Víkend s Alfa Romeo Spider 2.0 (1984)

To jsem se takhle jeden nedělní večer zamyslel, co s Léňou podnikneme příští víkend a vzpomněl jsem si, že jsem si vlastně už delší dobu chtěl půjčit původní Spider, který nabízejí v iCabrio.cz. Takto na poslední chvíli jsem ani moc nedoufal, že bude k dispozici, ale zkusil jsem to, měl jsem kliku a vyšlo to. V tomto zápisku popíšu své pocity po přesednutí z Mazdy MX-5 NC 2.0 (2007) do Alfa Romeo Spider 2.0 (1984) a pak zase zpátky do Mazdy.

Po pátečním ranním příjezdu do Šestajovic se mi kromě krásný pastvy pro oči, ve formě spousty pěkných aut, dostalo krátké přednášky o tom, jak s Alfonsem zacházet, na co si dát pozor, co všechno je za běhu normální a očekávané, a jak nemám zapomínat na (náhražku za) olovo před tankováním. To všechno bylo potřeba, protože ač jsem už řídil ledacos, s takhle starými auty s karburátory a sytičem mám zkušenosti pramalé.

Přeházel jsem si tedy věci na víkendové putování do mnohem většího, byť mělčího kufru a nasednul jsem do tohoto poměrně dlouhého, štíhlého, nízkého a úzkého roadsteru a hmotnosti 1040 kg a nestačil se divit, kolik je tu místa. Víc než jsem zvyklý z MX-5 NB i NC, přestože obě jsou (o 5 a 10 cm) širší. Dříve se holt auta stavěla na ježdění, nikoliv na bourání, což je z hlediska vzhledu karoserie a prostoru v interiéru skvělé.

Vyrazili jsme tedy zpátky do Prahy, ještě jsem si před roadtripem musel odpracovat pátek -- vzal jsem s sebou na vyzvednutí Alfy kamaráda, o kterém jsem věděl, že ho svezení v tomto starém Italovi potěší. Hned v první křižovatce ze mě málem umřel smíchy, když mě viděl jak si jednu ruku opírám o volant a myslím si, že ho otočím prostým pohybem ruky do strany. Takhle tedy ne. Jak jsem zjistil, u šnekového řízení je typická "vůle" uprostřed, kdy lze v malém rozsahu volant otáčet velmi snadno, následně je potřeba zabrat a teprv ke konci pak řízení zase trochu povolí. Tak to je ve Spideru s více věcma. Je potřeba na některé věci aplikovat docela sílu, ale zároveň si to žádá přesnost a cit, což aby člověk zmáknul, vyžaduje nějakou dobu sžívání.

Takové řazení je kapitola sama o sobě. Přiznám se bez mučení, že jsem si během dvou dnů téměř celodenního řízení přírodou po okreskách tak úplně nezvykl, i když se to samozřejmě znatelně zlepšilo. Zařadit jedničku, dvojku nebo občas i zpátečku a nespočítat při tom zuby najednou nebyla úplná samozřejmost -- chtělo to přesnost, cit, meziplyny a přišlo mi, že i trochu štěstí. Dráhy řazení jsou velmi dlouhé a v kombinaci s obřím dřevěným volantem (přemýšlím, jestli bych už spíš neměl použít termín kormidlo) a mými dlouhými nohami bylo občas dobrodružné řadit dvojku. Zvlášť když se přihlédne k ujetě vysokému posazení pedálů, ze kterého jsem měl potom vždycky zkroucenou nohu, a tak jsem vymýšlel různé způsoby jak si opřít patu, abych předešel křeči.

Nejsem ještě ani v půlce vyjmenovávání věcí, co mě překvapily, ale už tady podotknu, že se mi to všechno moc líbilo, i když vám něco z toho asi zní hrozně. Věděl jsem, že bude všechno jinak, že je to staré auto používající ještě starší technologie. Proto jsem si ho půjčil -- abych chápal, na co staromilci nedají dopustit a jestli mi taky potom bude připadat, že moderní auta jsou pro měkkoty.

Moc se mi líbilo praskání a bublání motoru se dvěma dvojitými karburátory, které předváděl především při zpomalování z vyšších otáček. Práce s ovladačem sytiče pro mě sice byla novinka, ale žádný problém.

Auto je dost nízké, přesto má solidní světlou výšku, tak s ním nemusím být tolik opatrný jako v NC při přejíždění vyšších retardérů. Podvozek půsubil svým chováním v určitých situacích na dnešní poměry docela zvláštně, ale i tak bych označil svezení za celkem pohodlné.

V interiéru pro mě byla řada zvláštních či zvláštně fungujících věcí. To, že je nějaká kontrolka rozsvícená nebylo v denním světle vidět. Dálková světla mě v šeré pasáži lesem rozesmála (začalo to svítit hodně nahoru, ale se zdánlivě stejnou intenzitou jako potkávačky). Ovládání topení probíhá dvěma páčkami, které mají dlouhý rozsah odshora dolů a jedna nastavuje teplotu vzduchu a druhá kudy má zhruba foukat -- pak je potřeba větrák ještě přepínačem zapnout na jednu ze dvou rychlostí, což rozsvítí kontrolku větráku umístěnou na tachometru (nechápu k čemu :-D). Většina ostatních kontrolek je netradičně umístěná ve středovém panelu. Na tomto místě jsou i budíky ukazující množství paliva v nádrži, tlak oleje nebo teplotu vody – a občas se zapaří, jak moje brejle, když v zimě zapadnu do hospody. A už jsem zmínil, že ukazatel rychlosti začíná na 20 km/h a celou dobu je tedy potřeba odečítat si dvacku, abyste tušili, jak rychle zhruba jedete? Navíc se občas stane, že je z jízdy ručička tachometru tak nadšená, až začne poskakovat sem a tam, čímž ještě více komplikuje odhad rychlosti. Je to rozkošný!

Alfonsovi se příliš nelíbila pomalá či klidná jízda nižší konstantní rychlostí (jako třeba průjezd obcí legálním tempem), to si pak tak pocukává a je trochu nevrlej. Nevadí, nic co by nespravilo přidání plynu! A byl jsem docela překvapenej, jak to Spider na své stáří dokáže rozfofrovat. Krouťák, se kterým se dá pracovat, má už v rozumných otáčkách a výkonu taky dostatek (125 koní). Není to jako v moderním autě, protože se větší část výkonu převede na smrad a rámus, ale o to rychlejší je pocitově.

Rámus zvedne či otočí hlavy kolemjdoucích, ale díky tomu, jaká je to stylovka, lidi mávají, zdvihají palce nahoru a usmívají se. Nespočítám, kolik jsem na auto sbalil dědečků :-D Navíc jsem si zkusil bejt na chvíli Alfistou a mávali mi lidi z mnohem mladších a rozzlobeně vyhlížejících modelů, od kupat až po rodinné kombíky.

Vždycky když jsme stavěli na jídlo, musel se dávat pozor na slídu při sklápění střechy, aby se prohnula tak jak má a nepoškodila se. Tento proces spolu s nutností odemykat a zamykat každé dveře separátně (dveře spolujezdce nelze odemknout zevnitř! Jinak by se do auta dostal úplně každý, skrz otevíratelné trojúhelníkové okýnko) udělá z příjezdu či odjezdu trochu delší záležitost, ale nevadilo mi to, byla to totiž součást toho jiného světa, který jsme si přes víkend uživali.

Z tohoto vozu člověk vnímá svět trochu jinak. Uvědomí si, co všechno dříve běžně obnášelo řízení auta. A je to super, když opravdu jedete s cílem se projet. Po chvíli jsem začal mít i typické kecy o moderních autech a jaká je škoda, že je éra takovýhle Spiderů pryč.

Najeli jsme za 50 hodin asi 800 km se spotřebou překvapivě kolem 9 litrů -- ne že bych hleděl na spotřebu z ekonomického či ekologického hlediska, ale čistě fakticky mi to přijde jako dost málo, nemám zrovna nejlehčí pravou nohu.

Opáleni po návratu z druhého téměř celodenního ježdění jsme přesedli zpátky do mého roadsteru, moderní Mazdy MX-5 z roku 2007. Musím říct, že to byl ještě větší šok, než přesednutí z bacule do pavouka. Najednou jsou pedály měkčí, volant menší, řazení tak krátké, řízení tak hrozně naposilované (a to je v MX-5 dost tuhé oproti běžným autům), chod motoru tak kultivovaný, střecha leze dolů na stisk tlačítka a KDE JE SAKRA TEN RÁMUS?! Po zahřátí motoru a pár nemotorných změnách kvaltu jsem byl ale zase doma a rád.

Moc děkuju iCabrio za zapůjčení vozu. Všechno šlo naprosto hladce. Jmenovitě díky Adamovi za skvělej přístup. Byl to parádní výlet do minulosti a určitě si výhledově zase něco půjčím.