První automobil v Africe – část první

Etiopie je známa pro hromadu věcí. Například pro hladomor, kvašené placky injeera, vtipy o hladomoru, epický příběh porážky italů u Adwy, české pivovary, přelidnění, několik dalších porážek italů a komunismus. Rozhodně není známa jako první místo v Africe, kde začala jezdit auta a nikdo soudný by to od Etiopie ani neočekával. Koneckonců osel je tam i dnes pravděpodobně nejrozšířenějším dopravním prostředkem. Ale přesto je to tak a příběh jak se do Etiopie dostalo první auto je celkem zajímavý, už jen proto, že to byl na několik dalších let jediný automobil na kontinentě a proto, že prvním afričanem, který automobil v Africe řídil, byl Cisař Menelik II. A je tam i česká stopa: chlápek co v muzeu dneska to auto leští mluví po našem, bo než se stal uklízečkou císaře pána, vystudoval v Brně práva (to jste ani netušili, že vás studium v Brně dokáže vyšvihnout až na pozici uklízečky v Africe, což?).

Menelik II. byl bezesporu zajímavou postavou a nepostrádal značnou dávku kontroverze. Měl tři hlavní koníčky: porážení italů, naprostou obsesi technickými hračkami a krvavé genocidy na vlastním obyvatelstvu, které mu přinesly titul „otec národa“ – neptejte se mě, jak tohle funguje, ale je to tak. Každopádně první a třetí koníček imponoval tehdejším koloniálním mocnostem a Menelik si díky nim udělal na západě spoustu kamarádů. To mu dovolilo rozvíjet jeho druhý koníček s elegancí absolutistického steampunkového vládce a následně nevyhnutelně vedlo i k tématu dnešního blogu.

Po porážce italů u Adwy se totiž Menelik vrhnul na masivní modernizaci země. Zavedl telegraf, ustavil moderní poštovní služby, telefonní síť… a především začal pracovat na síti železniční, spojující Eiopii s mořem, přes dnešní Eritreu.

Práce ale musel občas zastavit, protože kamarádi ze západu spolu poměrně nefér soupeřili o různé části zakázky a i příslib různých (především nerostných) zdrojů je nutil slintat jako Pavlovovo čokly. To sice nesloužilo stavbě železnice nebo rozvoji země, ale dost dobře to sloužilo Menelikovi k obstarávání růných osobních dárků především technického rázu. Tedy hlavně zbraní. Aby přilil trošku oleje do ohně, nechával se také opakovaně slyšet, že by chtěl zázrak nejzázrakovatější – auto. Jelikož byl dobovým ekvivalentem Kadáfího v jeho největší slávě, začalo toto přání být známé i v Evropě. Z celkem vtipného nápadu se postupně začala stávat seriózní výzva, a lidé se začali sázet, kdo ji podstoupí a otci etiopského národa auto doručí.

Četli jste Cestu kolem světa za 80 dní? Tak tentokrát se sázky nechopil britský gentleman Phileas Fogg, ale chorobně dobrodružný (také) britský válečný veterán Bede John Francis Bentley, syn architekta Westminsterské katedrály a synovec zakladatele moderního potápění (ne, nebyl to Jacques Cousteau  - ten vynalezl regulátor, strejda byl Henry Fleuss, který sestrojil první funkční skafandr). Motivaci měli celkem podobnou. Nadšení pro techniku a poměrně nudný život v impériu, který mohla sázka celkem dobře okořenit. Indeed, dobrodružství čekalo Bentleye celkem hromada. Koneckonců ani po tomto dobrodruzství se z něj nudný týpek nestal a jeho stopa v motorismu dál pokračovala – mimo jiné se později prohlásil za vynálezce tanku a u soudu pro něj svědčil sám Winston Churchill.

Celkem logicky, Bentley potřeboval získat automobil. Podařilo se mu sehnat osmnáctikoňový stroj Wolseley/Siddeley (historické zdroje nezmiňují jak, ale zásadně popírají krádež) a začal se připravovat na cestu. Poměrně normální by bylo naložit auto na vlak, loď a eventuelně osla a dopravit jej do Addis stejně jako všechno ostatní kdykoliv předtím. To ale Bentleyovi nekonvenovalo, především proto, že chtěl demonstrovat schopnosti a potenciál stroje. A pravděpodobně si to nedovedl odpustit. Rozhodl se tedy pro cestu po vlastní ose od pobřeží z Džibouti.

To vyžadovalo několik celých mužů. Nejdříve Bentley získal pro svůj podnik korespondenčně novináře v Somálsku, který nehodlal s výpravou cestovat, ale slíbil o všem sepsat pravdivou zprávu. Následně získal řidiče a mechanika v jedné osobě – jistého pana Wellse. Wells byl řidičem taxíku, který si Bentley příležitostně pronajímal, a Bentley si ho vytipoval pro jeho zjevné řidičské schopnosti. Interview probíhalo asi takto: „Wellsi, byl byste ochoten mne doprovázet příští týden na cestě do Habeše?“; a s odpovědí prokazující mužovu dobrou vůli stejnou měrou jako absenci znalosti zeměpisu: „ale zajisté, kde to je?“ byla dohoda stvrzena. Třetím do party byl Bentleyův buldok Bully.

S podporou sponzorů Bentley v průběhu recruitmentu Wellse nahromadil zásoby pro výpravu a odeslal je do Marseille, odkud expedice hodlala pokračovat lodí. Samotný automobil s Wellsem a čoklem dorazil do Francie po vlastní ose. Expedici se podařilo nalodit na parník spolu se zásobami, které sestávaly z benzínu, lančmítu, whiskey, oblečení, zbraní, munice a pneumatik.

Po dvaceti sedmi dnech loď dorazila do Džibuti a dobrodružství mohlo začít. A nejhorší na tom je, že takhle to doopravdy bylo.

…

Dejte vědět, jestli vás zajímá, kterak to pokračovalo. Do Addis zbývaly v tu chvíli čtyři měsíce a i potom, Menelik rozhodně dovedl překvapit.  

PB