Rok v trapu, takže co nového ve Volvo domácnosti?

Nějaký pátek mám doma vcelku nesourodou skupinu povozů švédské značky. Relativně spolehlivě a každodenně jezdící XC70, náladovou a trochu ostřejší babičku v podobě přeladěné C70 T5 a něco, co před dávnými časy bývalo další C70 – civilním kabrioletem. Jak už jsem psal kdysi, tahle banda má občas tendence na sebe lehce žárlit, byť by to u aut nikdo nečekal. Tím pádem se snažím péči vždy trochu vyvažovat. Občas se to daří… občas ne. Co se tedy dělo v tomto švédském cirkusu od loňského léta?

Bedna kytu si vlastně od loňského návratu z Gumbalkanu (což už je téměř přesně rok) užívala spíše než cokoliv jiného tmu mé garáže, zatím co víkendové Coupé muselo stát venku na dešti. Ne, že by Bedna měla jako taková, nějaká privilegia, ale vzhledem ke stavu její střechy to bylo jediné možné řešení. (pokud měla přežít do dalšího roku). V září pak došlo na likvidaci těch nejzásadnějších škod po Rumunsku a výjezdu na Podzimní sraz VolvoKlubu ČR, kde se také potkala s oběma svými souputníky z rumunské výpravy.

Setkání se jí natolik líbilo, že při návratu rozhodila kopyt… pardon, zadní kola do širokého áčka a já v ten okamžik vzdal jakékoliv další pokusy o její provozování v tomto stavu. Putovala tak zpět do garáže a já začal shánět potřebné náhradní díly. Na seznamu toho nebylo úplně málo. Řízení, ramena, servo pumpa, zadní náprava, tlumiče, přední světla (která po Rumunsku skončila plná bahna)… to všechno znamenalo hodně shánění a samozřejmě také nutnost, připravit si patříčný budget. Zároveň se rodil nový plán, jak platformu P80 definitivně odlepit od země a poslat ji do potřebných výšin, ve kterých se pohybují už opravdu primárně off-roady (když ze závěsů nádrže vytahujete borůvčí i s kořeny a podlaha vypadá jak Drážďany po bombardování, vcelku rychle vám dojde, že to auto bylo v Rumunsku trochu níže, než je třeba. :) ) 

Shánění zadní nápravy přímo na C70 se ukázalo jako nadlidský úkol (je širší, než náprava S/V70) a tak ona náhoda, která na mě narazila během jednoho z listopadových pravidelných Volvo srazů v Brně, přišla docela vhod. Už skoro pět let totiž sháním do víkedovky originální Dolby audio, které je v našich končinách témeř nesehnatelné. Smozřejmě mé široké okololí je s tím za ty roky již důkladně obeznámeno a tak informace “mám pro tebe Dolby za 3000,-” byla velmi vítaná a vlastně roky očekávaná. Nasledovala však kasická věta s ALE. Ovšem toto “ale” pro mě znamenalo v podstatě vánoce… zněla totiž “ale musíš si k tomu za ty prachy vzít celou V70I 2,5Tdi bez papírů”. Tohle nebyly vánoce, tohle byla čistá euforie. Za nuzné 3000 Kč jsem právě sehnal kompletní podvozek + řízení (konečně se při zatáčení nebudu muset zapírat pod palubkou) na Bednu a k tomu už tak dlouho hledané Dolby. V podstatě obratem jsem auto zaplatil a už týden na to stálo v narychlo vypůjčené dílně, kde se začalo s kucháním.

První na řadě bylo coupé, které v podstatě druhý den po přivezení V70 dostalo novou palubku se středovým reproduktorem a Dolby procesor (sice je palubka černá, ale to se časem doladí). Období firemních vánočních večírků a blížících se vánoc obecně není zrovna nakloněno k sehnání dalších pomocníků, a tak začal masakr v podobě totálního porcování kombíka realizovaného až na výjimky v jedné osobně, který byl navíc celý prováděn v dílně bez topení a zvedáku. Nebýt toho, že jsem stále myslel na to, že díly nutně potřebuju na Bednu, vykopal bych ten krám ze vrat a nechal jej okamžitě odvézt do šrotu. Každopádně s totálním sebezapřením se sice pomalu, ale za to jistě dařilo kuchat, v tuto chvilku již z torza kombíkového Volva, vše potřebné.

Přiblížil se konec roku a mě zastihl s informací, že kamarád má na Vysočině volno v servisu a shodou okolností nemá do čeho píchnout. No co bych pro kamaráda neudělal, přece ho nenechám o suchém chlebu a tak se stalo, že 27. prosince už si odvážel Bednu pěkně k sobě i s potřebnými náhradními díly. :)

Navíc mezi nimi byl i malý bonus v podobě zakázkového portálu na zvednutí zadní nápravy o 7,5 cm přesazením nábojů zadních kol. Tuto věc jsem měl v hlavě již od návratu z Rumunska a v průběhu mnoha měsíců se ji s pomocí jednoho velmi zručného slovenského strojaře (díky Calbony) podařilo dotáhnout až k realizaci. Sice jsme netušili jestli to bude opravdu pasovat, ale dva 4 cm široké ingoty ze surového materiálu (každý s váhou někde okolo 5kg) byly na světě a to bylo hlavní.

Uběhlo několik měsíců, během kterých se na Bedně usilovně pracovalo počínaje zavařením zadních lemů, které se loni nestihlo a tak jsme měli po celou dobu rumunského výletu v kufru veškerý prach a vodu, která prošla okolo zadních kol. Vzhledem k tomu, že díky konstrukci loňského modelu zahrádky, byla přístupová doba do něj někdo okolo 30 až 40 minut, zas tak moc nás to netrápilo (to se nedá úplně říci o zesilovači na rádio, který od jistě doby potřebuje takové dvě minuty, než se vůbec uráčí spustit). :D Konče třeba výměnou celé zadní nápravy (tím pádem máme konečně funkční ruční brzdu) a instalací výše zmiňovaných portálů.

Pak přišlo jaro a můj vozový park se opět potkal na jednom místě. Bedna s novou zadní nápravou byla velmi příjemným překvapením a coupé, které během zimy dostalo kompletní facelift světel okořeněný navíc bi-xenonovým retrofitem vlastní výroby, konečně začalo svítit tak, abych byl spokojený.

Díky koronavirové situaci padly přes léto všechny klubové akce a nakonec i letošní ročník Gumbalkanu, takže začalo chystání na drobnou náplast v podobě Gumbalkan warm-upu v Milovickém off-road centru. Podvozek byl v podstatě hotový a tak zbývalo jen doladit letošní model zahrádky, vizuální stránku věci a vydat se na 160 km dlouhou cestu. Samozřejmě je třeba taky trochu otestovat jestli to tam vůbec dojede, což Bedna rozhodla hned během prvních 2 km testu okolo vesnice, během kterých si začala hrát na starý dobrý diesel. Tarokování motoru a hustý čený dým zvýfuku byly docela jasným vzkazem, že více jak půl roku nečinného postavání s naturalem 95 v nadrži, mi jen tak nedaruje. Aby to definitivně potvrdila, stihla behem vyjižďky ještě někde nepozorovaně zahodit sklo z pravého blinkru a levý kryt klouby střechy… pak že je to jen věc, co nemá své nálady. Jako vždy si danou plechovku snažím usmířit a tak u Bedny došlo na odčerpání nádrže, naplnění novým palivem i na kompletní vyčištění. Nové “polepy” a hlavně na kompletní renovaci střechy pomocí druhé vrstvy látky na stany a čalounického lepidla, díky kterému (a také práci v blbě větrané garáži) jsem měl opravdu veselé dva víkendy. :)

Bedna začala fungovat. Check engine sice svítil stále (ostatně jako už více jak rok), stejně jako polovina další palubky (taky žádná změna), ovšem novinkou byl i občas měřící tachometr, který se s námi celý loňský Gumbalkan nebavil. Bedna se tvářila spokojeně, byl tak čas namašlit novou zahrádku a vyrazit směr Milovice. Auto má v setupu pro rok 2020 kompletně překopný podvozek včetně demontovaných obou stabilizátorů a už po pár kilometrech jízdy bylo jasné, že maximální rychlost klesla z loňských 120km/h na cca 80km/h. Je to tak trochu jako řídit Buchanku (kecám je to ještě o trochu horší). Skrz snížený rám a velké zvednutí na přední nápravě je řízení tak trochu v záklonu. Díky tomu se s každym propružením plynule mění geometrie celé přední nápravy… takže jednoduše řečeno, furt to honíte po silnici. :D

Při troše opatrnosti a nepřekračování zmíněné maximální rychlosti se s tím však dá v klidu jet, což Bedna prokázala tím, že 6. 6. 2020 brzy ráno stála na startu v Milovickém off-road centru. Po drobnější rozjížďce, následnému kufrování a téměř nestihnutém zahajovajícím briefingu jsme se dali dohromady s teamem Kottbullar a jejich střibrnou naftovou sedmou. Na auto navázené kurtny jsme využili poprvé již před obědem, ovšem nikoliv kvůli nám, ale skrze pomoc jinému vozu. Toto skoré si Bedna udržela až do konce. Na kontě má tak za celý den nějakých 6 vyproštěných vozů včetně jednoho AWD (na co si tam ty lidi berou čtyřkolku nechápu :D).

Někdy okolo druhé odpolední jsme se vydali na oběd do “základního tábora” a začali zjištovat, že Bedna vypadá oproti ránu na přední nápravě nějak nižší. Odpolední řádění pak tento fakt potvrdilo a předek klesal čím dál tím víc. Protektorové drapáky stále fungovaly skvěle, ale frekvence nárazů šusplechu do terénu se zvyšovala raketovým tempem. Finále byla rána, při které jsem dostal přes tlamu stínítkem opustivším rám čelního okna i kusem plastu okolo. Hned v zápětí jsem si dal hlavou o výztuž střechy a vyhlásil ústup. Auto přestávalo reagovat na volant a stávalo se velmi špatně řiditelným. Z větší části to měl na svědomí podklad, který se během odpoledně díky trvalému dešti měnil postupně z bahna na totální mazaninu. Bedna se sice stále hýbala, ale o směru, kterým pojedeme rozhodovala už víceměně jen náhoda, nebo vyjeté koleje. Vyjezd do základního tábora byl už tak otázkou nutnosti několika pokusů, což byla úplně nová situace oproti celému bezproblémovému dni. Když se nakonec Bedna opravdu vyhrabala do základního tábora (sice na šestý pokus, ale sama), byl důvod naprosto jasný. Předek ležel hodně na zemi a navíc byl nakloněný na pravou stranu.

Jako první padlo podezření na prasklou pružinu, které se po ohledání, při kterém bylo nejdřive nutné odstranit asi 10 kg bahna, naštěstí nepotvrdilo. Co jsme ovšem zjistili, bylo poněkud nevhodné řešení nadzvedání u přední napravy. Gumové bloky v pružinách, které jsme na to použili, rozžvýkala Bedna na milovickém off-road centru během jednoho dne na prach. Tři praskly vejpůl a jeden pro jistotu rovnou emigroval s tím, že zůstal neznámo kde. Vytahali jsme tedy zbytky gumy z pružin a ajednou koukali na komický stroj, jehož přední naprava se válí po zemi teměř jako v serii a zadní ční do obludné výšky. Chvilku jsme ještě hledali následky rány, která byla výrazně hlasitější, než ostatní (to byla ta, kdy mi dalo stínítko do držky). Během malé chilky jsme zjistili, že její větší část jaksi něšla od podvozku, ale ze zadní části vozu. Kdo četl Rumunský trip book, už možná tuší. Ano, opět se nám vyklubaly z útrob auta naše staré známe ROPS, které aktuálně čněly za zadním oknem a ve dvou obloucích úhledně napínaly látku na střeše. :)

Narozdíl od Kottbullarů, kteří řešili díru v chladiči, vypadala Bedna vlastně úplně v pohodě pojízdná, jen s tím faktem, že světla budou trochu více svítit do země. S pocitem klidu jsme ještě chvilku pokecali a v podvečer jsem už sám vyrazil opět směr Vysočina… cesta netrvala dlouho. Už po třech kilometrech jsem pochopil, že tahle noc bude ještě dlouhá a začal shánět odtah. Ono rapidní snížení přední nápravy posunulo geometrii do takových hodnot, že auto nebylo možné udržet na silnici pomalu ani v třiceti kilometrech v hodině. Takže jsem lehce zablácenou Bednu odstavil ke krajnici a asi po hodině vytelefonoval auto na kterém jsem i s ní dorazil okolo jedné ráno na Vysočinu. Trochu kyselá tečka za jinak perfektním dnem.

V ten okamžik jsem se dostal poněkud do časového presu, protože už 20. 6. 2020 měla stát tahle zelená popelnice na brnenském Výstavišti v rámci prezentace VolvoKlubu na Brno Revival. A nejen ona, společně s Bednou tam byla pozváno i coupé, jako lehký protiklad této terenní C70. Do dalšího víkendu se podařilo sehnat přední nápravu (tlumiče + pružiny) z XC90 a tak přes týden proběhla implantace. Bedna od toho okamžiku stojí konečně v rovině (pod předním nárazníkem i prahem je cca 34 cm), ovšem den před výstavou byla pojízdná jen na oko. Napojení McPhersonů z XC90 na těhlice z C70 proběhlo sice úspěšně, ovšem zdvih tlumičů z devadesátky je takový, že při propružení kola hrozilo rozlomení řízení. Tak si Bedna opět vyzkoušela opatrný odvoz na platě, tektokrát však už za domácí daily XC70, protože jsem si konečně stihl vyzvednout z úřadu B+E papíry (kdybych to stihl o týden dřív, ušetřil bych možná docela dost peněz :D). V pátek jsem tak zaparkoval kovoj na plac BVV a nechal se hodit pro coupé na garáž.

Přespal jsem doma v Brně a ráno si ještě trochu přivstal s tím, že se projedu a stavím se na snídani, než budu celý den postávat na výstavní ploše. První polovina cesty šla krásně, jak taky jinak v sobotu okolo půl sedmé ráno. Brno převážně ještě spalo. Až tedy na mladého pána ve vínové Audi A6, který se rozhodl mého young timera trochu poškádlit. Ráno, silnice prázdná a tak co by ne. Padla zelená a 320 koní pod kapotou modrého, téměř 23 let starého coupé se mohutně nadechlo, aby během okamžiku nechalo, už také postarší výkřik německé techniky nějaké tři metry za sebou… bohužel to byl pouze dočasný stav. Za dva, plný plyn a najednou “puff”… během dvou vteřin nevidím přes zamlžené čelní sklo, z výdechů ventilace se valí hustá pára a všude je cítit fridex. Radiátor topení se zrovna dnes rozhodl, že už toho má dost. Bez varování, na první dobrou se otevřel jak krokodýlí tlama a vyvrhl veškerý obsah chladící soustavy pod palubku a koberec u spolujezdce. Audi brzdí a řidič se přes svůj dusivý smích snaží najít můj kyselý ksicht v oblacích páry, div z toho auta nevypadl. Nedívím se mu, smál bych se asi úplně stejně… no co už, měl to jak v divadle, přes zadní sklo musely moje soukromé parní lázně vypadat opravdu skvěle. Ano, poslední dobou jsem se hodně věnoval Bedně a coupé zůstávalo zavřené v garáži, tak mi to asi vrací… už mě to nějak nepřekvapuje. Co mě naopak překvapuje, že XC70 si zatím hraje na Švýcarsko a drží. Tiše doufám, že nechystá nějakou jinou formu pomsty. Čekám až auto trochu zchladne a nasledně se sunu z kopce k první benzince. Kupuju barel destilky, kterou si dobrovolně přes chladící okruh leju ke spolujezdci. Na výstaviště je to naštěstí kousek. Chlapci na bráně koukají poněkud divně. Asi nechápou novou funkci zlhčovače vzduchu integrovaného pod palubku starého Volva (z výdechů se stále valil krásný proud páry), ale nakonec mě pouštějí do areálu.

Akce je pěkná, ale počísí jí přiliš nepřálo, takže už někdy okolo čtvrté kurtujeme Bednu zpět na plato a po odvozu coupé do kamarádovi garáže, (která je doslova za rohem a poskytne azyl do jeho odtahu) se vracím zpět na Vysočinu. Zelená příšera tady dostane finální verzi přední nápravy a pár dalších vylepšení, jejichž potřebu ukázala projižďka v Milovicích.

Takže co závěrem ke shrnutí posledního období? Coupé dostalo v týdnu nový radiator a aktuálně vysychá. Svou pomstu za mé přehlížení už má tak snad za sebou. Bedna je opět opečovávaná a po Milovicích dokonce po roce zhasla i check-in (a fakt to není prasklá žárovka – to jsem kontroloval), což mě naplňuje menším množstvím nejistoty, co od ní mám čekat. No a crosska? Ta zatím funguje bez jediného problému, byť má za poslední rok pozornosti snad úplně nejméně. Takže očekávám pomstu už za měsíc při cestě do Chorvatska.