Krabova cesta automobilového poznání (díl druhý)

Pohrdání Fabiemi

Tohle se událo přesně před patnácti lety. Vysokou školu jsem měl rozehranou relativně v pohodě a prolezl s odřenýma ušima do dalšího ročníku. Nakonec jako každoročně… Závodil jsem na horských kolech a víc než nějaké motory a zadokolky mě tehdy zajímalo, jak ušetřit 200 gramů na kole výměnou přehazovačky a za co pořídím startovné na etapový závod v Alpách. A rodiče mi tehdy velice štědře věnovali zelenou Fabii 1.2 HTP, protože táta dostal v tom roce nové služební. Mysleli to dobře, bude to jeho auto do začátku, a protože je zánovní, vydrží mu roky. Taky už jsem si tehdy uměl nějakou tu korunu přivydělat, i na benzín a servis bylo. No, více se ve mě splést nemohli…

Boleslavský tříválec mi vydržel fakt asi jen pár měsíců. Jak já to auto neměl rád! Bylo hrozně líné, tříválec drnčel jak japonská hrací skříňka při lehkém zemětřesení a když se mu držel konstantně plný plyn (což bylo potřeba pořád), tak žral jako Porsche 911. Asi tak hrozné to nebylo, ale prostě jsem zelenou Fabii neměl rád. Vloni jsem se jednou podobnou znovu projel, dokonce v otřesné verzi Junior a jen se utvrdil v názoru, že příšerným krámem byla tehdy a je jím dodnes. Pochopitelně by šla najít i nějaká pozitiva, ale moc se mi je hledat nechce. A tak se stalo, že jsem jí vyměnil v jednom bazaru autorizovaného dealerství Volkswagenu za Audi. A čekal, že ještě mi přijde slušný doplatek, až se zelený zázrak v komisi prodá. A za něj se pořídí další věci kolem závodění na kolech nebo další benzín do šestiválce.

Audi 100 2.8 Quattro C4 

Tím autem bylo Audi 100 2.8 Quattro po řediteli jedné severočeské firmy. Byla z roku 1994, byla vínová, měla šestiválec, na mé tehdejší vnímání automobilového světa spoustu výkonu, výbavy i šarmu. Byl jsem z něj nadšený. Doma nade mnou spíš jen spráskli ruce. Ta Audina vlastně nastartovala mojí mánii v nakupování ojetých aut za „výhodnou“ cenu. Možná až teď se můj postoj tu a tam lehce přehodnocuje a jsem ochoten přiznat, že nákupy desetiletých i starších ojetin aut vyšší střední třídy nebývají jen procházka růžovou zahradou.

Asi po třičtvrtě roce nastal zlom. S Audi jsem si užil zimní sezónu na běžkách, využíval Quattro naplno, to hlavně v serpentinách nahoru z Teplic na Moldavu v Krušných horách a driftíky s běžkami na střeše bývaly vážně zábavnou kratochvílí. Vlastně když na tu audinku vzpomínám, tak si říkám, že bych stejnou chtěl řídit ještě znovu, ještě teď. Na trhu už se tenhle model (C4) skoro neobjevuje, začíná z ní být jakýsi neobvyklý druh youngtimeru. Možná se mi povede dostat opět nějaké za volant. Bylo to moje první pořádné západní auto. Ani fotku nejsem schopen najít. Měl jsem jí nesmírně rád. Jenže došly tak trochu prachy, benzín stál moc, servis stál moc… Víte asi jak už to skončilo.

Audinku jsem prodal v áčkách v Ústí nad Labem a abych dostal dobrou cenu bylo potřeba vzít něco „z placu“ na protiúčet. Chtěl jsem to vyřešit ještě týž den, a tak jsem vybíral z té „bídy“ co jsem tam tehdy viděl. Už je to taky dávno. Nejdřív jsem myslel, že dopadne dvoulitrová Impreza v kombíku, ale byla bohužel zespoda dost zrezivělá, tak jsem to zavrhnul. Nezbylo než vybírat z mnoha Fabií. A tak se stalo, že jsem skončil v modré 1.4 MPI. Peníze, které jsem získal výměnou zelené za krásné staré Audi jsem zase utratil za rozdíl mezi Audi a tehdy relativně ne tak starou modrou Fabií. A s ní jsme jeli s Krabovou poprvé (a taky naposledy) na dovolenou autem do Chorvatska. Alespoň modrá byla dobrá a motor měl čtyři válce a o čtyři kilowaty víc výkonu než zelené HTP. Přivezli jsme si odtud i želvu (nelegálně – nevěděli jsme, že se to nesmí).

A pak uplynuly zas nějaké měsíce a já jsem zjistil, že můžu vycestovat do Anglie na studentský program Erasmus nebo jak se to jmenovalo. To bylo úplně super, získal jsem nějaké peníze jako grant a mohl si za ně užít trošku zábavy. Kdo říká, že dotace nejsou super, že ano… Jenže Fabií jsem tam vážně jet nechtěl. Vlastně Fabii jsem chtěl ode dne, kdy jsem jí koupil vyměnit za něco jiného, víc rychlého, víc zajímavého. Vlastně když nad tím přemýšlím ani nevím co jsem hledal, jen vím, že jsem nechtěl žádné mainstreamové auto. Těžko říct, proč.

Nissan Maxima QX 

A tak přišel Nissan Maxima 3.0 QX s manuální převodovkou. To bylo velice dobrý auto. Navíc dalo se tehdy koupit za lehce nižší cenu, než byla ta modrá zatracená Fabie. Taky byl z roku 1996. A tohle auto jsem měl teda snad ještě radši než audinku. Projel jsem s ním křížem krážem Anglií. Německem se ním dalo cestovat klidně přes 200 km/h a Maxima s tím byla naprosto v pohodě. Až na zatuhlé zadní brzdové válečky byla úplně bez závad. To jsem si spravil sám. Motor VQ30DE byl jeden z tehdy nejlepších šestiválců na trhu, rád se vytáčel, manuál řadil přesně, tak jak to člověk znal z Nissanů té doby, než udělali tu chybu a šli do aliance s Renaultem. Nissany 90. let bývaly moji velcí favorité. Vzadu se dal najít více prvkový závěs a vpředu dokonce samosvorný diferenciál. Asi si to už málokdo dnes vyzkoušíme, protože Maximy na trhu prostě už nejsou, ale věřte mi, bylo to moc dobré auto.

Jenže já jsem takový magor, že i toho Nissana jsem prodal. A teď píšu ten text a seriózně si fakt už neumím nějak vzpomenout co přišlo po něm, proč a nač… Ba ne, už vím! Nissan Maxima jsem totiž asi půlroku po návratu z Anglie prodal, a to celkem výhodně jednomu severoafričanovi. Ve skutečnosti to byl zlatý kupující a ani nesmlouval. Odvezl si jí tehdy prý po studiích do Libye. Myslím, že bylo tehdy potřeba těch peněz z Maximy do nějaké výbavy bytu, kam jsme se stěhovali. Ale úplně přesně to už nevím. Pravda je, že po Maximě přišlo o dost levnější auto, Mitsubishi Galant 2.0 z roku 1994. Taky nejezdilo zle, ale Nissan byl Nissan. Navíc to Mitsubishi nám tehdy asi po půlroce ukradli. Doufám, že něco podobného už nikdy nebudu muset zažít. Snad jsem si to statisticky už tehdy „vybral“.

A pak přišlo moje období lásky k Amerikám. Byla to krátká romance, ale jsem rád že vůbec nastala. Ale o tom až zas radši až příště.