Obyčejné auto

Nikdy jsem nechtěl obyčejné auto, po prodeji dekapitované E36 jsem si pořídil šestiválcovou Omegu. O to těžší bylo vybrat auto, které má sloužit pouze jako spotřebič.

Začátkem roku jsem se začal poohlížet po nějakém obyčejném autě pro přítelkyni. Dosluhující darovaná dieselová šestnáctistovka bijící v srdci lva ze země galského kohouta začala být nejen nepříjemně slyšet, ale i docela cítit v interiéru. To auto jsem neměl rád. Rozhoupal jsem se tedy a část uspořených peněz rozhodl investovat do auta, které nebude mít na kapotě vrtuli a bude mít střechu.

Kritéria jsem si stanovil podle využití vozidla, denně 10 km do práce, o víkendu 150 km po dálnici. Benzínový motor s výkonem alespoň 90 kW, manuální převodovka, klíma, malé auto do sta tisíc s výhledem vlastnictví v horizontu pěti let. Vyloučil jsem dvojkové fabie, nemám je rád. Přítelkyně lobovala za čtyřkový golf, ukázalo se však, že použitelné exempláře se prakticky nevyskytují a pětka prý není hezká. Korejské duo jsem vyřadil kvůli image špuntu na silnici.

Na mnou prosazovaný postarší mercedes či jakékoliv cuore sportivo zaznělo poměrně razantní a neoddiskutovatelné NE. Obdobně racionální ultimátum vyřadilo z výběru auta s diamantem na kapotě. Do jedničkového bavoráku zřejmě člověk benzinový čtyřválec nechce. Mazdy bývají poměrně zbídačené anebo zrezlé, obdobně A3 (ty navíc často spalují výhradně naftu). V užším výběru tak zůstal Ford Focus druhé generace a málo obvyklá Toyota Auris první generace.

Na první pohled rozumná volba v podobě modrého oválu se ukázala jako poměrně velký problém. Benzínové focusy se 107 kW dvoulitrem se moc neprodávají, slabší benzíny mají rozvod řemenem. Viděli jsme jeden, dle inzerce bez koroze a opečovávaný. V realitě byl orezlý ze všech stran, auto mělo několik odstínů, spojka zralá na výměnu, houpal volnoběh a pečlivá údržba znamenala výměnu oleje jednou za 2-3 roky. Podvozek byl možná komunikativní, ale kvůli hluku od motoru nebylo nad 100 km/h slyšet vlastní myšlenku. Po projížďce jsem si dovolil polemizovat nad přiměřeností ceny vzhledem ke stavu, dostalo se mi politování, že nemám 125 000 Kč na auto.

Po zklamání z Fordu se mi otevřel svět Toyoty. Relativně rychle jsem dospěl k závěru, že je potřeba koupit benzinovou jednašestku s 91/97 kW. V inzerci se pohybovalo několik exemplářů v rozmezí 100-200 tisíc, kdy cena zrcadlově kopírovala nájezd. V blízkém bazaru při dealerství jsme si rychle projeli plesnivého ležáka domláceného ze všech stran. Vyjma estetických vad jsme byli příjemně překvapeni z kultivovanosti motoru, odhlučnění a interiéru. A v tomto duchu se pohybovaly všechny Aurisy (5 kusů) v republice které jsme viděli. Průměrná cena se pohybovala od 150 palackých výš. Exteriér býval v různém stádiu zničení, jednou byl dokonce u rezervy založen malý vodní biotop. Hezké kusy se prodají prakticky okamžitě.

Jedinou výjimku představoval exemplář s téměř čtvrtmilionovým nájezdem, zato s jednou majitelkou, co každých 15 000 km jezdila do jednoho autorizovaného servisu (tady musím pochválit otevřené servisní záznamy každé Toyoty prodané v ČR). Interiér vypadal lépe než u aut s polovičním nájezdem, jen brzda šla prošlápnout až na podlahu a na autě byly podivné šrámy. Milá paní si v na blízký důchod pořídila jakýsi zvýšený ford, nezapomněla ho během prohlídky pomlouvat. Cena však ležela pod sty tisící a auto leželo v inzerci od léta (únor 2023), což bylo poznat nejen z fotografií, ale i mechu v záhybech karoserie. Lidi zřejmě odrazoval vyšší nájezd, vyměněné světlo a jiný odstín nárazníku.

Příjemnou nabídku a suverénně nejdražší jsme zaznamenali i v áčkách, na vozidlo jsem volal a telefonistka se mne snažila donutit přijet tentýž den (v podvečer). O víkendu jsme se do bazaru zajeli podívat, auto na place neměli. Prý se včera prodalo, v interním systému mělo štítek „Dummy car“, to přece mohlo znamenat cokoliv, že. Dvě nám nabídnuté Wolfsburgské alternativy měly smůlu na přejímacího technika, zřejmě při výměně oleje svačil májku a trocha mu upadla do obou motorů, prostě smůla.

Vzhledem k tristnímu stavu aut široko daleko padla volba na čtvrtmilionového otloukánka s jasnou historií. Při druhé prohlídce se ukázalo, že majitelku vystresoval jiný zájemce kvůli špatnému účinku brzd a zároveň ji urazil protinabídkou odpovídající polovině inzerované ceny. S autem jsem byl ale jinak spokojený, dokonce se dala vyjednat i příjemná patnáctiprocentní sleva. Oči mi zazářily až při podpisu smlouvy, ve velkém techničáku se skvěl před jménem majitelky titul MUDr.

Nic není však tak růžové, jak se zdá. Zimní kola neměly správný zális a poplatek za evidenčku tak vyletěl komínem. Mechanik, který auto zřejmě po delší odstávce oživoval byl prase a zasloužil by nakopat. Mírné orezliny na podvozku zastříkal plničem, takže to sice opticky vypadá lépe, ale kdo ví, jaká je realita. Mechanik zřejmě rozlámal plasový kryt motoru. Laciný kabinový filtr se rozpadl při kontrole, vzduchový filtr byl menší než airbox, důvěřoval jsem alespoň, že olej a filtr vyměnil, když už byla fajfka na štítku. V půli května (tři měsíce po nákupu vozidla) jsem to nevydržel a olej vyměnil. Podle barvy oleje, co z motoru vytekl a on-line servisních záznamů byl olej měněn naposledy v roce 2019 a před 20t km. I pokud by ten olej vyměnil, tak zapomněl vyměnit olejový filtr, pochybuju totiž, že by šel do Toyoty koupit originální díl. Filtr byl samozřejmě tak zapečený, že s ním nešlo hnout, prohnal jsem jím hřebík dvoustovku a při páčení jsem hřebík ohnul, filtr nereagoval. Na konec jsem po improvizované adaptaci „opravy lakatoše“ filtr vytáhnul.

Další servis už je vlastně příjemný. Filtry jsem vyměnil, druhou sadu originálních kol jsem koupil od gentlemana na barrandovském sídlišti, který prohlásil, že se vrací do Ghany a že zimáky tam fakt potřebovat nebude. Pár dolámaných plastů a chybějící anténu jsem sehnal na vrakáči, zklamán jsem byl jen z cen. Vzhledem k malému počtu Aurisů brázdících české silnice jsou totiž díly obecně dražší než na E36.

Problém je rovněž základna vlastníků Aurisů. Ukazuje se, že Auris si nadšenci nekupují, fóra tedy zejí prázdnotou. Servisní příručky se nikde nevyskytují, dokonce ani za peníze. Dohledal jsem však něco jako dílenskou příručku v portugalštině a druhou ruštině, díky bohu za možnost prohnat google překladačem pdf soubor.

Musím zaklepat, ale na autu zatím řeším jen drobnosti. Rychle jsem rozleštil světlo, opravil lak na odřeném prahu, vyměnil vzpěry kufru a další drobnosti. Každá malá oprava mi dělá radost, je to překvapivě příjemný pocit. Vím, že musím vyměnit vyklepaný tepelný štít výfuku, vyřešit nějakou kosmetickou korozi a takové další drobné opravy. Vrásky mi možná dělá nejistota v řízení od 140 km/h výš. Vinu přikládám původnímu podvozku a vyššímu profilu pneu. Na druhou stranu je to malý hatchback s tuhou zadní nápravou, nějaká sportovnost řízení asi není na místě.

A verdikt?

Auris je obyčejné auto. Atmosférická jedna šestka zvládne držet dálniční tempo i nad zákonným limitem, vytočení jí nevadí, ale ani zacházení blízké dieselu. Auto doslova nikoho neupoutá, je nenápadné, nikoho nezajímá. Šrámů má tolik, že nějaký další před Kauflandem mu na kráse neubere. Díly z druhovýroby moc nejsou, originál Toyota je celkem drahá, na vrakáčích jich moc kanibalizováno není. Jsem nadšený ze zvedacích bodů mimo prahy, nemají tendenci tak reznout. Při konfiguraci auta bylo myslím zaškrtnuto maximum položek (duální automatická klíma, cd přehrávač, senzor stěračů, bezklíčkové odemykání a startování, bílý interiér, polohovatelné zadní sedačky, okna v elektrice atd.) Je to obyčejné malé auto, esteticky si z něj na zadek nesednu, ale pocit solidnosti a promyšlené zpracování takovou malichernost vyváží. Možná ty plasty v interiéru nejsou žádná sláva, ale nemám moc srovnání ve třídě. Vlastně se divím, proč jich u nás nejezdí víc.

PS: Nechcete někdo Omegu s 2,6 V6?