Staré káry jsou super, nové stojí za houby
Upřímně řečeno, na dobu, kdy jsem měl čerstvý řidičák a vybíral úplně první auto si pamatuju tak napůl. Závodil jsem tehdy na kolech, hrozně jsem chtěl zkusit enduro motorky a auta mě zas až tak nebrala. Byl jsem tehdy vlastně šťastný, že rodiče tehdy koupili ojetý Mitsubishi Lancer GLXi z roku 1991, se kterým jsem mohl začít poprvé drtit okresky.
Znal jsem snad skoro všechny veterány, znal jsem asi už úplně všechny poršáky, ale nevěděl jsem, co je to Mazda MX5. Třeba…Naučil jsem se na japonské předokolce, bavilo mě, že se do liftbacku vešlo horský kolo a že to mělo šíbr na elektriku a motor točivý tak, že by si o tom tehdy běžně prodávaná Felda 1.3 mohla leda nechat jen zdát.
Jenže pořád jsem skálopevně věřil tomu, že staré káry s karburátory jsou tím nejlepším. Snil jsem o tom, jak si jednou koupím Lamborghini Espada anebo Jensen Interceptor. Tahle auta bývala totiž tehdy v zahraničí ještě celkem dostupná. Ale já jsem chodil na vejšku a byl jsem rád, že jsem si ušetřil nějaký ty koruny na nový řetěz nebo duši do kola, abych měl na další závody nachystané. A byl jsem fanouškem japonských aut. Byly rychlé a spolehlivé. Kamarádův táta míval Mitsubishi Galant, dvoulitr, a to byla pecka, to svezení v tom. Na konci devadesátek totiž normální lidi vnímali cokoli, co zrychlovalo z nuly na 100 pod 10 sekund jako raketu na kolech. Jeden náš soused z okolí míval Peugeota 205 GTI v optikitu od nějakého švýcarského úpravce. Na tu jeho káru si vlastně tak trochu myslím až dodnes. Kdoví, kde skončila…
První auto za vlastní prachy byla Simca 1301. Vypadá to, že se s jednou úplně stejnou, ale v o mnoho lepším stavu brzy zase setkám a nesmírně se na to těším. To bylo tak v roce 2002 bych tipnul a já si ušetřil nějakých 20 tisíc. A chtěl jsem svoje první auto za vlastní prachy. A tak jsem se najednou prostě sebral a jel jsem si koupit v Doksech relativně solidní, ne úplně orezlou Simcu s platnou technickou. Člověk si pamatuje vždycky jen něco, ale mě zůstala v hlavě hned velká část cesty po uzoučkých okreskách v okolí Úštěka (říká se tam „Na texase“) a vezl si jí tehdy domů, do Roudnice. Byla tma a Simca svítila mizerně jak bludička. Asi za 14 dní jsem vykuchal zadní výfukový tlumič, abych posléze zjistil, že tenhle „tuning“ spíš připomíná cigánské žiguli. Ale na to si kluk prostě musí vždycky přijít holt sám.
Karburátory, karburátory a zase karburátory
Uběhl asi rok nebo tak a já jsem věděl jednu věc. „Nikdy v životě si nekoupím novou moderní káru“. Ty jo a jak moc jsem se pletl. Jenže mě to bavilo. Nevím, jestli jsem dneska vyměknul nebo okolní provoz zhoustnul natolik, ale před těmi deseti, patnácti lety se dalo starýma kárama jezdit nějak víc v pohodě. Koupil jsem světlemodrou Cortinu, s tou jsme dojeli dokonce jednou až na jižní moravu. Táta mi jí pak prakticky celou zrenovoval. Já si jen doskládal interiér a další drobnosti. Ta byla skvělá, pomalá, ale hrozně jsem jí měl rád. Jenže já chtěl sporťák, něco rychlejšího.
Starý kupátka – to bylo moje
Zatímco vrstevníci jezdili něčím jako Ford Puma 1.7, tak já jsem chtěl jednoznačně opět karburátor. A starou dobrou Anglii. A tak se vyrazilo pro MGB GT. To jsem koupil v roce 2007 za první prachy z opravdové full time práce co jsem měl. A to MG mám dodnes a předsevzal jsem si, že ho konečně opravím a začneme s ním zase jezdit. To je takovej stroj času zkrátka a dobře…
Po asi roce a kus jsem chtěl něco silnějšího. Tehdy jsem strašně toužil po šestiválci, osmiválci, prostě v pořádným motoru jsem spatřoval tu zábavu a naplnění autíčkářské duše. A tak jsem koupil Triumph GT6. Krabová ho ráda neměla, protože nerad chytal za tepla bylo v něm strašně vedro a stísněně. Ale měl řadovej šestiválec. A to už jsem v té době věděl něco málo o tom, existuje Mazda MX5. Že je to jakási časopisová modla a hvězda rubriky „Ptejte se Vojty“ v časopise Autocar, který jsem týden, co týden kupoval. Ve skutečnosti ten časák mě přivedl i na stopu těch modernějších „nekarburátorových“ kár.
Kult Mazda MX5
Totiž v tom roce si táta přivezl zánovní Mazdu MX5 (NC dvoulitr, pre-facelift). Byla tmavě zelená s černým koženým čalouněním a byl na ní patřičně hrdý. Já myslim, že ty moje autocary na záchodě četl taky a na rozdíl ode mne nesmrděl korunou, takže se zkrátka jednoho krásného dne zvedl, rozhodl a šel si jí koupit. Asi jako já dneska ten Fiat 124 Spider. Pro mě to bylo totálně nedostupný. Ale byl jsem na něj hrdej, že do toho šel. Máma a ségra se mu smály, že jako co v tom malým roadsteru bude velkej pán s šedivou hlavou jako dělat…
Pro mě byla zánovní Mazda MX5 strašně drahá. Za těch 600 tisíc nebo kolik to stálo jsem viděl hromadu vysněných kár, které bych býval chtěl milionkrát radši. Tohle byl tuším rok 2008 a za ty prachy se dalo koupit Porsche 911 964, za 300 tisíc byl krásnej Triumph TR6, za 400 byla Alfa Romeo GT Junior ve špičkovým stavu, Lotus Esprit a dokonce snad i Ferrari Mondial. Kdybych si býval byl tenkrát půjčil nějaký prachy… No nic, co se nestalo nemá cenu rozebírat.
Jenže pak jsme to léto jeli do Francie na dovolenou a na první Le Mans Classic závody. Jel kamarád v jeho nově postavené „Meggie“ MGB V8 a já ve vypůjčené Mazdě MX5. Měla klimatizaci, byla v záruce, nemusel jsem tedy vozit plný kufr nářadí a oleje s sebou. Byl jsem na sebe trochu naštvaný, že jsem se bál zkusit těch 2500 kilometrů pokořit v Triumphu GT6 nebo v našem MGB GT, ale už za Plzní bylo jasné, že MX5 bylo přesně to auto, které si na dlouhé evropské dovolené pořádně užijeme.
Je to legrační, ale tehdy nová, dneska už vlastně desetiletá Mazda MX5, symbol řidičkosti (od těch žurnálů z Autocaru štosovaného vedle záchodové mísy) mi prostě přišla jako moc moderní, málo interaktivní a vyměklé auto. Ona to je částečně pravda, ale dneska to beru s úplně jiným nadhledem. Vždyť teď právě jsem si novou MX5 (jen v převleku) koupil za vlastní prachy. Ve skutečnosti i tehdy to auto nemělo chybu, to “encéčko”. A tak jsem si rok na to běžel koupit svojí vlastní. Pochopitelně jsem to moderní za žádnou cenu nechtěl. Nic jiného, než mrkačka tedy nepřicházela do úvahy a fakt, že měla vstřikování, nikoli karburátory jsem tak nějak se skřípajícími zuby překousnul.
A protože to je už až moc dlouhý, tak u Mazdy MX5 NA dnešní díl ukončím a zase někdy vytvořím pokračování. Obávám se, že dílů by mohlo vzniknout rovnou několik… A jestli si přátelé taky chcete zavzpomínat na svoje oblíbené káry minulosti a vůbec na ten váš vývoj s auty a co vás k jakému přivedlo, napište to taky do blogu. Možná se pak všichni budeme časem společně smát tomu, jak dramaticky se naše autíčkové sny v čase proměnily.
30. srpna 2019, 13:03
3
Jsem zvědavý na pokračování :) Tohle mi připomíná scény z amerických filmů, kde pacient leží na pohovce, psychiatr sedí v křesle a pacient vykláda vzpomínky ze života :D
30. srpna 2019, 21:49
0
:-D přesně ... Ne víš co? Mě tady k tomu dokopal tady Standa Knightrider, protože už nade mnou zlomil hůl a má pocit, že vůbec nevím co vlastně v tom autíčkovým světě vůbec chci... A tak jsem se zamyslel a říkám si: hergot, to by chtělo vážně zapátrat v paměti a zjistit jak to vlastně je a jak se ta diagnóza vyvíjela...
Další díly budou, neboj...
30. srpna 2019, 21:52
0
Tak si milý krabe lehni a vykládej. Pozorně posloucháme.
01. září 2019, 17:50
0
Mně bylo jasný, že tohle vzniklo na popud mých komentářů. A to jsem četl jen nadpis a perex. :-D
Jeden můj kamarád říká, že i krok zpátky a krok vedle jsou kroky. Něco na tom asi je. Ostatně, sám jako další kroky zvažuju prodej Vetty a Taháka, ale kdo ví. Uvidíme.
30. srpna 2019, 13:18
3
Těším se na pokračování. Nevím proč, možná to bylo dáno částečně geneticky, nebo výchovou, ale za mlada jsem neměl koule koupit si auto pro radost. Vždycky jsem nakupoval auta s ohledem na kufr, spotřebu, pojistku, praktičnost. Jednou jsem byl rozhodnutý pro ono skvělé Saxo VTS, ale rodiče mi ho rozmluvili. Prej jen dvoje dveře? A francouz? Skončil jsem pak s Cliem 1,2. Jo, takový blbec jsem byl. No a dnes jsem pro změnu blázen (myslím, že žena si to myslí), protože nejezdím autem co žere 4,5l/100 jako každý správný fotr a navíc hýčkám i jednu Miatu :) Zdar všem bláznům!
30. srpna 2019, 21:51
0
Nazdar! Je dobře že se tu pořád vyskytujeme ... autíčkoví blázni. Jen tak dál...
30. srpna 2019, 14:22
0
Jako blog dobrý. Přečetl sem si to rád. Ovšem řekl bych, že něco podobnýho takhle máme asi všichni. Já když sem byl mladý, tak sem taky nakupoval auta úplně jinak, než dneska a nejde jen o cenu. Prostě všechno se vyvíjí. Je to i věkem a zkušenostma. Žurnálové píšou mnohdy hezky o ledasčem pak si to koupíš a říkáš si jestli jezdil ten člověk stejným autem jako ty. Pro mě to platí třeba pro BRZ. Zpětná vazba na to není rozhodně tak skvělá, aby to dosáhlo té slávy co predikovali žurnáli. MX5 je trochu obětí vlastní slávy. Prostě mainstream kór jak starší generace zlevnila.
Časy se ale mění. Měl sem rád BMW. Dneska je nemůžu vystát včetně většiny majitelů. (zdravím všechny taky řidiče za volantem pekáče typu X cokoliv) Neměl sem moc rád Audi. Dneska se mi vcelku líbí ta myšlenka nebýt za každou cenu extravagantní a supersportovní a přitom postavit rychlý auto. Stejně člověk skončí v taliánským "poruchovým" autě se špatnou elektrikou, protože srdíčko. Ba ne Maserati je vážně dobrý dneska. Jen prostě trpí na to, že je to ta prémie a cenově je to nastřelený aby se to vůbec zaplatilo. Prostě taková dražší AR. Odlišíš se, smíříš se s obřím propadem ceny.
30. srpna 2019, 22:13
0
Proto jsem se do toho pustil. A tady na autíčkáři právě vidím, že je nás podobných magorů docela dost. Ve skutečnosti bude ta pointa příběhu postupně to, že mě zkušenosti s zůznými auty a setkání s mnoha lidmi okolo toho dost ovlivnilo a dost přehodnotilo co jsem považoval za stěžejní před 15 ti, 10 ti , 5 lety , rokem atd.. Vyvíjí se to a hezký je, že je stále co objevovat. Ale je fakt, že některý styly auta a jejich charaktery se opakují a přitahují mě vlastně neustále už hromadu let.
Maserati je třeba značka ve které jsem se nidky v životě nesvezl - zatím. Ono to jistě přijde. A Maserati mi je taky extrémně sympatický. Úplně vidím co tě na tom baví. A úplně náhodou, když jsem poslouchal jedno album od Stinga jsem nějak natrefil na skladbu (kterou jsem neznal) Stinga s Myléne Farmer, která má kouzlo a hlavně ten klip je nádherně udělanej. A hlavní roli v něm hraje (vypůjčené) černé Maserati. A myslím, že v tom klipu je i hodně z charakteru Maserati jako takovýho...
31. srpna 2019, 14:56
0
Maserati je zvláštní značka. Dnes to platí dvojnásob. Těžko říct co je vlastně konkurence. Mě se na tom líbí ta nedokonalost. Špagety mužou být taky skvělé, chutné a vypadat na talíři lákavě. Když to ale zamícháš je to vlastně delikatesní slátanina. Sám nevím proč mě to po 30tce táhne k neobvyklým věcem. Částečně proto, že obligátní Německý auta sem si nakupoval porůznu jako mladý klučík. Měl jich i víc naráz. Dneska to pro mě má kouzlo image, ale vlastně se mi to nelíbí. Je to jako s hudbou. S lidma, módou. Vyvíjí se to a formuje nás i okolí. Každopádně ano, stále je co objevovat. Já zase například nikdy neřídil Camaro. Žádnou generaci. Líbí se mi starý Mini jako hračka pro radost. A tak dále. Dokonce mi nedávno ukazovali Felicii jako tu původní.... A asi bych to jednou chtěl.... Přitom v normálním životě jde kategorie daily coupe, roadster úplně mimo mě.
30. srpna 2019, 22:24
1
Moc fajn blog. Hlavně děkuji, že mě to přeneslo o léta zpět :-) Konkrétně do roku 2001, kdy jsem začal brázdit ostravské ulice s vlastní vozem Škoda 120 GLS po taťkovi. I když autu bylo už 20 let, tak bylo ve výborném stavu, na dobových litých kolech, kopretinách“, s upraveným motorem, točícím skoro 7 tisíc otáček, kdy se mi v pozdějších letech podařilo na dálnici dosáhnout přes tachometrových 180 :-) Vzpomínám tak na první výlety se slečnami, různé cesty přes republiku. No, pěkně se mi zavzpomínalo :-) Škoda jen, že asi o 3 roky později, mi blondýna na podpatcích, za volantem Oktávky, škodovku po nárazu zezadu poslala na šrotiště. Je to asi divné, ale po všech těch letech musím říct, že to auto jsme měl nejraději ze všech. A dokonce jsem vyhrabal i fotku :-)
30. srpna 2019, 23:15
0
Dík! No 120 GLS to je kára... A mám radost, že takhle taky vytáhnete pár starejch fotek. Ono to stojí za to se nad tím zamyslet jaký ty naše řidičský začátky byly. Já se učil na dědový 105 L užovce. Bylo to děsný auto, ale když se mi poprvý na louce poprášený sněhem povedlo chytit přetáčivej smyk, tak to jsou přesně věci na který se zapomenout nedá.
Tu GLS jsi měl teda poladěnou fakt hodně... To mi připomíná, že teď aktuálně vyšla knížka o Jurovi Sedlářovi a tu bych si rád koupi. Ten uměl se škodovkama pekelně rychle... Četl jsem pár historek a tenhle týpek musel být mega dobrodruh český rallye, velký talent...
30. srpna 2019, 23:38
0
Já mám na to GLS moc pěkné vzpomínky i z dětství. Táta závodil a troufám si říct, že tahle silniční škodovka byla v osmdesátých letech jednou z nejrychlejších v Ostravě :-) Už si přesně nevzpomínám, co všechno tam tehdy bylo, jen vím, že jsem se jako malý strašně bál zvuku motoru. Z pozdější doby vím, že tam byla snížená hlava pro vyšší kompresi, jiná vačka a ventilové pružiny, karburátor, leštěné kanály. Už se ale taťky nemůžu zeptat :- ( Taky si vzpomínám jak táta nadával na to, že s tím musí jezdit na mokrých gumách, asi Barum OR22, jinak měl ve zvyku jezdit na prořezaných slickách. Nevím, jak by se na to policajti dívali dnes :-) Tvůj blog mě přenesl k mým řídičským začátkům a do mého dětství. Hezky se mi vzpomínalo.
31. srpna 2019, 15:33
1
Je víc možností, jak se dopracovat ke svému ideálu. Někdo neví, hledá a zkouší a zase někdo ví co chce, ale z různých důvodů (většinou asi finančních) si to nemůže pořídit. A někdo je jen zvědavý. Umět tak odhadnout cenové dno... mnoho zajímavých aut už stouplo hodně na ceně...
01. září 2019, 20:29
3
Hezký. Tak já vyslyším návrh a shrnu svůj autovývoj.
1994 - Dacia 1300 ještě s motorem Renault, jedna z prvních, lehce ohnilá, žlutá ale boží, jenže matce se nelíbila, žlutý, hnusný,shnilý, kup tady známej by ti to vyměnil za
1995 - Škoda 105, mladej pitomej, poslušněj, hrůza a běs, navíc jsem ještě nedobrzdil do dodávka a tak udělal přední tuning, pryč s tím a hurá do
1996 - VAZ 2103 zelená, neskutečný žihadlo, neskutečná spotřeba, spousta hodin v zimě, blatníky opravený izolačkou a sprejem, pod nohama vidět ubíhající vozovka, po nabídce v Argentinský od UK že by to chtěli koupit šla za 500 USD na východ a já zakoupil
1996 - VAZ 2103 červená, od kolegy z práce, po celkový repasi, v novým laku, ten chlap byl takovej truhlík ale strašnej puntíčkář, ten žigul byl boží a dva roky s ním byly více než snesitelný a pak jdeme rekonstruovat s mladou barák takže
1997 - TAZ 1203 valník - nic horšího jsem před tím ani potom neměl navíc jsem jí používal i jako osobní takže si to utrpení dokážete představit, nic víc, všechny vzpomínky jsem raději vytěsnil a s velkou radostí přešel na již osvědčené
1998 - Dacia 1300 modrá - vypadala jako výhodný kup, vcelku zachovalá a když jsem jí kupoval svítilo na cestu pěkně sluníčko, bohužel nadšení odeznělo s prvním deštěm a auto bylo pokřtěno na Ponorku, dalo se jezdit pouze v holínkách, jasně přeháním ale 5cm vody v autě po dešti není nic moc a už vůbec jsem to nechtěl řešit servisně, moc se u mě neohřála a hurá na západ ( konečně
1998 - SAAB 900 Turbo r.v. 1986, stříbrný, pětidvéřko, úžasný, boží, láska, bohužel nic netrvá věčně a když mě po cca roce rozstřelili dva kluci na motorce při nedání přednosti z prava ( oba přežili naštěstí ) a já to pak měl půl roku v servisu kde zřejmě z mého auta občas potřebovali nějaký díl do jiného, tak po návratu se to jenom sralo, nejezdilo, zdechalo až mi po x reklamacích došla trpělivost a šlo na ND a já do
2000 - Citroen BX 1.6, skvělá hydraulika, strašná hydraulika,skvělá hydraulika,strašná hydraulika ......... ale jo frantíci no, mělo to svoje kouzlo, když to fungovalo, nakonec odešla hlava, takže opět na ND za pětník a domů
2003 - od tohoto roku se u mě začali shromažďovat Volva a to v pořadí Volvo 745 béžový Olaf , Volvo 244 hnědý Dietl ( jo to jeho starý hnědý skončilo část svého života i u mě) bylo v LPG, Volvo 744 stříbrný, to bylo hezkých 8 let, Volva mě bavili, měli svoje kouzlo a i lidi kolem starých krabic byly zajímavý a několik jich v přátelství zůstalo dodnes, ale čas nejde zastavit takže
2011 - Nissan Primera WP11, r.v. 1999 - mám do dnes, pro auto jsem byl v rajchu, mělo poctivejch 170 tis. a tak mě bavilo, že jsem o rok později poslal kámošovi na ND i polední Volvo ( 744 ) a koupil ženě P11 za dvacet jako druhý auto dělník z roku 1997 a obě si za těch 8, respektive 7 u druhého zasloužili můj obdiv, skoro žádný poruchy, korozi jsem pravidelně ošetřoval a tak se stím dalo normálně a slušně fungovat, konečně moje WP11 teď ještě slouží ženě a to má na hrbu přes 340 tis. ( to její jsem ještě dal svému dvornímu automechanikovi jako pracovní ), no a já vstoupil do řeky do které jsem myslel že nikdy nevlezu
2019 - BMW E39, 523i, 5/2000 double vanos - kdysi jsem myslel, že si BMW nikdy nekoupím, ta auta u mě měla dlouhý léta hromadu stigmat převážně se vázající k uživatelům těchto aut, prostě jsem měl rypák nahoru, že já jsem přeci undergroundový týpek a že tenhle cikánwágen není fakt pro mě, no a nakonec jsem skončil v černým BMW na ústeckých značkách, zajímavý jak si osud umí pohrát, tedy osud, přijel za mnou můj nejlepší kamarád co jsme tyhle auta probírali léta s tím že si ho koupil, nejdřív jsem si myslel že je to vtip ( on Volvo 940, Toyota Camry, Toyota Previa, VW Cravella ... ) ale nebyl no a když mě s tím přes 20let starým bávem svezl se slovy, že se na předsudky už v pětačtyřicíti můžem vysrat a že než to všechno shnije je možná poslední čas jak za levno zkusit tyhle dobrý šestiválce tak jsem podlehl, uvidíme, zatím mě to baví, jen mě už zase stavěj Policajti což se ve Volvech a Nissanech nestávalo, kam povedou další kroky kdo ví
:)
01. září 2019, 22:03
1
Dík za ten komentář, to je úplně super No já jsem taky pár aut trošku přeskočil, ale na Dacii 1300 mám docela vzpomínky. Táta jí koupil v roce 1990 (asi dvouletou) ještě snad přes Mototechnu, nějaký reklamovaný kus s velkou slevou a problémem s brzdami. Táta si to opravil, dokonce myslím tehdy sehnal hlavní brzdovej válec origo Renault a to auto jezdilo fantasticky. Zažil jsem v ní první dovolenou do Rakouska do Alp a do Itálie. Pak to prodal v Praze nějakýmu Rumunovi v roce 94 myslím...
I tu dvanácettrosku jsme měli ... variantu kombi, bylo to přesně jak říkáš: nejhorší auto co jsme kdy měli.
Jinak tu 523i E39 jsem měl od nějakýho roku 2009 do 2011 a táta s ní pak jezdil dál a skončila u mýho kamaráda, dodnes jezdí a svým způsobem to vážně bylo naprosto perfektní auto. A s tou cigojner imidž bych asi dneska taky trošku bojoval. Ale když je to udržovaný kus, tak dodnes jezdí prostě perfektně, to se tomuhle bavoráku nedá zkrátka upřít.
11. září 2019, 09:29
0
Chci využít této příležitosti, abych poděkoval tomuto velkému kouzlu za to, že přivedl mou ženu zpět ke mně, o které jsem si myslel, že jsem ztratil. pomocí kouzla chubygreat pracuji já a moje žena opět šťastně v lásce. Pokud máte jakýkoli vztah, který nefunguje dobře, kontaktujte chubygreat a požádejte o pomoc s těmito údaji
chubygreat@gmail.com
04. září 2019, 23:06
2
Původně jsem ti chtěl sice napsat, že seš jak malý děcko, co mění názory jak ponožky, ale když jsem se zamyslel nad sebou a dobou před cca 5-8 lety (tedy v dobách polopřevodů tak jsem začal: E30 318i od podzimu do jara, pak AR Giulietta z roku 85 tzv. na letní sezónu, následovala Sierra 2.0 DOHC na zimu, aby ji už v únoru vystřídal Saab 9000 2.0t, kterého v půlce léta střídá AR 164 a tu zase po 3 měsících další Sierra, která mi zůstává dva roky. Pak už od 2015 Lybra, od 2016 paralelně s Thesisem. Na chvíli jsem se kvůli rekonstrukci domku a přírůstkům uklidnil, nicméně Lybra letos změnila majitele na úkor Lexuse RX a Thesise bych též rád prodal a nejspíš mě lákají britští kočičáci, citrón C6 nebo nějaká bizár emerika.
05. září 2019, 10:44
0
Dík za komentář a přesně... Já si to často říkám taky. Tak jsem vymyslel, že to pěkně sepíšu jak jsem měnil auta až vyměnil...
Ono je to nakonec i docela sranda si zkusit na všechna ta auta vzpomenout.
A právě si přesně myslím, že my na autíčkáři si tu většina v tomto můžem podat ruce :-D
11. září 2019, 09:35
0
Ahoj všichni, kteří čtou toto mé krátké svědectví. Jmenuji se Bar. Shantel, jsem z Brazílie, byl jsem ženatý, ale později mě manžel opustil a moje dvě děti pro svého přítele, byl jsem velmi ustaraný a nemocný, potřeboval jsem pomoc, byl jsem velmi ohraničený, abych ten dlouhý příběh zkrátil na velmi dobrý Kamarádka mi poradila, abych se pohnul dál, ale nemohl jsem ji pak představit chubygreatovi, o kterém říkala, že se sešla mnoho rodin a povznesla mnohé v jejich podnikání a na pracovišti, říkala jsem si, že je to skutečné nebo falešné.
Byl jsem strašně strašidelný a málem jsem ztratil naději po velkém nátlaku svého přítele, který jsem se rozhodl zkusit, a k mému největšímu překvapení mi chubygreat pomohl mně a mému manželovi zavolat domů dva (2) dny poté, co mi popřát všechno nejlepší a omluvit se. (Téměř jsem zapomněl, že to byly moje narozeniny), pokud procházíte jakýmkoli problémem, ať už je to nemoc, rozchod, selhání, zpětné zasunutí e.t.c. pošlete mu e-mail na adresu CHUBYGREAT@GMAIL.COM nebo ho kontaktujte na 2348165965904 teď a nenechte se oklamat kýmkoli, je tam spousta podvodníků
10. září 2019, 18:59
0
Dobrý nápad na blog, Krabe!
V osmnácti jsem měl řidičák, ale byl jsem švorc. Maloval jsem si co si koupím za prachy z brigád, ale skutek utek'. Byl jsem naivní (poslechl jsem rady rodičů) a místo kupátka nebo cabria nebo alespoň něčeho se silnějším motorem jsem pořídil Megane sedan.
Jak šel čas a budget se zvětšoval, jezdil jsem větší a větší porce km ročně. Uvědomoval jsem si, že cokoli silnějšího pěkně zaplatím, hold mi nevoní nafta. Postupem času se plány na víceválec pomalu setkají s realitou, to až bude třeba nahradit rodinné kombi něčím novějším. Dávám tomu rok, maximálně dva :-) Takže na auto s pořádným motorem čekám slabých 20 let :-) Asi mi stačí zablbnout si s tím druhým modrým pekáčem.