Nejlepší auto, jaký jsem kdy měl....

Na tuhle myšlenku mě přivedl nedávno prostřední syn, když jsem ho vezl do školky….”tati, je tohle to nejlepší auto, jaký jsi kdy měl??”. Jednoduchá otázka. Odpověď jsem mu ale nemohl dát hned, tedy, mohl – auto, kterým jsem ho vezl, bylo vypůjčené, takže pokud mi neříká “pane”, neměl bych ho počítat, to je jasné…ale jak definovat “Nejlepší auto”, respektive, co to auto dělá nejlepším?? To je otázka, kterou jsem si od té doby pokládal. No, a protože někdy je dobré zkusit si myšlenky třídit veřejně, a protože nejlepší zkušenost je někdy ta sdílená, vznikl tenhle blábol.

Co vlastně dělá auto nejlepším? Za svou řidičskou kariéru jsem vlastnil aut několik, v několika dalších jsem při různých příležitostech měl možnost zanechat otisk své druhé tváře v sedačce řidiče, ale že bych v některém měl pocit, že tohle je to Nej a po ničem jiném už netoužím…..no, pojďme si to rozebrat.

 Moje první auto byla stará užovka (pro ty, co nevědí, Škoda 120L, takzvaně “předface” :-) ), pochopitelně po rodičích. Nejlepší auto na světě? Těžko….byla orezlá, podlahy shnilé, na cestě do Ostravy a zpátky sežrala litr oleje (olej jsem neměnil - jen doléval…), ale odbyl jsem si na ní svou první (nejen) řidičskou zkušenost, doslova mě postavila “na kola”, a po těch pár let, co jsem ji vlastnil, to pro mě samozřejmě po všech opravách a “úpravách” bylo to NEJ auto. Tvrdit, že jsem se jí zbavoval s těžkým srdcem, by byla lež, poslední půlrok trávila nepojízdná před panelákem, tehdejší přítelkyně měla služební auto k dispozici pro soukromé účely, a když se mi jednou za stěračem objevila cedulka s telefonním číslem a nabídkou odkupu, bylo jasno. Vzpomínám na ni ale docela rád. Přeci jen, byla “moje první”….

Časem přítelkyně vyměnila práci, já jsem vyměnil práci, kvůli nutnosti dojíždět jsem pořídil jiné auto, a časem obměnil přítelkyni…Forman, kterého jsem tehdy pořídil, vynikal na svůj věk výborným stavem, a ještě lepším motorem (šlo o 781.136X o výkonu 50 kW s karburátorem Jikov), ale titul “Nejlepšího auta” si nezasloužil ani tehdy, natož teď při ohlédnutí po letech…sloužil spolehlivě, opravit se dal jednoduše i před panelákem, a od své starší sestry, kterou jsem měl před ním, se vlastně zas tolik nelišil. Byl víc hranatý, uvnitř trochu modernější (měl pásy vzadu a dveřní polstrování až k okénku, takže mě tolik nestudil loket…koncepci pohonu a hnanou nápravu schválně zanedbávám), ale jinak to nebylo auto pro zábavu. Ani s ním zábava nebyla.

Opět jsem změnil práci, a protože jsem v tu chvíli byl singl a bydlel sám, opět jsem vyměnil auto. Můj Golf byl trojkový, starý, a třídvéřový. Poháněl ho benzínový motůrek o objemu 1400ccm, výkon 44 kW na papíře vypadal slabě, ale i přesto jsem to auto měl rád. Vlastnil jsem ho cca sedm let, nejdřív jako jediné auto, poté jako druhé v rodině, provozované převážně manželkou, nastrkal jsem do něj na opravách a úpravách úžasné peníze (celkovou částku spočtenou mám, neprozradím, čtenář, najde-li se jaký, by zapochyboval o mém duševním zdraví), a pokud vím, po prodeji stále ještě jezdí. Kdyby měl klimatizaci a o jeden pár dveří navíc, nejspíš by mi zůstal až do smrti (jeho, ne mojí), a vysloužil by si tak titul “Nejlepší auto, jaké jsem kdy vlastnil”. Řidičsky sice nebyl kdovíco, ale bavilo mě s ním jezdit, malý motor srdnatě odváděl vše, co jsem po něm chtěl (aby ne, když dostal kompletně nová střeva….), tvary auta jsou relativně nadčasové, vždycky se mi líbil, a líbit bude. Nicméně osud (čti “manželka”) chtěl jinak, a tak jsme ho, poté, co jsem nejdřív přikoupil rodinný VW Passat, vyměnili za novější VW, které manželčiným požadavkům odpovídalo o něco lépe. Bora, kombi, automat, benzín s LPG. Víc netřeba dodávat, není to nejlepší auto, které jsem kdy vlastnil, z principu nemůže být. Manželka ovšem tvrdí něco jiného, jízdu s automatem si zamilovala, a auto měnit v žádném případě nechce. Máme ho pořád. Je maximálně spolehlivé a nad rámec běžné údržby nevyžaduje skoro nic. Jako druhé auto do rodiny je perfektní.

 Ápropos, ten Passat…je to ten z titulní fotky, naftová B5.5 kombi, kterou jsem si (věrný svému přesvědčení, že když nechlastám, do něčeho ty peníze cpát musím…a byť v té době finanční prostředky začala odčerpávat rodina, na “blbosti” ještě pořád něco zbývalo) postupně dovybavil a upravil k obrazu svému. Auto bylo pohodlné, celkem rychlé v přímce, se slušnou (postupně doplňovanou) výbavou, a mělo by tak k titulu “Nejlepší mnou vlastněné auto” celkem blízko, nebýt jedné zásadní věci, a tou byla jeho spolehlivost. Každý rok mě s ním čekalo nějaké překvapení mimo obvyklý servis, tu turbo, tu mezichladič, tu tekoucí řízení atakdále….po šesti letech vlastnictví, kdy mi došlo, že držet ho naživu je vlastně mým dalším vynuceným koníčkem, jsem to prostě vzdal, a auto po jedné další poruše z mnoha prodal jako nepojízdné. Koupil jsem místo něj malou francouzskou nákupní tašku, kterou jsem jezdil do práce. Clio 1.2 16V. Malé, lehké, obratné, a celkem živé autíčko, které jsem si zamiloval, a které mi manželka po roce ježdění rozbila. Jí ani dětem se nic nestalo, ale auto bylo na odpis (což mě ovšem v tu chvíli trápilo ze všeho nejméně – zdravá rodina je k nezaplacení). Protože už v tu chvíli jsme věděli, že za nějaký ten týden místo dvou sedaček do auta budeme nakládat tři, potřebovali jsme tak jako tak větší přepravník. Koupili jsme Ford Galaxy s benzínovým motorem 2,3 16V. Za ty peníze nejlepší auto……pro rodinu s třemi dětmi :-) Možnost hýbat sedačkami v zadních řadách zaručí vysokou variabilitu a tím pádem i využitelnost, dozadu se vejdou tři dětské sedačky vedle sebe, auto má nějakou výbavu, skoro stopadesát koní, sedí na širokých sedmnáctkách, prostě sen závodivých tatínků….nebo ne? Ehm…..ne. Dvě tuny těžká mrcha s vysokým těžištěm a silnou alergií na boční vítr spolehlivě zkazí tatínkům jakékoliv závodnické ambice. Motor má s tou váhou docela práci, aby to jelo, musí se to točit, pak je zvukově i motorově vše v pořádku, nicméně pumpař si mne ruce, a po prvních pár návštěvách (následujících zpravidla v rychlém sledu za sebou) má tendence nabízet tykání….někomu to vadí, někomu ne. Mě ne. Tykání jsem odmítl, a s vysokou spotřebou se smířil. Spí se mi líp. Jo, a není to nejlepší auto, které jsem kdy měl, samozřejmě, že ne. Ono se z těch řádek vlastně ani tak spolehlivě určit nedá. I když, z těch několika jedno prostě nejlepší být musí, to je jasné….nebo ne? A co z toho všeho vlastně vyplývá, drahý prostřední synku?

“Nejlepší auto” je pojem subjektivní tak moc, že už ani víc být nemůže. Hodnocení je dané potřebou, a mírou jejího naplnění, myšleno v ten daný čas. Můžu hodnotit auta v kategoriích, ale vítěz stejně bude jeden. Většinou ten, který Ti zrovna stojí v garáži nebo před domem, proto sis ho kupoval, protože to je v tu chvíli podle Tvých potřeb to NEJ…. Pokud ale chci definici změnit tak, aby nejlepším autem pro mě bylo to, na jízdu s nímž se těším, které mě donutí ze mě vydat to nejlepší, které vytáhnu z garáže kdykoliv mám čas jen pro ten pocit z jízdy, pak je to, pro mě osobně, nakonec docela jasná záležitost. Moje nejlepší auto je…..

….motorka.

Doufám, že se v komentářích podělíte o dojem z článku, ať už je jakýkoliv ;-)