Balkánská tour po čtvrté - aneb Gumbalkan 2023 - part 3

Ráno je línější než obvykle. Všem je jasné, že se z místa hned tak nepohneme a tím pádem nikdo nikam nespěchá. Tomu nahrává i to, že v Zagrebském Intercars, které má mít dnes až do 13:00 otevřeno, nebere nikdo telefon. Na druhé nalezené pobočce je to úplně stejné. Dodike se snaží zkontaktovat své známé z chorvatského Volvo klubu. Teoreticky by na skoro třicetiletý červený sedan mohli mít slušnou zásobu dílů. Ani to se však moc nedaří. 

Do Zagrebu je to něco málo přes hodinu jízdy, a tak čas hraje proti nám. Těsně před polednem se klukům daří dovolat do Intercars, kde však spojku skladem nemají. Mohla by prý být v úterý… Zamrznout na tři dny na místě? To se nechce vůbec nikomu. Jenže co teď? Toolate je sice na asfaltu s obtížemi jakž takž pojízdný, ale nikdo netuší na jak dlouho. Jakýkoliv výlet mimo asfalt však nepřipadá v tomto stavu v úvahu… a ten má přijít už zkraje Bosny. Zatím se držíme naděje v podobě členů chorvatského Volvo klubu. Zde se totiž rozběhla nějaká komunikace, zatím však bez hmatatelných výsledků. Martin je docela otrávený, nečekal, že to bude zase Toolate, kdo bude v problémech – ovšem to nečelal nikdo a rozhodně ne hned druhý den. 

Teoretická šance je vyrazit se sedanem v tomto stavu dál a spojku objednat na pobočku Intercars do Bihače v Bosně. To má však hodně háčků – trochu se děsíme komunikace (protože díl by se musel objednat přímo v Bosně), nevíme jak to v Bihači vypadá a kde by se tam dala spojka udělat a to hlavní, vůbec netušíme, jestli tam Toolate dojede. Jasně, Shitbox nebo Bedna můžou nabídnout tažnou kurtu, ale pořád se bavíme o tom, že náš problém nejspíše není lamela, nýbrž přítlačák. A tak nikdo netuší, jaký další bordel by to při delší jízdě mohlo nadělat. Ne, tohle je ta nejzazší nouzová varianta.

Navíc se nám začíná rýsovat byť jen teoretická naděje na záchranu. Chorvatským Volvistům se podařilo zburcovat komunitu a ví, kde by se mohly válet díly i teď v sobotu. Má to však jeden háček. Borec, co díly má, nám je neprodá, dokud nebudeme mít v ruce staré díly na porovnání. V tento okamžik vlastně ani netušíme, jestli si je nebudeme z něčeho muset vylovit sami. Navíc naše auto není možné opravovat přímo u něj. Na to ovšem chorvatská komunita taky našla řešení. Máme se přesunout zpět směrem k Zagrebu, kde nám bratranec jednoho z klubáků, Mario, poskytne prostor na svém dvoře. Až spojku dostaneme ven, pojede se teprve za týpkem, co má prý pár těchto aut na place za barákem a byl by ochoten nám poskytnout jejich funkční části – tedy kompletní spojku.

Do Klimča Sela, jak se obec jmenuje, to máme asi čtyřicet minut jízdy. Najednou je na všech vidět, jak spěchají. Naděje na to, že přece jen večer nebo v noci budeme u moře, a tím pádem u dalších checkpoitů, žene všechny kupředu. Balíme poslední věci a než se nadějeme, jsme s Bednou na place poslední. Na “bráně”, která vlastně žádnou bránou není, se s námi loučí Pítr a gesty provokuje, abych Bedně pořádně šlápnul. Co bych pro něj neudělal. Turbo nafukuje, Bedna za řevu otevřeného výfuku zrychluje ven z kempu, když v tom slyším zezadu řev. Divoká gestikulace Pítra v zrcátku značí, že se něco stalo. “Ty vole, snad jsem mu nepřejel toho kocoura!”  Hlavou mi běží ty nejčernější myšlenky na placatého Lasagne, který s námi trávil celý včerejší večer i dnešní dopoledne a somroval maso z grilu i cokoliv dalšího k jídlu. Crosska prudce zpomaluje tím, jak plnou vahou stojím na pedálu brzdy. Pítr běží k nám a když se dostává na úroveň zadního nárazníku XC… zavírá nám otevřené dveře od kufru… Uff! Docela úleva. Lezu z auta a děkuju. Pro jistotu ještě proběhnu celou trasu od brány až k místu dnešního nocoviště a zpět, ale nic vysypaného nenacházím. Docela štěstí, snad se nás dnes bude držet i dál. Ještě jednou děkuji majiteli areálu, loučím se, a pak už konečně vyrážíme vstříc Klimča Sela. 

Toolate jel napřed a díky našemu zpoždění okolo pokusu o expresní vyložení kufru na Bedně se, i s Ladyboxem, který na nás čekal, dostáváme do pasti za lesáckým náklaďákem. Asi desetiminutové čekání, než místní nahází dřevo na korbu, znamená, že červený sedan doháníme až v cílové destinaci. Navigace ukazuje na betonový plac před místním koloniálem. Zpoza něj se vynoří usměvavý chlapík jménem Mario a hlásí, že můžeme vjet okolo obchodu všichni do dvora, kde se najde i trocha stínu – tedy, když se dofouká prázdná guma očividně nepojízdného Peugeotu, který tento jediný úkryt před aktuálně tropickým slunečním žárem opanuje.

To přece není žádný problém. Najíždím s XC vedle nepojízdného Francouze a vytahuju můj nový kompresor, kterým už od začátku této tour foukáme každý večer nafukovací matrace. Připojuju hadici na ventilek, zapínám huštění pneumatik – v kompresoru zapraská a je konec. Další marné pokusy končí stejně. Můj nový kompresor má očividně nějaký problém, protože jakmile se dostane tlaková část pod zátěž, vypne se. Mario jde raději natáhnout tlakový vzduch z dílny a já se potupně i s Bednou sunu bokem. 

Když je Peugeot konečně pryč, stěhuje se na jeho místo Toolate a jde se na věc. Zatím ještě máme humoru na rozdávání, takže když Dodikemu podávám ocasku s dlouhým plátkem na železo a on začne Martinovi vysvětlovat, jak teď řízneme Tůlejta před hrncema na půl, abychom měli místo… musím se kousat do jazyka, abych udržel vážnou tvář. Prvotní zaraženě nechápající výraz v Mičasově tváři stál za všechny útrapy, které nám ještě zdaleka nekončí. I přes výbuch smíchu všem zúčastněným dochází, že je před námi spousta práce.
 

Dodike se jako nejpovolanější z nás ujímá vedoucí role, zbytek se mu snaží maximálně sekundovat. Když už se jde po hodině povolování skoro třicet let reznoucích šroubů sundávat převodovka, ležím pod autem s Dodikem já. Poslední šrouby, opatrně vytáhnout trubku od spojkového válečku a převodovka jde po troše přemlouvání dolů. Přesně v tomto okamžiku jsme čekali pohled na vylámané zuby přítlačného talíře, ale ty jsou na něm všechny. Divné. Povolujeme imbusy, které jej i s lamelou drží na setrváku a v ten okamžik vidíme něco, s čím se ani jeden z nás za celý život osobně nepotkal. Přítlačný talíř je totiž rozlomený na dvě poloviny! Taháme vše zpod auta a po řádném zhodnocení stavu jednotlivých komponentů posíláme Matea s Mičasem pro jinou lamelu, přítlačák a rovnou i hardy spojku na kardan. Klukům teď začíná minimálně hodinový výlet a nám pauza. 

Uklízíme nářadí a vyčkáváme. Rozebrané jsme to měli ani ne za dvě hodiny. To není špatný výkon na to, že celou operaci provádíme na zemi. Složení bude trochu náročnější. Převodovka je sice relativně malá, ale pokud ji máte přesně polohovat v omezeném prostoru pod autem a na zádech, stává se proces výrazně složitějším.

Zatímco my odpočíváme a psychicky se připravujeme na nastávající artistický výkon pod podvozkem Tůlejta, Mičas s Mateem volají, že objevili Volvistův ráj. Onen původně Chorvaty prezentovaný "nadšenec” s pár auty na place za domem je místní vrakový král se specializací na Volvo. Těch “pár” aut znamená nekonečné lány Volv čekajících na svůj konec a hlavně – pár hal zaplněných po střechu náhradními díly. Prý tam vše potřebné je, jen se to musí najít.

Když se po více jak dvou hodinách vracejí, mají s sebou nový přitlačák, lamelu i hardy spojku. Všechny díly jsou nové, originální a očividně mnoho let ležící v regálu. Konkrétně na přítlačáku je to trochu vidět. Holt před montáží decentně sundáme korozi ze styčné plochy. Nemůžeme si moc vybírat, což mimochodem pochopil i majitel vrakoviště, a tak Martina za neustálého opakování “Look, look, all new!” pumpnul o částku, za kterou by mohl několik dní bydlet v apartmánu na pobřeží Jižní Dalmácie. Nikdo raději nemyslíme na to, že v Intercars by stejný komplet stál polovinu a jdeme makat. Holt sobotní skladová přirážka. Takhle to teď složíme a můžeme mazat pěkně k pobřeží. Při použítí dílů z Intercars bychom tady smrděli minimálně do úterý.

Vrháme se s Dodem pod sedan a chystáme opětovnou montáž lamely, když v tom něco zaujme můj pohled. Dvě drobné kolové kuličky ve středu setrváku… nebo spíš až za ním. Jsou úplně suché a rezavé, očividně už se tam válejí docela dlouho. Ale proč? Popravdě tyhle staré krabice neznám do každého detailu, jak by to bylo u aut, která mi parkují doma. Dodike jako povoláním mechanik chvíli přemýšlí a jelikož ani jemu nedává ložisko na tomto místě smysl, dává povel k pokračování v montáži. Já jsem webař, on mechanik z autorizáku Volva, nebudu se s ním hádat. Nahazujeme lamelu i přítlačák. Vzhledem k absenci potřebného vybavení vystřeďujeme lamelu opatrně na “oko” a jdeme na zpětnou montáž vlastní převodovky. Zvednout převodovou skříň, když u toho ležíte na zádech v minimálním prostoru, je docela náročné. Ovšem napolohovat ji tak, aby přesně zapadla do lamely, ještě náročnější. Tři, dva, jedna… převodovka jde nahoru, lehce pootočit, přizvednout, nasměrovat… a je to v pr… Když už to skoro vypadá, že máme vyhráno, brnkám při posunování ruky jen lehce o vidlici spojky a ta okamžitě vypadává z převodovky ven. Několik salv ne zrovna prezentovatelných slov se line zpod auta. Můžeme začít od začátku.

Převodovka jde zpět na zem a Dodike zkouší nasadit vidlici zpět na čep. Nejde to. Roky trávené plastové uložení vidlice se rozpadlo na několik částí a ta teď nedrží na svém místě. Nedá se nic dělat, Mičas s Mateem si budou muset udělat druhé kolo na vrakáč a sehnat novou vidlici. Je po půl sedmé, když kluci mizí i se starou vidlicí pryč. My máme opět pauzu, kterou využíváme na instantní večeři. Začíná pršet – skvěle! Úplně se těším, jak si za hodinu lehnu do ledového bazénu pod autem na další pokus. Ale co, byla to má ruka, o kterou se vidlice opřela, takže můžu jen mlčet. Nic na tom nemění ani fakt, že kdyby neupadla teď, upadla by někde později. Volá Mičas, že nějakou vidlici našli, ale že má jiný rozměr. Řešíme, jak ji upravit, protože plastové pouzdro čepu by stěhování do staré vidlice nemuselo přežít. Mezitím kluci hledají dál. O dalších dvacet minut později posílají fotky, že našli další kus s jiným rozměrem. Tentokrát však máme štěstí. Tato vidlice má totiž ještě starší systém uchycení pomocí kovové závlačky. Stačí nám jen ta závlačka, protože soudruzi ve Švédsku si nechali zadní vrátka a i po záměně na plastové pouzdro ponechali ve vidlici i původní díry na uchycení. Král vrakoviště si za deset centimetrů napruženého drátu bere ekvivalent slušného oběda pro jednoho v místní restauraci a dvojice našich nákupčích míří zpět. 

Všechno je promočené a není způsob, jak se tomu vyhnout. Leháme si do vody pod auto a závistivě pokukujeme po malé dílně se zvedákem, kterou má Mario ve stodole přímo před námi. Bohužel mu tam visí Octavie, se kterou se celé odpoledne trápí, a pro nás tak není místo. Vidlice s novým uchycením sedí parádně, a tak jdeme na věc. Pár zafunění, nadávek s tím, jak je třeba převodovku různě otáčet a směrovat na její místo, a je tam! V ten okamžik přichází zpráva, že Mario bude mít za chvilku volný zvedák. Nevěřícně na sebe s Dodikem koukáme pod autem, zatímco nad hlavou držíme převodovku a ledová voda nám teče pod záda. No co už, lepší pozdě než vůbec. Chytíme převodovku aspoň na dva šrouby a přetlačíme Tůlejta do dílny. 

Tady jde všechno hned lépe. Moct použít zvedák a nemuset se válet v tekoucí vodě je úžasná věc. Všechno utáhnout, nastrojit, odvzdušnit spojku. Je lehce před jedenáctou v noci, když konečně Toolate vyjíždí vlastní silou z dílny. Yes, dokázali jsme to! Rychle všechno pobalit, aspoň trochu se umýt a hurá k pobřeží. Když máme konečně pobaleno, zbývá půlhodina do půlnoci. Srdečně se loučíme s Mariem i jeho tátou, ještě jednou moc děkujeme za azyl a vyrážíme. Sice vůbec netušíme, kde na pobřeží seženeme ubytování, ale táhne nás to k moři. Nastavuju navigaci a vyrážím s Bednou ve vedení. Když přejedeme druhou křížovatku, zachrastí ve vysílačce Mičasův hlas: “Kluci, asi máme problém.” Dobrej fór, říkám si a zastavuju. Po příchodu k Tůlejtovi je mi jasné, že toto humor nebyl. Na Martinovi je vidět, jak moc by rád, aby to byl jen blbej vtip – jenže není. Nová spojka sice dovoluje řadit kvalty, ale pro změnu klouže. A to docela dost.

Před blízkým nájezdem na dálnici nacházíme větší betonový plácek s pódiem v čele a zastavujeme na jeho okraji. Aktuálně je nám jedno i místní omladina srocující se u pódia za řevu vykuchaných výfuků několika postarších Opelů v různém stádiu tuningu či rozkladu – případně obojího a zvědavě pokukující na trojici našich speciálů. Co jsme sakra posr…?! Vylučujeme špatně nasazenou lamelu a několik dalších mechanických aspektů. Přímo na místě znovu odvzdušňujeme spojku, avšak bez úspěchu. V beznaději vytahuju VIDU (origo Volvo diagnostika) a prohlížím nákres spojky. Znovu mi vrtá hlavou ten pozůstatek ložiska za setrvákem. Ve Vidě nic nenacházím, ale Vojtovi se daří najít obrázek spojkové sady, u které se něco takové válí. Znovu Vida a další hledání. Následně to přichází, “pilot bearing” není totiž součástí spojky, ale klikové hřídele. Jeho funkcí je vystředění a fixace hlavní hřidele z převodovky. Jsme doma. Nadávám si do idiotů, že jsem zpod toho auta odpoledne nevylezl a nešel googlit. Dodike je na tom stejně. Tohle jsme prostě podělali. Každopádně se vysvětluje přítlačák na dvě půlky. Pokud bylo ložisko už delší dobu na hadry, lítala hřídel všude možně a docházelo k jeho nerovnoměrnému prohřívání. Když se pak dostala včera teplota do extrému – prostě puknul.

Jenže co teď? Kdyby šlo jen o klouzající spojku, tak to asi Toolate nějak dojede. Jenže my nevrátili vnitřní klec bývalého ložiska, která se našla až mnohem později po složení a mylně byla identifikována jako součást puklého přítlačného talíře. Pokud v tomto stavu auto pojede, je vcelku jisté, že se někde rozletí převodovka. Ta už je nejspíš stejně načnutá, ale pokud by se vše složilo tak, jak má, mohla by se dožít konce letošního ročníku. Jestli pojedeme v tomto stavu, je jen otázkou, kdy Toolate skončí na laně… a co hůř, nebude to trvat ani moc dlouho.

Je skoro půl jedné ráno, když voláme Mariovi, který nás neviděl celých čtyřicet minut. Ochotně nás zve zpět na dvůr a ptá se, kdy má jít otevřít bránu. Říkáme, že klidně hned, protože jsme od něj neujeli ani čtyři sta metrů. 
Potupně obracíme celý vláček a hrneme se zpět. Mario i s jeho přítelkyní Anou Marijí nás vítají u vjezdu. Nevypadá to, že by se chystali spát. Otevíráme pivo a nějaké drinky. Dnes přespíme pod pergolou přímo na dvoře. Zítra musíme sehnat ložisko do klikovky. Snad bude vydřiduch z vrakoviště na příjmu. 

Zatímco většina skupiny chystá matrace na spaní a baví se s našimi hostiteli, já s Dodikem přemýšlíme, že se nám v aktuálním stupni vzteklosti nechce jít ani spát. Navíc by kluci to vydrbané ložisko potřebovali zítra s sebou, aby byla jistota, že přivezou správné. Podíváme se na sebe a necháváme si otevřít dílnu. Auto rozhodíme ještě teď v noci. Martin jde s námi.

Na zvedáku jde všechno lépe, takže za necelou hodinu leží převodovka na zemi a my koukáme na zbytek ložiska v klice. Je tam zajištěné pojistným kroužkem, který však někdy v třicetileté historii auta přišel o část, za kterou se zvedá. To je v kombinaci s množstvím bordelu a rzi trochu problém. Musíme vymyslet, jak na něj, ale ve dvě v noci nemůžeme skrz sousedy v okolí dělat moc bordel, takže pokračování odkládáme na ráno. I tak máme něco nadpracováno a pokud Mičas přiveze hned z rána ložisko, mohli bychom v poledne vyrazit. Pokud tedy v neděli bude k sehnání.

Když vylezeme z dílny, část skupiny už spí a zbytek se ke spánku ukládá. Jsou skoro tři ráno. Dávám si poslední cigáro, dopíjím pivo a jdu si lehnout taky. Čeká nás krátká noc s myšlenkami, jestli se zítra zadaří nebo tu zamrzneme na další den…