Chaotické výpisky ze života automobilového děvkaře

Vzpomínky na automobilové události uplynulých 20 měsíců u mě nejsou příliš veselé. Takže jestli se chcete škodolibě zasmát, přijměte pozvánku k chaotickému vláknu mrzutého pisálka. Po vzoru Matěje, který tady ze sebe krásně vychrlil traktát o rozložité věci stojící na platformě Panther, (pokud jste tak ještě neučinili, určitě si jej přečtěte!) to také pojmu jako volný styl, jak mě ta která myšlenka zrovna přepadne. Takže se dopředu omlouvám, pokud by byl následující text až příliš nesourodý… a příliš dlouhý…

Sbohem americký sne!

Začněme zostra. Nepředpokládal jsem, že si červenou Vette páté generace nechám doma nadosmrti, ale upřímně řečeno jsem už vůbec nepředpokládal, že mě opustí již po 14 měsících. Leč jistá osobní sitauce na konci loňského léta zapříčinila, že minimálně jeden vůz z dvojice červená Corvette / bílá Miata, musí opustit garáž. “ Zbav se té bílé vany, sráči!” křičí vnitřní extrovert… Ale mozek oponoval – NC můžeš drtit, jak se ti zlíbí, jezdit s ní každý den, nic se na ní nekazí a plní všechna tvá přání, za to Vette už je stařenka, na podobné kousky by potřebovala ještě trochu pošolichat a navíc ji stále něco chybí nebo sui o něco žádá. A tak bylo rozhodnuto… Bližší košile než kabát.

Je mi smutno? Trochu je… Hroutím se z toho? Ale to vůbec ne… Co lze po téhle krátké epizodě konstatovat? Třeba že mě nenapadá žádné jiné auto na současném trhu, které by disponovalo tak skvostným poměrem ceny, zážitku a wow efektu. Corvette C5 s manuálem se pořád dá pořídit za cenu blízkou půl milionu korun a za mě neexistuje nic jiného, co by lidem tak kroutilo hlavy a zvedalo palce. Mustang šesté generace je jistě lepší auto, ale proti Vette působí trochu obyčejně a je jich jako máku. BMW M3 je jistě sportovnějším a komplexnějším autem, avšak má takové ty běžné a známé geny BMW – vlastně jsem v něm nikdy neměl pocit, že je to něco extra. Boxstery a Caymany jsou až příliš dokonalé a tím oproti Corvette emočně lehce plošší. Upřímně řečeno jsem trochu překvapen, že většina současné nabídky Corvette hnije v inzerci už poměrně dlouho. O to víc jsem (ne)rad, že ta moje se prodala skoro hned.

Co za stagnaci inzerovaných Corvette může? Zčásti zřejmě ten plastový a nepříliš hodnotně působící interiér. Zčásti zřejmě strach z provozování 20 let staré Ameriky. Zčásti hrubé až agrární ovládání auta. Ale přiznám se – od prodeje té věci nenastal měsíc, ve kterém bych zběžně neočíhnul, co je zrovna na trhu. Fenomenální LS1 je podmanivá. Hřměním i spotřebou. Podvozková kůra zahrnující stabilizátory, geometrii a tlumiče proměnila moji C5 z neohrabané placky, která si na sportování jenom hrála, v obhroublý chlapský sporťák se spoustou charakteru. V zásadě mi vadily jen dvě věci – tou první jsou sedadla, která neumožňují sportovní jízdu, a jejichž výměna je řešitelná poměrně snadno. Tou druhou je velký volant a pocitově těžké řízení, které činilo ovládání auta na limitu lehce obtížnější. Tady budu hádat, ale možná i tento nedostatek by byl vyřešen sportovními sedadly, která poskytnou oporu ramenům a umožní zvýšit sílu paží.

Věřím, že s Vette jsem neskončil, a do budoucna si nadělím nějaký esteticky ošlehaný kousek ve verzi Z06 nebo Z51. S pořádnými sedadly, olejovým chladičem, agresivní geo a uřvaným výfukem. Protože cruising v červené C5 byl sice skvělý a lidi se mohli štěstím přervat, že něco takového vidí na silnici, ale moje duše potřebuje zlo, krev a hoon a ten neopakovatelný pocit z krocení nepoddajné splašené svině…

Teď už to asi mohu přiznat – celou dobu vlastnictví jsem cítil, že mi něco chybí, a že dojmy z Corvette nejsou tak úplné, euforické a intenzivní, jak jsem si představoval. Přece jenom, bylo to „doprdele to auto z need for speed, o kterém se ti v dětství ani nesnilo!“. Tak třeba to podruhé vyjde lépe.

To nejhorší rozhodnutí v životě?

To u bílého NC mě nějaké dojmy neúplnosti nikdy nepřepadaly. Měl-li bych vybrat jedno auto za celou moji autíčkářskou kariéru, které bylo to nej, ukázal bych právě na NC. Skvěle fungovala. Nikdy se na ni nepokazila ani sebemenší blbost. Pravidelně jsem z ní vyjížděl duši, a přesto dokázala obstojně fungovat jako vůz každodenního užití. Nikdy neměla zimní pneu, ale pokud nebyl na cestách mordor, jezdila pořád. Most zvládla za 2:01,5 a Brno za 2:36,8. Fantasticky brzdila. I po čtyřech letech vlastnictví mě bavila stejně, možná více, než první měsíc. Lamelový diferenciál mezi zadními koly jsem sice týral při každé příležitosti, ale (i díky pravidelným výměnám náplně) i ve 110 tisících svořil jako vzteklý. Takže proč to příčestí minulé? Loňský podzim se topil v předzvěsti energetické krize a ekonomické recese. Vavrisovo vnitřní já (to stále nespokojené) začalo našeptávat kamsi nahoru do CML, že 4 roky soužití už mi určitě stačily, a že když to teď za včas dobře prodám, tak se přes zimu najde nějaké krásné zlo, které pod tíhou krize majitel prodá za hezké peníze a svět bude ještě krásnější a růžovější než s Mazdou.

Jak se tyhle předpoklady odrazily v automobilovém sektoru už dnes všichni víme. Takže jsem přes zimu jen skřípal zubama a ulovil – omluvte degenské ostravské sousloví – piču s rýžu. Zpětně hodnotím prodej NC jako velmi neuvážený a ukvapený. Nejen z důvodu, že se nepodařilo sehnat plánovanou náhradu, ale tak nějak obecně. Když odjížděla, měl jsem velmi rozpolcené pocity… S Mazdou odjely nejen 4 roky společného života, ale hlavně spousty pozitivních vzpomínek a společných zážitků. Ale ty se tam v Hradci máš dobře a ani si na mě nevzpomeneš, co? Ty bílá čůzo?

„Co pan szuka wszystko mamy…“

Když jaro 2023 klepalo na dveře a místo v garáži po Mazdě a Vette se stále nedařilo zaplnit, ozvalo se zevnitř nikoli nespokojené vnitřní já, ale vnitřní byznys já. “Polsko je blízko. V Polsku je levně. Kurz olizuje hranici 5 Korun za Zlotý. Rzeczpospolita nabízí mnoho vehiklů – najdi tam sobě Vavrisu nějaké hezké vozidlo, chvilku s ním pojezdi, vyňuňej ho a v sezoně prodej na českých značkách, vypusinkované, vyčištěné, v topíčku, trhneš na tom nějakou tu kačku. Už tam jedeš? Děleeeeej! Děleeeej Svarta! No to je debil, to jsem neviděl…“

Olx.pl a Otomoto se na chvíli staly doplňkem ke snídaňové kávě i večerníčkem na dobrou noc. Zadání vlastně nebylo. Koukal jsem na X308 i Speedstery… A pak jsem objevil jedno krásné bílé Clio RS200 nedaleko Katowic. Sice „obyčejné“ bez magického přídomku Cup, ale co už – vždycky jsem chtěl zkusit Clio RS třetí generace. Cena byla díky výhodnému kurzu skvělá, o několik desítek tisíc korun nižší, než za kolik se ekvivalentní kusy nabízely v tuzemsku. Auto vypadalo už na první pohled moc hezky, interiér zachovalý, při jízdě pevné, majitel sympaťák… V plánu bylo udělat přední brdzy, vytepovat sedadla, koupit letní gumy, udělat náplně, geometrii, užívat si…

O kurwa wyjebaniec zapierdolony, kurwa! Pokud jste četli můj minulý blog, tak právě Clio je to auto se skrytou vadou. A Clio taky splňovalo body 1, 3 a 4 onoho blogu. Problémy nastaly takřka okamžitě. Hned po prvním týdnu mě ten žebrák přivítal kousnutou ruční brzdou a nefunkčním kyeless… ale to byly jen takové laskominky na uvítanou. Jakmile jaro propuklo a já se chtěl začít radovat za volantem malého nasraného Francouze, radost nejen nepřicházela, ba dokonce přerůstala v lhostejnost až otrávení. Motor měl zdravý zvuk a dle všech měření splňoval papírové dynamické parametry, ale působil pocitově poněkud, no… Prostě K20 v EP3 to nebyl. Obzvláště ve středních otáčkách se jednotka F4R projevovala vyloženě letargicky. Vyhlášený podvozek sice krásně tlumil okresku, ale auto na mě působilo netečně a vlastně jsem si uvědomoval, že jeho řízení mi neposkytuje vůbec žádné potěšení. Divoká vybočení zádě ze všech dobových testů? WHERE?

Co je ovšem kruciální, navzdory tvrzení Poláka „nieberze oleju“ na mě jedno ráno blikla kontrolka stavu hladiny olejové náplně a já zjistil, že 500 km od výměny mi chybí skoro jeden litr kýžené kapaliny. Což bohužel nebyl ten poslední průser… Ten samý den jsem při snaze nastavit si bederní opěrku zjistil, že páčka pro její nastavení na řidičově sedadle… chybí. Ale na spolujezdcově je. A že spolujezdcovo sedadlo má sice malé, ale přesto znatelné opotřebení na bočnici…

Tep se zrychluje, dech je mělký. Rychlá lustrace dokumentace k autu odhalila daňový doklad z roku 2010 vystavený ve městě Leicester a prohnání VINka dekodérem vše potvrzuje. Koupils předělaného Anglika ty debile! Toto se sice nakonec ukázalo býti pouze morálním problémem, protože krom zmíněné páčky bederní opěrky přestavba nešla vůbec poznat, byla udělána poctivě a jsem si na 99% jist, že krom nějakého drobnějšího incidentu na zadním blatníku auto nikdy nezažilo skutečnou havárii. Nicméně pořád tady byla ta olejnička a zejména nulová radost z řízení. Kdyby mě to auto alespoň elementárně bavilo, nejspíš bych zainvestoval do opravy a vypiplání, ale takhle jsem se rozhodl na začátku prázdnin nebohé Clio se značnou ztrátou prodat pryč.

Netroufám si tvrdit, jestli ta nuda byla záležitostí jen mého konkrétního kusu, nebo jsem pařez a nepatřím mezi vyvolené, kteří z malého Renaultu dokázali vytlouct velehory zábavy. Čtvrtletní vlastnictví jsem ukončoval se vtíravým dojmem „Co na tom sakra všichni vidí?“ a úlevou, když ta bílá svině zmizela.

Aby toho štěstí nebylo málo

„Už nikdy si nekoupím NA/NB Miatu!“

Tohle poznání jsem ze sebe vysoukal zhruba rok po pořízení NC a hrdě roztruboval. NC totiž na rozdíl od NA/NB jede, dá se v něm sedět, má charakterní motor, dají se v něm dávat meziplyny aniž byste měli nohu zkroucenou obrnou nebo nějakou ošklivou havárií a jeho karoserie je neporovnatelně tužší. Prostě pro mé potřeby ve všech ohledech lepší auto. Ale…

Ale… Sezona roku 2023 začínala rozrážet dveře, chuť po zážitcích a okruzích rostla.. Objevilo se turbené NBFL, rollbar, odbrzděných 230 koní, chladič oleje, velký vodní chladič i intercooler, podvozek MeisterR Zeta, stabilizátory, skořepiny Corbeau, hardtop, velké brzdy, šestikvalt. No prostě kompletní track ready záležitost. Kupeckými počty to vycházelo jednoduše - z prodaného NC mi zbyde 100 tisíc, získám skvělé auto na jednoúčelové blbnutí a tím pádem zůstane větší budget na nějakou jinou hezkou opičárnu, která by mohla časem pribýt.

Takže jsem porušil své vlastní pravidlo… a to jsem neměl dělat.

Stručně? Tohle NBFL bylo působivě rychlé, brzdilo jako debil, jeho podvozek byl opravdu skvostně naladěn a netrpěl odskakováním na hrbolatých okreskách, tak typickým pro většinu složených NB (vlastně to byl asi nejlepší podvozek na NB, co jsem kdy řídil – kredity ke klukům z BM Racing) a driftovat s ním na trojku v rychlostech okolo 100 km/h bylo mnohem snadnější, než by si člověk představoval. Potud to zní skvěle.

Jenže. Stejně jako každá stavba, i tahle měla své mušky. Osobně jsem se nikdy nesžil s neplynulým projevem turbomotoru, kdy velká TD04 nebyla naladěna zcela do hladka a už z principu musela mít turbolag. Zůstávaly staré bolesti jako málo tuhá karoserie (i když i ta byla na poměry NB super) a zvuk se mi taky zrovna nezamlouval. Za volantem se střídaly euforické stavy, když diferenciál pod nájezdy přeplňovaných koní kázal své poselství do suchého asfaltu, s těmi rozpačitými, kdy mi chyběla přirozená plynulost a harmonie Miaty při flatoutu, což je vlastnost pro autíčko Malibu Stacy zcela kruciální.

https://www.instagram.com/reel/CqThZqlJgni/?igsh=ZXYwc2N1cGo3M21s

Tříměsíční laškování a vychytávání mušek bylo předčasně ukončeno u slovenské Ilavy. Kdy jsem sice místní dvojici motorkářů na silničních naháčích prohnal tak, že jsme si vzájemně ukázali uznání palcema nahoru, ale Mazda toto počínání oslavila po svém a po 300 metrech terminovala svůj život propáleným pístem. Badum tsss…

Neplecha ukončena

Z výše uvedených odstavců vám je asi jasné, že jsem loni mnoho nadšených kilometrů nenajezdil. Většinu jízd jsem strávil za volantem nadenního mezka – Fiatu Croma 1.9 JTD (který věrně sloužil) a také půjčeného Rapida 1.0 TSI (Auto, které mě nepřestává udivovat šíří svých schopností a nenáročností provozu). Po všem tom trápení a změnách došlo k rozhodnutí, že garáž 2023 uzavřeme definitivně a došel čas i na Cromu. Cíl: mít zase zajímavé daily, do kterého se člověk bude těšit. Ideálně benzínové. O tom, že hledat náhradu byl pěkný opruz a proces nákupu sestával z kontinuálního rozčarování nad více či méně dojetými vozy za neadekvátní ceny, jsem se už také zmiňoval v minulém blogu. A tady je výsledek.

BMW 325d E91 LCI, které je vybaveno manuální převodovkou, M-paketem, má najeto 350 tisíc kilometrů a dal jsem za něj mnohem víc peněz, než mi za takhle staré auto s tímhle děsivým nájezdem přijde adekvátní. Ale je boží! Už od prvních metrů za volantem během nákupu jsem věděl, že tohle auto chci. Všechny ostatní hrůzy, které jsem měl to (ne)štěstí vidět, během zkušební jízdy ukazovaly, jak žalostně se na nich věk a nájezd podepsal. Tohle modré BMW však působilo přesně naopak a jakoby říkalo: “Zas tolik se toho od roku 2009 nezměnilo, co?” Zatím jsme spolu projezdili asi 2000 kilometrů. Třílitrový diesel M57 je znám jako nesmrtelný. To sice platí hlavně pro původní EURO3 verze známé z generace E46, avšak varianta M57D30TU2 ve své nejslabší inkarnaci 325d by měla být také značně trvanlivá. Oproti silnějším verzím nedisponuje potenciálně smrtonosnými vířivými klapkami (elektronická regulace truba bohužel zůstává), přitom síly má stále na rozdávání. Manuální převodovka nemá vykvedlané háčko jako je u ojetých BMW generace E90 a E87 obvyklé a podvozek za pomoci zimních sedmnáctek rozbitou okresku žehlí s až překvapivým klidem a mírem. Prosezená sedadla? Ale kde že. Rozbředlé brzdy? Pche! Jen množství drobných kosmetických vad na karoserii a rozsypané pixely na rádiu naznačují, že auto už má přece jenom něco odžito. Sám jsem zvědav, zda mi tohle nadšení vydrží delší dobu, nebo mě postupně dožene mor všech majitelů E90 – časté a drahé opravy.

No a to by mohlo být pro dnešek všechno…

Závěrem mi dovolte malý teaser na nějaký další blog…