Renault Master: Aerodynamický, moderní, ale co ten interiér?

Renault rozvířil stojaté vody velkých dodávek novou, v pořadí už čtvrtou generací svého modelu Master. Pod modelovým kódem XDD se skrývá automobil představený loni na autosalonu v Lyonu, který ačkoli je na trhu teprve několik měsíců, stihl si už letos vysloužit titul mezinárodní dodávky roku 2025. Samozřejmě jsem byl na tuhle novinku patřičně zvědavý, už jenom proto, že  předchozí generaci považuji za neobyčejně zdařilé auto, které šlape na paty i etalonu třídy – Mercedesu Sprinter. 

Výrazná přední maska a agresivní ostře řezané tvary přední části na sebe strhávají značnou pozornost a od předchozí verze se celkem zásadně liší. Ta tam je usměvavá tvář předchůdce, masivní maska plná výrazných svislých lamel působí futuristicky, zároveň ale tmavou plastovou černí dává vzpomenout i na vůbec první generaci Masteru. Přední světlomety s výraznou linkou “céček” denního svícení vychází tvarem z osobních modelů značky a dodávce vcelku sluší. 

Na bocích a vzadu už to žádná velká divočina není a upřímně řečeno jsem si musel otevřít fotky staršího modelu a porovnávat je vedle sebe abych vyloučil, že se plechy obou modelů neshodují. Bližší zkoumání ale odhalí, že prakticky žádná křivka nezůstala stejná. Tvar střechy, oplastování, boční okna a prolisy, to všechno je jiné a nové, leč narozdíl od předku už ničím nevybočuje z ostatní dodávkové produkce. Což ale v zásadě ničemu nevadí, jen si říkám, zda by nebylo v tomto směru rozumné držet se některých prvků předchozí generace, která neměla žádné zásadní konstrukční nedostatky. Jistě by to pozitivně ovlivnilo ceny náhradních dílů. 

V zadní části mě překvapilo tvarování prolisu mezi světlomety, které jako by z oka vypadlo současné generaci Volkswagenu Crafter. Zaujal mě také velice dlouhý magnetický doraz pravých dveří, má něco kolem dvaceti centimetrů. Jeho rozměr má pravděpodobně co dělat s vystouplou boční lištou pojezdu, která je ve stejné výšce, jako znatelně vystouplá klika zadních dveří. Trochu to působí jako vítězství designu nad promyšleností, které dopadlo nevyhnutelnou kolizí těchto dvou prvků při otevření dveří do úhlu 270 stupňů. Myslím, že by vyhrála ocelová lišta. 

Od předchůdce se celkem zásadně liší i interiér. A zatímco zvenčí je Renault nápaditější a asi i propracovanější, uvnitř jsem byl trochu zklamaný. Možná to bylo konfigurací konkrétního testovacího kusu, přišel mi ale docela laciný. Předchozí generaci jsem chválil za propracované úložné prostory, praktický výsuvný stoleček a festovní zpracování, tady se mi líbí o dost méně. Ano – stran moderních technologií je tu samozřejmě patrný vývoj, takže tu je lepší displej navigace a novější styl knoflíků a ovladacích prvků známý ze současných Renaultů (technicky vzato spíše Dacií, protože analogovou přístrojovku už Renaulty nemívají), je to ale celé, zdá se mi, méně promyšlené. Vezměte si třeba nové stojánky na pití zapracované do rohů palubní desky – vypadá to jako dobrý nápad, můžou totiž zdánlivě sloužit i jako madlo při nastupování, jenže jsou poměrně vachrlaté a tak se obávám, že by jim takové využití nesvědčilo. A ten u spolujezdce je navíc umístěný tak, že umístíte-li do něj nějaký nápoj ve vyšším kelímku nebo lahvi, zakryje výhled do zpětného zrcátka. 

Nešikovné je také umístění tlačítek výhřevu sedadel. Jsou vždy vpravo u paty opěradla, to znamená, že to řidičovo je hned vedle odepínače bezpečnostního pásu. Pokud na sedadle sedíte, tak na něj nevidíte, musíte ho nahnmatat poslepu. V chladných měsících počítejte s tím, že si ho navíc zakryjete cípem bundy nebo kabátu. Nevyhovovaly mi ani úložné prostory, ačkoli jich je po autě docela dost, jsou většinou mimo dosah řidiče a vlastně jsem si tu neměl kam dát peněženku a klíče – v plochých “vanách” na vrchu palubní desky tyto propriety jezdí je strany na stranu, schránky ve dveřích jsou zase příliš nízko, navíc bez jakékoli výplně, takže v nich věci tam vložené hlasitě chrastí. Alespoň telefon tu má dedikovanou schránku vybavenou bezdrátovým nabíjením. Vím, jsou to drobnosti, ale předchozí verze byla skoro dokonalá, tak si říkám, proč to tentokrát nevyšlo.

Není samozřejmě všechno špatně. Povedly se sedačky, které jsou vcelku pohodlné a nabízí dostatečně širokou škálu nastavení, vyhovuje mi i ergonomie a rozložení ovladacích prvků. Otravné povinné asistenty si snadno vypnete “autíčkem v kolečku” u levého kolene. Jen si jeho pozici nastudujte před nástupem do vozidla, za jízdy na něj není vidět. Na poměry dodávek je Master bezkonkurenčně odhlučněn, Renault na tuto vlastnost lákal i v marketingových materiálech a v tom musím dát automobilce skutečně za pravdu. Jak rachocení dieselu, tak aerodynamický hluk, a to i v rychlostech nad dálničním maximem, je tu příkladně utlumený. Kabina je za jízdy o dost tišší, než u některých starších osobáků.

Je to prý jednak dodatečným tlumením namontovaným i na přepážku do nákladového prostoru a jednak velice propracovanou aerodynamikou vozu. Té si můžete v praxi všimnout třeba na zadní hraně nákladového prostoru, která je lehce zkosená, aby se tím redukovaly turbulence za vozem.

Master se u nás prodává ve dvou variantách – jako plně elektrický a s naftovým čtyřválcem o objemu dvou litrů. Oproti předchozí dva-trojce je to o dost kultivovanější motor s plošším projevem, je utlumenější, ale občas působí trochu tupě. Na 2.3 DCi jsem měl docela rád jeho typický turbokopanec někdy kolem 2200 otáček, toho se tady nedočkáte. To ale neznamená, že by byl dvoulitr méně svižný, je to spíše naopak. Po vzoru moderních vozů je ale agilní takovým tím nenápadným způsobem – prostě jedete “jen tak na pohodu” a najednou máte na okresce dvacet přes limit, ani nevíte jak. Jistě za to může i ono již zmíněné odhlučnění. Takový projev je vcelku běžný u osobáků, ale u velkého Furgonu je to celkem úctyhodný výkon a jistě zpříjemní každodenní používání auta. 

Podobně nezáludné je i řízení a řazení. Nebýt rozměrů, tak vlastně nepoznám, zda točím volantem a řadím v Cliu, nebo v Masteru. Ovládací síly jsou naprosto minimální, tlumení příkladné. Trochu jsem měl pocit, že i kdyby mi upadlo kolo, na volantu bych si dohromady ničeho nevšiml. Často u dodávek kostatuji, že se řídí “skoro jako osobák”. Master se řídí úplně jako osobák, takže je potřeba se příliš nezasnít a pamatovat na jeho rozměry. 

A jak to vypadá vzadu? Nemám si na co stěžovat – podlaha je příjemně nízko, prostor mezi podběhy je  shodný s předchozí generací, 138 centimetrů znamená, že s klidem umístíte paletu na šířku, ale na Ducato a jeho 1422 mm to bohužel opět nestačí. Tak snad příště. Protiskluzová podlaha s kotvícími oky, LED osvětlení a překližkové obložení je součástí paketu Cargo 3 za rozmných 25 tisíc. Líbí se mi, že narozdíl od Sprintera, nebo nedávno testovaného Crafteru, tu není otravný schůdek u bočních dveří – do jeho prostoru totiž zpravidla napadají všechny neupevněné drobnosti, které se následně rády zaseknou v mechanismu posuvu. 

Verdikt

Zvenčí moderní a futuristický, uvnitř tichý, moc nežere a fakt dobře se řídí. Nový Master má našlápnuto skvěle. Bohužel ho trochu kazí interiér, který jako by byl ušitý horkou jehlou a nezbývá mi, než konstatovat, že v předchozí generaci byl prostě lepší a promyšlenější. Některé chybky by snad napravila další příplatková výbava, nebo verze se dvěma samostatnými sedadly, na zbytek se dá v pohodě zvyknout. Ve světě velkých dodávek jsou rozhodně i mnohem horší nová auta. Ceny Mastera jsou vesměs celkem příznivé a tak věřím, že jich budeme na silnicích potkávat víc než dost. 

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1998 cm3
Výkon: 96 kW (130 k) 
Točivý moment: 350 Nm 
Pohon: přední nápravy
Převodovka: šestistupňový manuál
Provozní hmotnost: 2229 kg 
Zatížení: 1271 kg 
Délka x Šířka vč. zrcátek x Výška: 5680 x 2466 x 2503 mm
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem (v testu): 7,6 l/100 km (8,3 l/100 km)
Základní cena naftové varianty: 793 000 Kč