Sunday Morning drive vol. II. – Výlet na Ameriky v anglickém počasí

Nakonec není ani divu. Když jsem ráno otevřel oko a zjistil na mobilu, že je teprve půl šesté, z otevřeného okna na mne dýchl vlahý vzduch a slunce se pomalu prodíralo skoro zataženou oblohou. Vypadalo to slibně. Spokojeně jsem zamhouřil oči, protože stačilo vyjíždět až kousek po sedmé. Zrovna když jsem snídal a naťukal do mobilu na naší skupinku optimistickou frázičku o počasí, venku akorát začalo krápat. Mávnul jsem nad tím rukou, protože cílem akce nebylo ukázat kamarádům nově zrenovovaná leštěná límcová kola BBS, ale pořádně se projet. Na mokru je to alespoň dobrý trénink řidičských schopností.

Do Loděnice, kde jsme se sešli jsem to tuto neděli měl asi hoďku cesty po dobrých okreskách s menší částí po dálnici. Se Sally na nových pirellkách jsme se zase hezky sžily, protože na mokru už jsem s ní nějakých pár týdnů nejel. Funguje vážně hezky a s výběrem obutí jsem nakonec nesmírně spokojený. Kolem deváté se trošku klube sluníčko… Že by? V Loděnici už se to mezitím hemží starými známými tvářemi, i nějakými novými. Jsem rád, že to tentokrát vyšlo Tomyxovi s Primerou, jejíž vytočený motor nasazuje přímo husí kůži, Augi přivezl pro změnu své nové Subaru WRX STi, dva další Subaristi s pěkně zablácenými zadky se na nás aspoň přijeli podívat a nechybělo opět ani rozverné BRZ Spec S v takové té barvě namodralého schnoucího betonu.

Pravý hrdina srazu, Jaguar XJ měl tentokrát i brášku v podobě černého krasavce Martina, který ho před lety sehnal ve stylu vtipnějším než Hoovie většinu svých vehiklů. O nejlevnějším v Evropě prodaném Jágu si můžete přečíst vtipné povídání i  na českém internetu. Štěpán přijel vínovým XJ relativně čistý, úhledně a stylově oblečen a domů přijel asi jako Vašek Pechů po dlouhé legendární RZ Malonty, když zrovna prší a v lese vytahali bláto soupeři co startovali před ním. Umění detailingu je pro nás asi vážně zbytečné, protože my ta krásná auta prostě šmahem zašviháme znova.

Porsche bylo tentokrát „jen“ ve dvou kouscích a Mazda MX5 dokonce ve třech. Dawe si pro tenhle „slavnostní“ deštivý víkend dokonce byl vypůjčit v půjčovně zajímavých kár staré bílé NA 1.6 a užíval si mrkačky, které jeho vlastní NC v matné černé bohužel už nemá. Tonda přivezl nádhernou Lancii Kappa Coupe s pětiválcovým turbomotorem, která uvnitř voní alkantarou a řídíte jí s volantem poklopeným typicky italsky směrem od řidiče, úplně stejně jak to má třeba i Alfa Romeo Spider, Ferrari 308 GTB anebo zájezdový autobus Karosa. Kappa je elegantní, neokoukaná a svým stylem vlastně úžasné auto. Až je jednomu líto, kde Lancia skončila v aktuálních časech.

Cestou z Loděnic do Muzea Amerik v Lužné jsme si dali vážně volné tempíčko, nijak jsem to vpředu nehnal, ačkoli cesta postupně pěkně osychala. Tam už na nás čekalo pár dalščích účastníků, třeba Petr ve svém krásném zlatém Fordu Probe. A nebyl s modrým oválem jediný, projela se námi i jedna pravá „Cossie“ (Clarkson by to četl pěkně tvrdě „Koze“. Muzeum Amerik stojí za to. A děti do šesti let mají vstupné zdarma a my na místě svorně křičíme na slečnu pokladní, že to jsme přeci my všichni! Ne, nechtěli jsme švindlovat, ale necítíme se prostě být dospělí. Některé pohledy dětí, které pár z nás vzalo s sebou říkaly všechno. Vždyť ty tatínky kolikrát museli napomínat a odtrhnout z nadšených diskuzí anebo zdlouhavého civění na úžasné pojízdné koráby amerických silnic padesátých let.

Silnice z Lužné už byla zajímavější a na vyloženě fajn povrchu. Až na jednu rozkopanou vesnici, kam jsem nás vzal jen kvůli mému oblíbenému úseku okolo tvrze Divice, byl všude luxusní povrch. Osychajcí asfalt znamenal, že otáčky u Porsche stoupaly velmi často za pětku na rafičce velkého otáčkoměru uprostřed. V zrcátku mi krásně visel horkokrevný Enrico v Alfě 156 s Bussem a nějakých těch dvacet kilometrů úžasného klikatého kusu asfaltu údolím lounského podlesí nás všechny nakopnul jako dobře uvařená droga.

Pak jsme si dali kolečko kolem Českého Středohoří a zastavili na kafe a pokec na parkovišti paraglidistů pod kopcem Raná. Někteří si to pěkně vyšlápli nahoru, jiní zůstali dole klábosit o tom co máme všichni hrozně rádi. Cestou domů se pravověrní i v deštivém počasí zastavili v původním cíli akce v Nižboru, jiní to vzali přes pražské Kafé a Káry a každý se nakonec v pohodě a s dobrou náladou dostal domů. A já už sedím a přemýšlím, kam naše výletníky vezmeme příště. Nechci to zakřiknout, ale jestli budou už hotové „papíry“ na mé staronové MGB, příští výlet podniknu právě v něm, padesátiletém aristokratovi pro chudé a doufám, že se někdo s károu s pořádnými karburátory i sytičem taky přidá.