepších TVR všech dob. Jak se však po prvních jízdách ukázalo, nejeden novinář pasoval kulatý a maličký roadster rovnou do elitního klubu nejlepších britských sporťáků, které kdy jezdily po silnicích. Nový Griffith byl silný, jednoduchý a na poměry TVR bytelný. Jeho design bral lidem srdce, zvuk celohliníkového motoru Rover V8 zase trhal bubínky a rozplakával skály. Griffith rozhodně nebyl sofistikovaný vůz, nýbrž zemitý ostrovní hulvát, kterým zmítal mohutný točivý moment velkého motoru uloženého v rámu z ocelových trubek. První verze s původním motorem Rover měly 240 – 275 koní. Poté si však motor vzalo do parády přímo TVR, převrtalo jej na objem 5 litrů a rázem šlo na zadní pneumatiky až 340 koní a 434 Nm.

Ač se to možná z fotek nezdá, celá ta otevřená věc váží tunu! Výkonový poměr si jistě spočítáte sami. 272 km/h maximální rychlosti a 4,1 sekundy, které roadster potřebuje k vystřelení na stovku se zdají poněkud děsivými. Nastartování uřvané V8 má být všem posledním varováním. Pak nastává kousání hlav. Griffith je velmi mužské auto. Ten nepozemský řev by ještě kdejaká pozerská primadona ráda zkousla, ale kamenná spojka, řazení hodné tlapy dřevorubce či řízení bez posilovače už by se při proplétání centrem města mohly proměnit v neharmonické přiskoky a trapas. A pak tu je podvozek. Dvojité lichoběžníky na obou nápravach znějí sofistikovaně, jako pravé TVR je však Griffith velmi divoký a neurvalý. Bokem lze prý jezdit téměř pořád – jak taky mají chudačk zadní pneumatiky ty vlny krouťáku zvládat. A jsme zase u motoru. Pamatuji se, že jsem kdysi na youtube viděl krásné video, jak se majitel s Griffithem rozjíždí na čtyřku s otáčkami hluboko pod 1000 a auto nejenže neprotestuje, dokonce lineárně zrychluje a ve vyšších otáčkách trousí do okolí atomové hřiby. Mám husí kůži, jen si na to vzpomenu. Nicméně, s touto moderní interpretací proslulé Shelby Cobra se prý dá jezdit i uhlazeně a schopnému řidiči znalého jízdy v rychlých zadokolkách poskytne spoustu ovladatelnosti. 

Jaký ale je teoretický nápad koupit TVR Griffith jako ojetinu? Dává to možná více smyslu, než když byl nový – mnoho potenciálních slabin už teoreticky vychytali pečliví majitelé. Výrobní kvalita, která TVR sužovala po celý život, by neměla v případě Griffithu hrát tak valnou roli jako u jiných modelů. V interiéru si údajně lze užívat záplavy kůže a dřeva, aniž by řidiče rušily přehnané pazvuky a vrzání. Griffith nemá žádné výrazné mechanické slabiny ani elektronické složitosti následníků. I kdyby v továrně něco nenamontovali dobře, uplynula už dlouhá doba na to, aby to samo upadlo a (snad) také bylo adekvátně opraveno či nahrazeno. Hlavním problémem tak bude vůbec nějaký vhodný Griffith najít. Dle Wikipedie bylo vyrobeno 2582 kusů, což je hodně na poměry TVR, ale zoufale málo na poměry potřeb kupce ojetého sporťáku. Klidně bych ono číslo vydělil třemi, protože spousta kusů je zničena, otuzena, zabita neodbornou údržbou nebo nehezky bouraná. Na britských inzertních serverech ale přece jen lze nějaké najít. A dokonce i na těch kontinentálních – Griffith se prodával i ve verzi s levostranným řízením. Jaké jsou tedy hlavní problémy? Největším strašákem bývají opotřebené vačky motoru Rover. Projevují se chrastěním a jejich oprava je…  nechutně drahá. Pozor je třeba dávat na korozi. Karoserie je sice ze skelných vláken a tudíž od rzi ochráněna, ale paseku může dělat kovomorka pod sukní šarmantního roadsteru. Zejména příčníky prahů umí mizet ze světa velmi rychle.

Problémem mohou být brzdy. Ne že by snad bylo něco kazivého na brzdové soustavě, avšak malé 260 milimetrové kotouče snadno zhynou pod bičem potentní vé osmičky a nejeden majitel se tak uchýlil k nějaké lepší alternativě. Převodovka Borg Warner T5, kterou najdete ve všech modelech od roku 1994, je však předimenzovaný ingot z muscle cars, takže problémy nedělá. Ale pozor na dřívější auta osazená její předchůdkyni z Roveru SD1, ta umí počítat zuby a dělat problémy. No a pak tu je otazník největší. Griffith je TVR. Nedělal bych si žádné iluze o bezproblémovosti provozu takového auta po více než 20 letech. Takže každou jízdu s větrem ve vlasech, kdy budete s běsnící V8 hrát hru na život a na smrt kolem pevných překážek v okolí silnice, bude nejspíš třeba vyvážit pečlivou údržbou, pravidelnou kontrolou a někdy také starostí s nefungující drobností.

Sakra, při tomhle snílkovi jsme se vážně zasnil. Já chci TVR! A slibuju, že jestli někdy budu bohatý, a jestli v té době ještě bude existovat Autíčkář, tak si jedno koupím, nechám se zabít a pak o něm (pomocí nějaké nové technologie, umožňující mrzákům psát pomocí myšlenek) stvořím článek. Škoda, že jsem nebyl bohatý už před 5 – 7 lety. To se daly RHD Griffithy pořídit okolo 300 tisíc a ty levostranné za půl milionu. Nyní jsou spíš dvakrát dražší…