Automobily vládců východu aneb exotická monstra pro vyvolené

V Evropě bývá zvykem, že státníci jezdí zkrátka tím největším sedanem, který jejich země může nabídnout, nebo v případě, že se místní automobilový průmysl nekoná, zkrátka něčím, co vyrábějí v Německu. V Africe nebo Jižní Americe potřebujete obvykle obrovský černý Mercedes, nebo možná gigantické SUV, i když některým výstředním jedincům postačí třeba Volkswagen Brouk. V Austrálii vozí premiéra Holdenem Commodore, což je vlastně takové lepší policejní auto.

A potom jsou země, jejichž hlava se přece nemůže spokojit s tím nejlepším, co si mohou koupit obyčejní smrtelníci. Musí mít něco vlastního, něco speciálního, něco, co někdo jiný nemá. O automobilu amerického prezidenta toho již bylo napsáno přehršel, stejně jako o speciálním Bentleyi, který značka postavila pro královnu Alžbětu II.

Pojďme se podívat, čím jezdí pomazané hlavy na Východě.

Rusko: ZIL-4112P

Ruský prezident Vladimír Putin není zrovna typ člověka, který by se smířil s tím, být až druhý. Nebo nemít něco, co má jeho protějšek. Takže je jen logické, že když se Barack Obama vozí těžkotonážním obrněným transportérem maskovaným za Cadillac, musí mít Putin svoji vlastní variaci na totéž.

Po dvou dekádách, kdy ruští prezidenti kvůli problémům se spolehlivostí zanevřeli na domácí limuzíny a uchýlili se k prodlouženým verzích německých Mercedesů, se tak přede dvěma lety do Putinovy stáje vrátila tradiční značka. ZIL 4112-R byl postaven speciálně podle prezidentových požadavků a i když jeho design vychází z tradičních ZILů ze sedmdesátých let, jde v mnoha ohledech o poměrně moderní stroj. Pod obří kapotou se skrývá benzínový osmiválec o objemu 7,7 litru a gargantuovské rozměry umožnily vybavit ho spoustou luxusu, od minibaru a televize až po „nouzová“ křesla pro další dva cestující vzadu (kvůli kterým zde je také třetí pár bočních dveří).

Zní to velkolepě? Vládce Ruska je jiného názoru. Nový ZIL nenaplnil jeho vysoká očekávání a tak momentálně probíhá vývoj nové vládní limuzíny, která by měla být čistě ruským produktem a měly by se z ní zrodit i další varianty, jako například velké SUV. Pro vývoj se údajně počítá s částkou 150 až 400 milionů dolarů (3 až 8 miliard korun). Jak bude novinka vypadat se zatím neví, ale podle prvních náznaků se zdá, že největší inspirací bude velkolepý Rolls-Royce Phantom.

Čína: Hongqi L5 

Stejně jako Sovětský svaz, i Čína v době studené války vyráběla svoje vlastní vládní limuzíny. Ruským silnicím vládly od 50. let vozy Čajka M-13 a ZIL-111, oba inspirované americkými luxusními sedany Packard a vybavené vysoce buržoazními osmiválcovými motory pod kapotou. A ani v rudé Číně nebyla situace o mnoho jiná. Zde byla preferovaným dopravním prostředkem vládnoucí třídy „Rudá vlajka“, neboli Hongqi. První model této značky, označený CA72 se do výroby dostal 1958 a jeho design byl inspirován o několik let staršími modely amerického Chrysleru.

Podobně jako Čajka a ZIL vydrželo i původní Hongqi ve výrobě neobyčejně dlouhou dobu. Výroba modernizované verze CA770 se udržela až do osmdesátých let.

Když jejich výroba skončila, pokračovala značka v produkci o něco méně okázalých buržoazních výdobytků – tentokrát šlo o nikoliv okopírované, ale přímo v licenci vyráběné Audi 100. A když se objevila nutnost obnovit výrobu velkých limuzín, musela opět pomoci kapitalistická cizina. Nový model CA7460 totiž nebyl nic jiného než mírně upravená varianta amerického Lincolnu Town Car (modelu, který se nějakou dobu vyskytoval i v naší redakci), opět vyráběná v oficiální licenci.

Nová Čína si ale žádá novou vládní limuzínu, a tak vzniklo Hongqi L5. Zvenčí zřetelně odkazuje na původní CA72, ale pod povrchem se skrývá něco mnohem modernějšího a čistě čínského. Limuzína rozměry i luxusem odpovídající britskému Rolls-Royce, jemuž má také konkurovat – automobilka má v plánu prodávat tento luxusní stroj nejen vládě, ale i bohatým a úspěšným kapitalistům „Nové Číny“, lidem, kteří dnes často kupují právě značky Rolls-Royce, Bentley nebo Maybach. Nejnovější „rudá vlajka“ má dokonce pod kapotou vidlicový dvanáctiválec vlastní konstrukce.

Japonsko: Toyota Century Royal

Je zajímavé, že i když jsou společenské a ekonomické podmínky v Japonsku úplně jiné než v Rusku nebo Číně, i zde již od 60. let existoval vůz, víceméně vyhrazený pro vládnoucí vrstvy. Na rozdíl od Čajky nebo původního Hongqi si mohl Toyotu Century, představenou v roce 1964, koupit víceméně kdokoliv. Tedy, pokud na ní měl peníze. A to vždy představovalo hlavní kámen úrazu – velký, ze značné části ručně vyráběný sedan s osmiválcovým motorem byl svou cenou mimo dosah drtivé většiny Japonců. Jeho typickými majiteli byli kromě císařské rodiny a státníků především „kapitáni průmyslu“.

Cena totiž není to jediné, čím je Toyota Century výjimečná. A dnes už dokonce ani ne tím hlavním. Zatímco se totiž okolní svět vyvíjel a automobily s ním, Century zůstávala víceméně stejná. A i když v roce 1998 prošla velkým přepracováním, při kterém obdržela i nový motor V12, navenek vypadala stále jako relikt ze 60. let. Ostatní luxusní auta se stala modernějšími, více aerodynamickými, nabízela lepší jízdní výkony a spoustu dalšího. Ale Century se postupem času stala symbolem. Žádné jiné auto nevypadá jako Century a pokud s Century jezdíte (nebo se spíše necháváte vozit), znamená to, že už jste něčeho dosáhli.

Nezáleží přitom na faktu, že třeba takový Lexus LS460, nebo ještě spíše luxusní limuzíny z evropského dovozu, stojí víc peněz než Century. Jste v Japonsku, a tady lidé nedělají věci, které se neodpovídají jejich společenskému postavení. A abyste si mohli dovolit jezdit v Century, musíte už být opravdu někdo.

Císařská rodina to ale samozřejmě dotáhla ještě o další úroveň dál. Poté, co se začátkem nového století začalo na flotile osmi Nissanů Prince Royal projevovat stáří a jeden dokonce ve službě selhal, nechala si agentura zajišťující chod císařské domácnosti vyrobit čtveřici speciálních, prodloužených a zvýšených Toyot Century Royal, za cenu přibližně půl milionu dolarů (10 milionů Kč) za kus.