Letem světem cizím autem

Ano, moudří už určitě tuší, že v dnešním blogu bude řeč o autopůjčovnách, respektive povozech, které jsem v nich během několika let potkal já. K sepsání těchto mini recenzí mě částečně inspiroval Jeník Machačů ve svém posledním příspěvku z nevadské pouště. Nostalgicky jsem díky němu zavzpomínal na doby, kdy i já jsem se tam proháněl ve full-size sedanu a jelikož poslední dobou to díky rozrůstající se rodině vypadá spíše na cestování pouze prstem po mapě, žiju ze vzpomínek a procházení starých fotoalb. Proč se tedy nepodělit. Z přibližně třicítky aut jsem se pokusil vybrat aspoň ta, která mi čímsi utkvěla v paměti.

Kia Optima LX 2.4 16v – zkrátka optimální

Auto, které bych možná i vynechal, pokud by to nebylo vůbec to první, co jsem si samostatně půjčil. Předcházelo tomu pečlivé přebírání online srovnávačů a důkladné studium podmínek. Za velkou louží to občas není jednoduché, zvlášť když je Vám méně jak 25, nemáte kreditku, a ještě potřebujete ušetřit. Jako ve většině světa, i zde se vyhledávače řídí spíše třídou auta než konkrétním typem. Coby požadavek na mid-size jsme tehdy vyfásli neznámý model od známé značky. Tak by se pro Evropana dala v roce 2008 charakterizovat Kia Optima, která je u nás k mání až od třetí generace a s podstatně atraktivnějšími tvary než její předchůdkyně. Na zádi hrdě označený výbavový stupeň LX (LuXus?) nejspíš někde potratil počáteční písmenko S jako Skoro. Hadrová sedadla, sporáková jednozónová klima, žádné velké, natož barevné displeje. Pro čecháčka přesto vybavené solidně, na americkém kontinentu bída s nouzí. Jenže první je první a Optima pro nás byla tenkrát super stroj. Houpavý podvozek nás komfortně dovezl kamkoliv jsme chtěli, ve třech lidech jsme v ní několikrát přespali i zapařili. V Evergladesu na nekonečné rovince se dokonce rozparádila na dvě kila a málem trefila krokodýla. Několikeré zastavení dálniční policií za speeding končilo vždy domluvou. Ujeto 8426 km z New Yorku do Miami a zpět s devítilitrovou spotřebou.

Dodge Charger SXT 3.5 V6 – vyhaslá legenda

Nabíječ býval v šedesátých letech opravdovým pojmem, jenže zestárl a z pohledného svalnatého fastbacku se stal trošku usedlý rodinný sedánek. O něco mu to sice ubralo na charakteru, jenže pokaždé když jsem ho někde viděl projet, musel jsem se otočit. Je tedy jasné, že když byla možnost si z přistavených aut vybrat právě Chargera, neváhal jsem. Coby klasický americký full-size spolkne tenhle Dodge 5 lidí včetně bagáže jako malinu, a ještě si při tom dokáže na prašných cestách hodit zadnicí. To mu pak i odpustíte extrémně lacinej interiér a patnáctilitrovou spotřebu. Dýchavičnost ve výškách nad dva tisíce metrů a poddimenzované brzdy při dlouhých sjezdech se zdají být v kontextu s níže recenzovanou Altimou vlastností těchhle kár. Tak jako tak skončila moje počáteční natěšenost lehce za očekáváním. Ujeto 598 km.

Volkswagen Golf III 1.6 – german engineering in da SSSR

Jízdní vlastnosti třetí generace téhle křivočepičářské tuctovky asi není třeba dlouze představovat. Tady je spíš zajímavý příběh okolo. Doporučení na zprostředkovatele probíhá někde v hlubinách fóra na Tripadvisoru, výpůjčka auta (pocházejícího spíš z rodinného vozového parku než půjčovny) a podepsání smlouvy pak na ulici před auto myčkou v gruzínském Kutaisi. „ Něco v tom sice od včera rachotí, ale kluci, běžte si oběhnout támhle tu katedrálu a než se nadějete, budu zpět a bude opraveno“, tak zněla první slova majitele. A Beqa Liparetani opravu nezklamal. Zapomněl nám sice říct, že nefunguje ručička palivoměru, ale na to naštěstí přicházíme docela brzo sami. O celkovém stavu jsme i přesto měli dost velké pochybnosti, leč ikona Ježíše či jinýho svatýho trůnící si u budíků nás po celou dobu výletu ochraňovala. Jednašestka o 100 koních sice občas na křižovatkách chcípala, ale jinak jela a jela. Přes hory, přes lesy, vodou, po asfaltu, polňačkách, makadamu či stádem ovcí. I před pokutou za nepoužití blinkrů nás auto zachránilo. Jediné, co si za to řeklo bylo 8 litrů benzínu a jedno píchlé kolo. Ujeto 1470 km.

Nissan Altima 2.5 S - gypsyvágn po americku

Začnou-li se někdy hnědočeši hromadně stěhovat do USA, Altima bude určitě jejich oblíbeným přepravníkem. Tenhle podivně tvarovaný blob usazený díky nám na dorazech a se zaházeným zadním platem ve mně evokoval novodobé mercedesí piáno na sklonku své éry. Ušmudlané auto, kočovný život, nemyté lidi, zkrátka white thrash. Nicméně japonec o 180 koních, to zní vlastně docela hezky, alespoň tedy na papíře. Koně jsou však oproti mému očekávání na předku a tradičně kroceni v automatické skříni, která se chová při výjezdu na čtyř tisícovku Mauna Kea poněkud zmatečně. K dispozici je sekvence, což u CVT převodovky znamená asi nějaké virtuální stupně. Za 1 a "put the pedal to the metal". Po chvíli hrabošení na prašné cestě si však i sekvence proti naší vůli odřazuje o stupeň výš, čímž se drahá Altima zastavuje. Čtvrthodinový oraz jí sice nakonec pomohl ke zdolání summitu, ale při sjezdu dolů pro změnu těžce vadnou brzdy, rozklepávajíc volant. Jedinou výhodou se tak jeví v plném obsazení stále hezká devítilitrová spotřeba. Ujeto 1242 km.

Suzuki Celerio 1.0 – jak se řídí zelenina

Komu tohle auto co udělalo, že dostalo jméno po zelenině? Jako by nestačily už tak debilní tvary a celkově naprosto lowcostové zpracování nejspíš s cílem lacině omladit balkánskej vozovej park. Že něco tak infantilního existuje, zjišťuji až ve chvíli, kdy dostávám klíčky a snažím se nepovědomé tvar hledat na parkovišti. S výkonem celých 68 koní a partou čtyř chlapů v hornaté Makedonii to s náma Celer opravdu neměl jednoduché. Vytáčení do červenejch, gumovačky, smrad spálené spojky, tak často vypadalo zápolení s funícími kamióny na úzkých a nepřehledných serpentýnách zdejších silnic. Díky úzkému rozvoru a kvalitě balkánských tankodromů hrkající bedýnka. Když se čtvrtý den pomalu začal ztrácet vzduch z jedné pneumatiky a blížil se konec výletu, byli jsme rádi, že soužití s tímhle čímsi končí. Kontrastem však byla opravdu úžasná země, masovým turismem zatím příliš nepolíbená. Ujeto 706 km za skoro neuvěřitelných 4,4 litrů na sto.

Chevrolet Impala 3.5 V6 – sudokopytník bezkulák

Další slavné jméno americké automobilové historie, které však už od modelového roku z přelomu milénia ztrácí ve jménu globalizace, centralizace a kostkattingů svoji legendární auru. Kabina se nese v jednoduchém duchu a některé ovládací prvky jsou našincům dobře známé z laciných poevropštěných Chevroletů. Chcete-li v Americe splynout s okolním provozem, není snad tuctovějšího auta než téhle Impaly. Full-size sedan ovšem boduje místem na zadních sedadlech a kufrem pro pět mrtvol. Základní tříapůllitr předvádí standardní dynamiku amerických sedanů, ovšem při pokusu o vmax zasahuje při 180 omezovač až zbytečně agresivně a vypíná motor, jenž s sebou logicky bere i posilovače brzd a řízení. O zábavu je tak v tu chvíli postaráno. Zadní nárazník dostává po týdnu vytrestáno v podzemních garážích u Hoover Damu, pár dní na to se auto samo zamyká s klíčkama uvnitř, takže asistuje lokální šerif se šperhákem a definitivní tečku za Impalou způsobuje rozsvícená kontrolka oleje. V nejbližší pobočce dostáváme výměnou o něco menší Chevy Malibu. Tenhle sedánek má však překvapivě sklopné zadní sedačky, tudíž na spaní značka ideál. Ujeto 1408 km.

Club Cart & Club Cart electric – odvezu všechno

Není to sice auto přímo z půjčovny, ale v rámci práce na židovském dětském táboře bylo tohle dost využívané a překvapivě i oblíbené vozítko. Nízký výkon suplují zakroucené cestičky v kopcovitém terénu okolo tábora, kam je tu a tam potřeba něco dopravit. Páka ovládající dopředný a dozadný pohyb má ještě středovou polohu simulující neutrál, který umožňuje z kopečka a v kontextu prašných cest lemovaných poctivými smrky dosažení děsivých rychlostí. Nízké těžiště posouvá řidičův pud sebezáchovy o dost dál a brzdy pouze na zadní nápravě (samozřejmě bez ABS) vystřelují fun faktor hodně vysoko. Drifty a 360stupňové otočky jsou na denním pořádku, na improvizovaných skocích se však díky nadváze nedaří donutit vozítko vzlétnout. Zato naše oblíbené čelindže ve stylu kolik toho golf kára odveze vedou místy ke stavění se na zadní. Elektrická verze pak přidává jako bonus brutální odpich z nulových otáček na úkor topspeedu.

Toyota Estima 3.0i V6 4x4 – volání východu

Početně zatím nejobsazenější výlet vyžadoval přeorientování se na nějaký minivan. Pikolík Sergej v kyrgyzském Biškeku se tak vytasil s druhou generací Toyoty Estimy v tuňáckém bodykitu. Na určení auta pro trhy dálného východu odkazuje krom názvu (v Evropě jako Previa) i umístění volantu. Sousedství Kyrgu s Čínou pak hrdě prozrazuje aftermarketové rádio zřejmě nabušené funkcemi, jež jsou nám bohužel skryty za rozsypanou rejží. Nejčastěji ho tedy provozujeme v režimu off. Řadící páka ve stylu kniplu ze stíhačky umístěná na sloupku řízení přidává spoustu místa pro cestující vepředu, zato kluci na trestné lavici ve třetí řadě už tolik nadšení nejsou, tím spíš, když pravé posuvné dveře nefungují a všichni zadní cestující jsou tak odkázání na jeden výstupní prostor. Stav tohohle posunovadla by se dal popsat slovy dnes bouchá to a zítra zas tohle, nicméně auto se zdá být nezastavitelné. Třílitrový šestivál o dvou stech dvaceti koních triumfuje spíše spotřebou (13 l) než dynamikou, což nám ani tak nezabrání dostat hned druhý den pokutu za rychlost. V zemi, kde průměrná nadmořská výška dosahuje 2700 metrů je ale podstatnější 300nm krouťák, posílaný na všechna čtyři kola, který nás dostává po silnicích většinou tak páté třídy až k 3400mnm do zmrzlé krajiny okolo jezera Song Kol. Na rozdíl od amerických full-sizů nebojuje takhle Toyota ve větších nadmořských výškách s kyslíkovým deficitem. Cestou po jedné nekonečné polňačce pak absolvujeme základní kurz pro astmatiky, když se ze všech výdechů topení hrne prach. Zatímco u nás letí DPF off, EGR off, ve střední Asii je nejspíš v kurzu pylový filtr off. Jinej kraj, jinej mrav. Ujeto 1682 km.

Honda City, Toyota Vios & Kia Rio – životní minimum

Od pohledu nevzhledné sedanové varianty kompaktních aut hyzdí evropské silnice snad jen ve formě Renaultu paThálie a první generace Fóbie. Směrem na východ však obliba těchto hrůz vzrůstá ať už přes všemožné ruské výtvory nebo právě japonské hrkačky, oblíbené v celé jihovýchodní Asii. To, co ztělesňuje výše zmiňovaná Impala v Americe, je zhmotněno na chudých rozvojových trzích právě těmito vozy. Nepěkné zvuky často začínají už zaklapnutím dveří a pokračují přes vysavačové projevy malých motůrků. Jenže po chvíli zjistíte, že místňáci s tím dle věčných úsměvů vůbec nemají problém, protože náhrada za vodního buvola je to víc než adekvátní. A i vy, coby povýšený západní turista časem přijdete na to, že ke štěstí zde stačí klimatizace, v častých horských serpentinách oceníte motokárové chování (leč kapku kontrastující s přeposilovaným řízením) a v ucpaných městech zase možnost vejít se kamkoliv. Spotřeba by sice mohla být nižší než 7 litrů na sto a dalo by se zapracovat i na elektronice. Když si totiž taková Honda postaví hlavu a sama se zamče s klíčky v zapalování a všemi Vašimi věcmi uprostřed hektické rozpálené Manily, není to úplně důvod k radosti. S pomocí pošťačky v růžovém Civicu a dealerství Hondy, ochotného poslat nám v neděli odpoledne mechaniky, jež záhadným způsobem přes podběh vyzkratovali a stáhli boční okýnko, ale tahle příhoda končí vesele. Zázraky se dějí. Ujeto se všemi 3275 km.

Ford Mustang Convertible 3.7 V6 - emerikn drým

Co dělat, když Vám zbývá poslední necelej den na jednom z havajských ostrůvků a zbytek cestovatelské crew tvoří banda ženských, odhodlaných strávit tenhle den nakupováním? Půjčíte si ikonu amerických silnic a symbol řidičské svobody – Mustanga f konvertiblu! První zkouška čeká Mustafu hned po našem pozdně nočním příletu a jeho vyfasování. Dá se v něm vyspat? Vzhledem k omezenému polohování předních sedadel dost bídně. Jestli jsem té noci naspal víc jak dvě hodiny, tak to bylo moc, což se pochopitelně mohlo odrazit v mém spíše negativním postoji k tomuhle autu. Zatímco každá z dívčin si druhý den ráno po krátkém usednutí za volant chrochtala, já byl poněkud skeptičtější. Lacině působící interiér jsem tak nějak čekal, ostatně která ze současných amerik ho nemá? Základní V6ka pofaceliftového modelového roku 2011 dává z objemu 3.7 litrů hezkých 305 koní, což je o téměř sto koní více než nabízel základní model před FL. Na rovinkách za to umí stádečko mustangů obstojně vzít, v zatáčkách pak nejsem schopen říct, zdali povrzávající interiér souvisel s nekvalitním zpracováním, kroucením kastle nebo jen těžkým životem auta z půjčovny. Špatný nebyl ani zvuk linoucí se z dvojce výfukových koncovek. Různé pokusy o donuty, burnouty a další způsoby proměny pneumatik v páru zdárně krotil automat a elektronika. Nebo jsem byl možná jenom kopyto. Auto překvapivě budilo pozornost i tady ve státech, kde se jeho frekvence výskytu blíží naftovým oktávkám u nás v ČR. Pro introvertního člověka jako jsem já a kór bez střechy nic příjemného. Ujeto 326 km s těžkou nohou a relativně hezkou desetilitrovou spotřebou.

Kia Picanto 1.25 AT – pikantní hanbamobil

Mít tuhle Kiu půjčenou někde ve středomoří, mohla by být podobně jako její kolegyně Optima z přehledu vynechána. Jenže okolnosti byly trošku jiné, jen si to představte. Zatímco kolem Vás se prohání nablýskané americké bouráky z padesátých let se spoustou chromu, pestrých barviček a zle brumlajících osmihrnků, požírajících vše kolem silnic a vypouštějících nezdravé obláčky namodralého dýmu, vy se tu proháníte v ostudně groteskním bleděmodrém gaymobilu. Ano, řeč je o Fidelovým ostrůvku svobody. I ty největší vraky (ve kterých už dávno véosmičku nahradilo cosi z Ruska), pohybující se na zdejších silnicích mají více charakteru než tohle korejské strkadlo. Posez za volantem ve stylu vosy na bonbónu a k tomu dýchavičná jedenačtvrtka o 86 koních mající ve zdejším hornatém terénu zejména díky automatu značné problémy. Ještě že aspoň ta sekvence drží, na rozdíl od Altimy, zvolenou rychlost sveřepě až do úplné smrti. Airbagy chybí, ABS též. Co víc si ještě nepřát? Možná tu červenou registrační značku řvoucí do okolí příjezd chodících turistický peněženek a znamenajíc pro obsluhy čerpacích stanic automatické nasměrování ke stojanům s 50% přirážkou za černé zlato. Ale zase máme nárok na háj oktan 94 oproti místní klasice v podobě osmdesátdevítky. Přesto se takovej pekáč nevyplácí nechávat ve větších městech bez dozoru, jelikož je ověšen zánovními komponenty v podobě stěračů, zrcátek nebo třeba antény a ty jsou tady těžce podpultovým zbožím. V zájmu většího klidu s náma vlastně stěrače i anténa cestují uvnitř. Hudbu tak suplují mp3ky z mobilu a déšť potkáváme výjimečně. Palubák nás po celou dobu hezky balamutil průměrem 4,4 litrů na sto, jenže po finálním dotankování a výpočtu jsme došli k hodnotě 6,6 litrů. A to je na motůrek s dynamikou cihly příliš. Ujeto 3274 km.

Renault Captur 1.5 dCi – velebnosti, jdu blejt

Ke všem výše zmíněným (a i těm nezmíněným) vozům jsem si vždy po čase vytvořil určitý vztah, a i ty horší kousky často bral takové jaké jsou. S volantem jsem si tu a tam kroutil čistě pro radost, hledal limity, zkoušel to či ono, po náročných túrách se do nich rád vracel a v ranných nízkonákladových začátcích se v některých z nich do růžova vyspal. Málokteré bych si koupil, ale za možnost vyzkoušení jsem byl víceméně rád. Existuje však jeden vehikl, který jsem nenáviděl už od našeho prvého setkání na letištním parkovišti a který už nechci nikdy vidět, natož řídit. A tím je právě tenhle žabožroutí paskvil. Pravda, počáteční nasrání pramenilo spíš z toho, že nás půjčovna trošku natáhla. To jsem však věděl, že se mi podaří ve finále napravit (vzalo to 3 měsíce mailování). Reklamy na tohle Clio na chůdách, toho času běžící v ČR, se lidem snažili nacpat do hlavy luxusní image dostupnou za pár šlupek. A to rádoby zvučné zařazení – kompaktní crossover. Pche! Stačí dostat do ruky lacině vypadající plastový obdélník simulující klíč, zaklapnout za sebou rachotící dveře a prstem poklepat kamkoliv v interiéru a zjistíte, že tady se jede na vlně navrch huj, vespod fuj. Viz třeba ten rádoby klavírový a věčně upatlaný lak na středovém panelu. K popisu řazení by stačilo přiložit fotku záchodového zvonu kymácejícího se v míse plné hoven. Místo trojky tam několikrát padla jednička, tak skvěle přesné to bylo. Motor ani podvozek nestojí za zmínku, prostě nijaké. Souputníkem větší verze (dělá se to na dvou platformách) je Dacia Duster (zdravíme pana bitnera) a montuje se to mimo jiné i v Rusku, Brazílii a Indii. Tyhle laciná odbytiště vlastně mluví za vše. Vrcholem vymoglované palice je pak maltské zastoupení těchhle francouzských zázraků, které na ostrov o rozměrech 30 x 15 kilometrů importuje naftové motorizace. Irenko, proooč? Ujeto 371 km.