Autíčkář se ptá: Frčí dneska ještě tuning?

Kolem přelomu tisíciletí a v první dekádě nového věku žil český automobilový svět v paralelním vesmíru, kterému vévodily srazy na letištích v čele s legendárními Mimoňskými Válkami, časopis Tuning Magazine, o němž každý tuner snil, že jednou otiskne fotky jeho auta, případně ti šťastnější nakoukli i na barevné listy britského Max Power. Byla to éra, kdy modla v podobě prvního dílu Rychle a zběsile nebo Need for Speed: Underground definovaly petrolheadství statisíců teenagerů. Každý chtěl mít na své svém autě, i když to byl Favorit nebo unavené Uno, přední nárazník sahající nebezpečně blízko asfaltu, obří křídlo, pořádná kola a výfuk s rourou tak tlustou, že se do ní vešel kopačák.

Když se nad tím ohlédneme s odstupem dvou desetiletí, je to úsměvná, ale zároveň vlastně neskutečně svobodná vzpomínka. Tehdejší tuning byl divoký, naivní, barevný a plný nadšení. Stříkaly se divoké airbrushe s motivy plamenů, lebek nebo lidožravých šelem, v kufrech se hromadily desítky kilogramů dřevotřískových desek potažených kobercem kvůli aparatuře, která rezonovala tak silně, že praskala skla, u těch nejlepších nechyběly sedmi až jedenácti palcové LCD displeje s připojeným Playstationem, a interiéry zářily neonovými trubicemi. Bylo to období, kdy si každý mohl esteticky zničti auto zcela podle svého nevkusu. Nikdo raději moc neřešil hodnotu investice, protože ačkoli v těch autech často skončily statisíce (a to tehdy byly jiné peníze než dnes), byla prakticky bezcenná.

A tak netrvalo dlouho a o pár let později, když se onen divoký lesk oloupal, laminát popraskal pod náporem prvních mrazů a barvy vyšly z módy, se z kdysi hrdých výstavních kusů často stalo pojízdné zoufalství. Vozidla obtěžkaná tunou tmelu a laminátových šíleností začala být na silnicích spíše k smíchu. Společenský vkus se otočil o sto osmdesát stupňů. Tuningová scéna, pod tlakem dospívání svých vlastních aktérů i nástupu nových trendů, začala hledat čistotu. Divoké sady nárazníků vystřídala stance kultura – minimalismus postavený na precizně zvolených kolech, brutálním snížení podvozku pomocí vzduchových měchů, geometrii s masivními odklony a filozofii, že méně je někdy zatraceně víc.

Dnes se ale přistihuji při myšlence, že vlastně úplně nevím, co frčí a co má definovat moderní scénu. S tím, jak se moderní auta proměnila v zaměnitelné, digitální a sterilní domácí spotřebiče na kolech – plné dotykových ploch, zakrytování všeho a otravných asistentů, kteří na vás pípají při každé příležitosti – se zdá, že samotný tuning se pomalu vytrácí. Když už si dnes někdo koupí nové auto, často na něm není co ladit. Všechno je řízené softwarem, unifikované a chráněné tovární zárukou. Klasická garážová alchymie, kdy jste flexou uřízli dvě otočky pružin a věřili, že jste právě vylepšili to, na čem si tým nejlepších německých inženýrů vylámal zuby samozřejmě byla zcestná odjakživa, zástavba kvalitních stavitelných podvozků, ostřejší vačky, nebo ladění ECU ale občas dokázalo z univerzálního auta udělat vcelku příjemný sporťák. 

Já sám jsem se vydal jiným směrem. Z divokého světa neonů a digitálního snění z Need for Speed, kdy jsem svá první auta lakoval spreji, štětečkem jim barvil kusy interiéru, sháněl na ně křídla a „liˇťáky“, jsem postupně dorostl k něčemu, čemu se prý říká OEM+. Vzít starší, co nejvíce karosářsky zachovalé auto, opravit ho a provést veškerou údržbu aby jezdilo co nejvíce jako nové a doskládat ho do maximální možné tovární výbavy, případně doplnit o originální příslušenství z katalogu dané automobilky. To se mi tuze líbí. Místo laminátu docením spíš pěkně zrestaurovaná originální hliníková kola, která k autu patřila ve vyšších výbavách, nebo funkční detaily, které v základu chyběly. Možná je to proto, že většině mých aut už táhne na veteránský věk a pižlat na ně nějaké lamináty mi přijde trochu neuctivé.

Existuje však jedna velká, nádherná a osvobozující výjimka z tohoto pravidla: expediční a levná auta na zábavu. Stroje, které vznikají pro účely nejrůznějších low-cost rally, jako je legendární Gumballkan a podobné taškařice. Tady kultura „tunerů“ dostává zcela jiný rozměr. Učí nás vracet se k podstatě tuningu z přelomu milénia přes legraci a recesi. Když vezmete auto za půl výplaty, oholíte ho od všeho zbytečného, vyzbrojíte koly z vrakoviště, legračními doplňky a celý vůz přetřete zářivou syntetickou barvou pomocí válečku, zjistíte, jak osvobozující to je. Žádný strach z nepřesností při lakování, nebo z toho, že něco pokazíte za hranici zachránitelnosti. Je v tom syrová upřímnost a radost z kreativního procesu.

A co vy, čtenáři Autíčkáře? Máte ještě ke klasickému tuningu nějaký vztah, nebo vám takové snahy přijdou spíše k smíchu? Je podle vás tuning v době elektrifikovaných krabic a unifikovaných platforem ještě vůbec cool, nebo se pomalu odebírá do historie? Co dneska podle vás doopravdy frčí a jaká je vůbec budoucnost téhle kdysi tak divoké automobilové subkultury?