Trauma vlastních preferencí

Úvodní poznámka: Protože jsem se chtěl vyhnout vykrádání fotek na internetu, všechny obrázky byly vygenerovány na základě zadaného textu pomocí AI. Proto vypadají divně.

Není to tak dávno, co jsem psal svůj první blog zde na autíčkáři. Ten se věnoval mému prvnímu vozu – Mercedesu A150 W169 s převodovkou CVT. Dosud jej považuji za jedno z uživatelsky nejpříjemnějších a nejvšestrannějších aut, ve kterých jsem kdy měl tu čest se svézt. Jednoduše řečeno, je pohodlný, velmi praktický a troufnul bych si říct, že nestárne špatně. Prostě se mi líbí. Tehdy jsem si hrál s myšlenkou nechat chudáka Mercedeska opravit, ale výčet drobností k opravě se vršil. Největším zásahem by byla výměna hydraulických zdvihátek, jejichž špatný stav zapříčinil zvuk podobný traktoru. Jenže ono se v případě vozu s dvojitou podlahou jedná o opravu, při které je potřeba, aby šel motor ven a já bych si neodpustil nenechat vyměnit svíčky, rozvodový řetěz, olej v převodovce i s filtrem (jestli by rozebrání přežila)  a až moc často čištěnou škrtící klapku. To by nebyla rozmařilost, nebo opatrnost, nýbrž nutnost. Celkově by výčet vyšel minimálně na 50 tisíc, svépomocí bych to nikdy nedokázal. K tomu si přidejme horší stav zadních tlumičů, přední brzdy, začínající korozi karoserie a v neposlední řadě cosi, co začalo způsobovat vibrace při zatáčení (nejspíše čep řízení). Vibrace se následně začaly objevovat i při zrychlování na rovince – nejdříve jen ve vyšších rychlostech a v menší míře, ale situace se razantně zhoršovala. A to o dost. Zkrátka oprava by se finančně nevyplatila a jedna prosincová cesta Rožnov – Ostrava rozhodla, že situace je dále neúnosná. Omlouvám se, tento odstavec byl jako úvod poněkud delší, ale jedná se v podstatě o Mercedesův epitaf.

Nastala fáze dvě a to hledání vozu nového, který bude jakožto daily denně poposkakovat do práce a obchodu po maloměstě a dvakrát týdně si střihne padesátikilometrovou cestu okreskami. A tady nastala potíž, já samozřejmě vím, co od auta chci, ale mé parametry jsou nejednoznačné. Prvním parametrem je velikost a typ karoserie. Vždy jsem byl fanoušek malých aut (jako student jsem pokukoval po Daihatsu Cuore, to myslím mluví za vše), ale typ karoserie je mi úplně jedno. Nákupní taška – ano prosím! Kabriolet (pokud má pevnou stahovatelnou střechu) – sem s ním. Hatchback, malé MPV (sem se mimochodem řadí i Áčko), sedan, SUV nebo crossover, žádná kategorie mě neomezuje, ale auto musí mít jedno: Musí mě zaujmout. Tenhle parametr si ve vyhledávači prostě nezakliknu. Výkon je také diskutabilní, protože pro každou váhovou kategorii je dostatečné množství kilowatů jiné. A protože mám rád malé auta, tak jsem stanovil dolní limit na 85 kw. Není to moc, ale pro lehké vozy to stačí. Já nechci trhat silnici, ale chci se pěkně svézt, nejlépe s vědomím, že do toho kopce budu zrychlovat.

Diesel bych trápil a ani jsem po něm nikdy netoužil. Posledním parametrem je tedy samozřejmě cena, jejíž limit sem ale psát nebudu. Každý, komu budu stát za námahu hledání cen uvedených automobilů, si udělá obrázek sám. Začal jsem hledat ve vozech do pěti let stáří s nájezdem do 100.000 km a nejlépe původem z ČR. Automatická převodovka výhodou – sedm let řídím automat a ať si místní čtenář myslí co chce, pro každodenní ježdění je to velká pohoda. Zpět k výběru. První dokument v PC s názvem „karové“ obsahoval krásně různorodé možnosti: Kabriolet Mercedes-Benz SLK 200 (2011) s automatem – ignoroval jsem rok jeho narození, protože mám Mercedes rád. SUV Nissan Juke Nismo RS (2017) v manuálu. Mini MPV Honda Jazz 1.5 i-Vtec s výkonem 96kw v automatu. Nákupní taška Opel Adam S v úžasném stavu. A téměř nejetý Suzuki Swift Sport. Už dříve jsem z různých důvodů, mezi něž patří hlavně uvědomění nerealističnosti provozních nákladů, vyřadil vozy jako Toyota GT86/Subaru BRZ, nebo Fiat 500 Abarth. Určitě jste si všimli sportovních ambic mých. Jazz zmizel z inzerce hodně brzo, Adam byl daleko a řekněme si to upřímně, je tak malý, že jej moc nejde brát vážně. Jukeu Nismo jsem se nakonec trochu zalekl a o Mercedesu jsem jen snil a sním dodnes. Jednou jej chci mít.

Zběhl jsem do realističtějších vod stejné cenové kategorie a vyzkoušel jsem Mazdu 3 2017 s menším výkonem, zato skvělou výbavou. Dále BMW řady 2 – to MPV, ne malé sportovní coupé. A hlavně jsem si nechal nejmenovaným bazarem, jenž má v názvu tři za sebou jdoucí samohlásky, převézt Suzuki Swift Sport 2019. Moc pěkné, skoro nové, jede jako drak, nikde ani škrábanec a je… stočené. Následuje přepis dialogu: „Pane prodejce, tady v prověřovacím certifikátu máte tři hodnoty za sebou s menším nájezdem, než předchozí údaj a u dalšího jsou uvedené kilometry na stejné úrovni, jako před dvěma roky.“ Pobavila mě odpověď: „Jste blázen? To auto je M***techna, to nemůže být stočené. Ale jestli to vezmete dneska, slevíme Vám 5000 Kč a takovou slevu jsem u nás ještě nezažil.“ Toto je čistočistá pravda, přísahám. Nicméně tlak prodejců ze všech stran a neustále prozvánějící mobil (ať už od autobazarů, nebo banky) na mě působil nejspíš přesně opačným dojmem, než měl – nebyl jsem z aut nadšený, ale byl jsem na nervy. Trauma vlastních preferencí.

Je to vůbec možné? Já, který od osmnácti let trávil na inzerci pravidelně každý týden několik hodin, si nejsem schopný nic vybrat a každá nabídka mi připadá, jako nastražená síť proradného bazarníka, nebo dovozce rachotin z Německa. Inu, vkradla se další myšlenka: Nebylo by opravdu lepší si koupit úplně nové auto? Ale co se nabízí? Nový Swift Sport už byl přes rozpočet (a mimochodem znuděný prodejce řekl jediné souvětí: tyhle auta nejsou, nebudou a objednávky jsou bez záruky ceny i data dodání). Up! GTi je hodně malý za dost peněz a Hyundai i10 se ve verzi i10N vyšplhá taky absurdně vysoko. A mainstreem se mi prostě a jednoduše většinou nelíbí. Snad maximálně Suzuki Ignis se mi líbil vždycky, ale o výkonové rezervě si můžu nechat jen zdát. Past vedle pasti. Napínání cenového stropu dosáhlo maxima a začalo se stáčet na druhou stranu. A moje nelibost ke koncernu dostala trhlinu. (Jen chci uvést na pravou míru, proti autům koncernu opravdu nic nemám. Chápu, proč si je lidi kupují a proč jsou tak populární, ale já je moc nechci.) Tou trhlinou byl Seat Ibiza Cupra s motorem 1.8 TSi. Nenápadný, malý, hotový sleeper. Na fórech internetů se traduje, že s dobrým obutím jde docílit rychlejší akcelerace, než šest sekund. Bomba! A ten nudný design? Ale co už, stálo by to za to. Jenže ony ty Seaty v ČR vůbec nejsou. Jeden byl inzerovaný, ale už dávno prodaný. Druhý byl dražší, dovezený z Říše a s mnohem větším nájezdem, navíc v bazaru, ve kterém jsem kdysi jako študák býval pracovával. A poslední byl brutálně odřený ze všech stran. Past, stres, přemýšlení kam se zase myšlenkově uchýlím.

A potom přišel myšlenkový zvrat. Já vlastně nikdy nechtěl nové (nebo novější) auto. Ten rok 2017 byl jen nástřel z rozumu a já ve skutečnosti vždycky tíhnul k autům mezi lety 1999 (uf, do toho bych asi nešel) a dejme tomu 2012. Co takhle si pořídit něco, po čem jsem vždy pokukoval a co mi bylo sympatické. Hledal bych pěkný kus a až bych byl přesvědčený a auto koupil, nechal bych si nějakou rezervu na možné opravy. Já mám v seznamu hodně aut, které se mi líbí a které bych opravdu chtěl. Nutno podotknout, že ne všem lidem se můj styl na auta líbí. I začalo nové hledání, ve kterém se dost často objevovaly kupříkladu Honda CR-Z, Ford Puma, Mercedes A200 Turbo, Smart Forfour Brabus, Mazda MX-5 NC s Hardtopem, Renault Twingo RS, Mitsubishi Colt CZT, Mini Cooper S R53… No je toho hodně. A namísto stresu jsem se začal těšit. V tuhle chvíli to vypadá, že už je dobojováno a já jsem nedočkavý na nadcházející dny. Až s časem uvidím, jestli to nebyla finanční cesta do pekel, ale mé vnitřní parametrové trauma jsem rozptýlil.