Volvo C70: Švýcarské peklo na druhou - část 1

Vrátím se do doby, kdy jsem upoutával pohledy všech lidí okolo svým zářivě žlutým Fiatem Punto. Super auto na každodenní ježdění. Sice motor pouhá "dvanáctistovka", za to verze Sporting s namontovaným LPG. Ale jak už to u lidí bývá, tak člověku hrábne a řekne si, že je čas udělat razantní změnu, čili prodat auto a koupit jiné. Co ale místo toho? Alternativ byla spousta, nakonec jsem své vybírání vhodného kandidáta ukončil verdiktem: Saab 9-3 SS.

Po nezdárném hledání nového povozu na českých inzertních serverech, jsme se uchýlil na zahraniční stránky. Po zhruba třech dnech je pátrání u konce a na webu ooyyo.com dokola prohlížím červený Saab 9-3 Vector, který se nachází ve Švýcarsku, kousek od Curychu. Auto sice objelo zeměkouli skoro 8-krát a bylo dost špinavé, ale na druhou stranu za dost nízkou cenu. Takže utírám slinu a honem prodat Punto, dokud Saab je. První vážný zájemce na žlutou potvoru se ozývá po čtyřeh dnech, co byl vložen inzerát, a přijíždí až z Hradce Králové. Ten je z auta nadšený tak, že okamžitě podepisuje předběžnou smlouvu.

Fiat tedy nakonec prodaný, peníze na stole (něco se stejnak muselo přihodit), což znamená povolení k nákupu jiného vozu. Jde se kontaktovat prodejce Saaba… Problém! Volané číslo neexistuje, zkoušíme se dovolat i skrze jiné telefony, ale výsledek stejný. Nakonec se nám ale prodejce podařilo zkontaktovat. Bohužel i tak mám smůlu, auto bylo v ten den ráno prodané, ale že bude mít ještě jedno, jenomže s cenovkou 2,5-krát větší… děkujeme nashledanou. Začíná nové bezúspěšné pátrání po Saabu, které končí ve finále dvěmi alternativy, a to: Buď se smířím se starším modelem, nebo vetší sestřičkou 9-5 a nebo se kouknu po něčem jiném. Volba padá na jinou značku a začínají nové dlouhé hodiny hledání, které končí u černého Volva C70, opět ve Švýcarsku. Po přepočtu všeho shledávám, že by se to mohlo vyplatit. Jak si úplně zapomínám, že chci auto na každodenní ježdění, místo toho voláme hned, dokud ještě je. Radostná zpráva, auto na prodej stále je, ale z hovoru se dozvídám, že auto má své vady. Trošku risk, ale jedem.

Je středa večer a já se svými rodiči (otec umí německy a je mechanik, maminka jako psychická podpora) se vydávám na dlouhou noční jízdu do Švýcarska, aby jsme už druhý den byli večer doma. Cesta byla celkem příjemná (až na můj omyl, kdy jsem odbočil do Itálie), cesty ve Švýcarsku, Rakousku i Německu jsou úžasné. Začíná svítat a my už za hranicemi Švýcarska se můžeme kochat krásou této země (kdo hledá místo kam na dovolenou, tak tahle země by mohla být horkým kandidátem). Je po 9-té hodině a začínáme cítit ve vzduchu něco podezřelého. Ve všech obchodech podél cesty je tma a nikde skoro ani noha. Uklidňujeme se tezí, že Švýcaři to mají na háku a pracují až od 10-ti hodin. Po příjezdu na domluvené místo se dozvídáme nemilou pravdu, když ze zahrady vychází majitel vozu, který se drží za hlavu a něco halekuje v němčině. V celé zemi je státní svátek, což značí jediné, nebude možné cokoliv provést na úřadě až do dalšího dne, čili ani přepis vozu a vydání převozních spz.

Bohužel, vlastní blbost, měli jsme si to zjistit. Dobrý, uklidňuji se aspoň tím, že si jdeme prohlédnout auto. Majestátní černý kabriolet vypadal z dálky na první pohled dobře, horší už to bylo na ten druhý, třetí, čtvrtý… tam doškrábaný přední nárazník (jak se někdo netrefoval při parkování), tady navalený pravý práh, oloupaný a zkroucený dekor dřeva v interiéru, ale zase je to jenom kosmetika, na kterou to auto nejezdí. Teď to hlavní, okno. Čekali jsme někde prasklinu čelního skla, ale problém byl na druhém konci. Vlivem věku a přírodních podmínek se skoro úplně odlepilo zadní okno v plátěné střeše, to bylo pak následně amatérský dolepené klasickým lepidlem na autoskla. Co je ale hlavní, tak motor s automatickou převodovkou běžel nádherně. Ale je tu zase "ale". Auto si můžeme i zvednout na zvedáku, kde zjišťujeme, že prvky přední nápravy už dlouho přesluhují. I tak jsme se shodli na tom, že se to nejspíš vyplatí to vzít, ale stále zůstává problém jak vyřídit převozní značky a přepis technického průkazu.

Dohodli jsme se tedy, že se zajedeme podívat přímo do centra Curychu, kde si to promyslíme co dál. Satisfakcí za nucené prodloužení výletu byl pohled na toto město, ať už se jednalo o historické památky, nebo o spoustu exotických vozů (kdo by nezůstal němý stát u Porsche Carrera GT nebo McLarenu 570S). Důležité však je, že padá nakonec rozhodnutí, že já zde strávím noc a dojedu s kabrioletem následující den a rodiče se ještě v ten den odeberou směrem k mé domovině (bohužel, oba museli být už druhý den někde jinde). Následné jednání o ceně vozu dopadá tak, že vyskládáme celou inzerovanou částku, přičemž prodejce obstará švýcarskou dálniční známku a převozní značky. Domluveno, rodiče odjíždějí a já zůstávám sám na pospas osudu. Trošku šok a já nevím, jestli se začít šíleně smát, nebo brečet. Snažím se být klidný.

Prodejce Volva mi hnedka nabízel ubytování u sebe v dílně, já spíš ze samotné ostražitosti chtěl zvolit nějaký penzion, či něco podobného. Shodou náhod jeden je hned na proti, bohužel mají plno a po zjištění, že další poblíž není, beru přespání v kanceláři na dílně. Musím říct, že alespoň v setkání s prodejcem a jeho rodinou se na mě usmálo štěstí. Neskutečně milá a přátelská rodina, která se snažila, abych se cítil v téhle pochmurné situaci co nejlíp a to i přes velkou jazykovou bariéru. Ta tam byla z toho důvodu, že já ze světových jazyků obstojně ovládám pouze angličtinu a rodina, krom samotného prodejce, neuměla skoro nic německy (jejich původ bych tipoval na Makedonii), natož anglicky.

Dosavadní problémy jsou však s nic s porovnáním, co mě čekalo dál, ale o tom příště.