Gumbalkan 2021 aneb Bedna 2.0 v akci

Ráno v Tisovém údolí (Einbental) je vláčné, stejně jako vlastně i běžný život tady. Nikdo nikam naspěchá. Slunce od rána svítí a po těch několika deštivých dnech to skoro vypadá, jako takový menší výsměch. Z našeho nočního azylu v podobě jedné velké místnosti s palandami, kde jsme se ubytovali společně s posádkami Octavie, Megana, Jurského parku (který fakt dojel až sem) i Felicie, se teď pomalu trousí ven první oživší po náročném večeru. Po vedlejší ulici postupně odjíždí další posádky letošního ročníku a nabírají kurz k domovu.

Dan s Tomem od rána řeší, kde sehnat do Megana zadní sedačku. Svoje totiž vyhodili ještě v ČR a teď jim tak trochu chybí, když se Žanet z posádky Jurského parku rozhodla, že by ještě na pár dní do Chorvatska vyrazila s nimi. Necháváme je řešit a jdeme pomalu sbalit Bednu na odjezd. U toho se loučíme s posádkami Octavie a Feldy, kteří to balení zvladli trochu rychleji než my. Naházet věci, znovu nakurtovat zahrádku a za chilku už můžeme vyrazit. Loučíme se i s posádkami obou Renaultů a Danovi s Tomem trochu závidíme těch dalších pár dní relaxu u moře, tedy jestli někdy vyrazí. Zatím to nevypadá, že by někam spěchali.

Člověk nikdy neví, jestli je tak omámený po předchozím večeru, nebo na něj padá trocha nostalgie, že se minimálně na rok opět loučí s tímto krásným místem, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Einbental má prostě něco do sebe, čas se tu tak trochu zastavil a celá oblast si žije vlastním životem.

Po šotolinové cestě, kterou jsme v roce 2019 táhli o půlnoci s první Bednou kytu nahoru Sugiho V70XC s padlou spojkou, sjíždíme zpět k Dunaji a nabíráme směr Orsova. V nádrži je po včerejším kalupu trochu prázdno, takže po dojezdu do města tankujeme až po okraj s tím, že další krmení našeho nenažraného mastodonta by mělo proběhnout až v Maďarsku. Páteřní silnice první třídy číslo 6 nabízí za normálních okolností, až na pár horských, trochu klikatějších úseků, vcelku rychlou a pohodlnou cestu až k někde k Lugoj. To by však za městem Teregova nesměli silničáři opravovat most a dopravu stáhnout jen do jednoho pruhu s kyvadlově řízeným provozem. Délka kolony před námi je něco přes deset kilometrů a vypadá to tady jako regulerní parkoviště.

Jiná silnice však neexistuje… Nebo že by? Chvilku studuju mapu a v zápětí mě přepadají lehké zaječí úmysly, které ihned po přeplazení se v koloně přes most nad železnicí, přetavuju v činy. Bedna za zmatených pohledů ostatních účastníků místní statické přehlídky rozličné automobilové techniky sjíždí ze silnice a po něčem, co kdysi bývalo polní cestou si to v oblacích prachu peláší pryč. Teď jde o rychlost. Napojení zpět do kolony máme naplánované asi o osm kilometrů dál, ale abychom se k tomu místu dostali, budeme muset ujet dvojnásobek. Cesta se brzy mění z rozmlácené hlíny na panelové vytřásácí peklo, ale není čas brzdit. Vzhledem k nulovému provozu to bereme trochu jako rallye vložku. Pneumatiky kvílí v každé zatáčce a na větších nerovnostech má mastodont tendence se odlepovat z povrchu. Hlasité chrastění od náprav, které už se dávno rozloučily se všemi silentbloky dává jasně najevo, jak moc se aktuální jízda Bedně (ne)líbí. Přesto stále ještě i toto zacházení snáší a než se nadějeme, stojíme na křižovatce zpět na silnici 6. Do kolony se řadíme před maďarskou Astru a Twingo, které jsme dva dny zpět potkali uvízlé v údolí a kteří dnes vyjeli z Einbentálu minimálně hodinu před námi. Jo, tohle se docela povedlo. Poslední rumunský off-road a ještě s bonusem v podobě ušetřeného času.

Dáváme na WhatsAppu vědět posádce Jurského parku, že je možné kolonu objet, bohužel už v ní stojí a jsou za místem úniku. Holt si tam chvilku počkají. Cesta ubíhá hladce a my se co nevidět ženeme po dálnici okolo Aradu. O pár minut později už stojíme na Maďarských hranicích. Celník při pohledu na náš povoz protočí panenky a s otráveným povzdechem "Gumbalkan", nás pouští dál. Sbohem Rumunsko, tak třeba zase za rok.

Uháníme dál směr Slovensko, auto se sice trochu klepe, ale jinak stále drží. Když máme na dohled Kecskemét cinkne na WhatsAppu zpráva… Míra posílá fotku Jurského parku v odstavném pruhu s popiskem "Tak nám to nějak umřelo" a spoustou vysmátých smajlíků. Prý vyřadil na neutrál, v motoru zaklepalo a byl konec. Zjišťujeme, že jsou aktuálně někde u Aradu, což znamená necelých 190 kilometrů za námi. Prý se nemáme vracet, že májí zaplacenou asistenci. Zatím ještě s trochou humoru píšu, že kdyby bylo nejhůř, vezmu v Brně civilní auto a otočím se pro ně zpátky. Znovu dostávám ujištění, že to nebude potřeba, protože Míra má opravdu skvělé připojištění. Probíhá ještě pár vtípků na téma, jak si zastavit odtah a pak na nějakou dobu komunikace utichá.

Tohle si nemůžu nechat pro sebe a obratem volám Danovi do Megana. Samozřejmě už o všem ví a tak trochu se bavíme na Mírův účet. Je nám úplně jasné co se stalo, Jurský park proklela jednoznačně Žaneta za to, že s ním musí domů, když se do Meganu nesehnalo žádné zadní sedadlo. My se mezitím blížíme do kolony před Budapeští. Za malý okamžik přichází další fotka z teď už tuhého Jurského parku. Je v pohybu, jen teda ne tak úplně vlastní zásluhou. Služební Dacia Logan nějaké sekuritky je prý táhne na laně neznámo kam. Mírova ségra musí být při stopování vážně šikovná, protože tohle na běžnou odtahovku fakt nevypadá. :)) Po nějaké chvilce je odstvuje na blízké benzice u dálnice. Předávám kormidlo od Bedny Yobymu a zkouším aspoň trochu spát.

Z polospánku mě probouzí zvonění telefonu. Aktuálně je něco před půl devátou večer, což znamená, že mám za sebou necelé tři hodiny něčeho, čemu se dá vzdáleně říkat odpočinek. Volá Míra. Skvělá pojistka očividně není tak úplně skvělá jak před pár hodinami tvrdil, neboť auto vyzvednou až za čtyři dny a co hůř, benzinka stojí uprostřed naprosté pustiny, kde v okolí není ani jakákoliv možnost ubytování. Trochu ještě provokuju, že budou mít krásný čtyřdenní kemping na benzínce, načež ukončuju hovor a začínám obvolavat kompletní Brněnskou základnu VolvoKlubu. Potřebuju nutně jednoho čerstvého řidiče. Yoby je v polomrtvém stavu podobně jako já a ještě ho čeká cesta z Brna do Českých Budějovic, takže jako řidič na bonusovou otočku do Rumunska nepřipadá v úvahu. Asi po půlhodině konečně padá mé snažení na úrodnou půdu a já sháním čerstvého řidiče ochotného se cca o půlnoci vydat na tuto hurá akci přes půl Balkánu.

Pokládám telefon a zběžně koukám na přístrojovku. Na ukazateli dojezdu svítí zajímavé číslo, tedy pokud by se daly dvě pomlčky považovat za číslo. Ptám se ho, kdy že ten ukazatel umřel, protože za X let vlastnictví této generace Volva jsem nikdy podobný dojezd na palubáku neviděl. Poněkud mě překvapí Yobyho odpověď, že neumřel a říká asi pravdu. Nahnu hlavu trochu víc, abych viděl na palivoměr na kterém se aktuálně rafička prohýbá do luku o zarážku pod rezervou. Prý jsme na poslední benzínce měli v nádrži ještě docela dost, ale teď už asi 80 km nemůžeme najít žádnou další čerpačku. Žhavím na telefonu mapy. Jestli jedeme na výpary, tak se k další dálniční benzínce nemáme šanci dostat. Sjíždíme prvním exitem a míříme si to k nejbližší na mapě nalezené pumpě. Bohužel se jedná o areál pro kamiony a aktuálně je v provozu pouze na jejich kartu. Otáčíme se tedy před závorou a jdeme zkusit poslední šanci. Kilometr od nás by měla být MOLka.

Je tam! Dokonce se i vlastní silou dostáváme ke stojanu a já si po zastavení konečně oddychnu. Tankujeme plnou a v ten okamžik zjišťujeme, jak daleko jsme byli od průseru. XC70 má oficiálně nádrž na 70 litrů paliva. Pokud budete tlačit až po hrdlo, dostanete tam ještě o osm litrů navíc. Já do Bedny právě nalil 77,8 l nafty. Pro jistotu kontroluju prostor pod autem, ale je tam sucho. Tohle bylo fakt o prsa vietnamského děvčete.

Vracím se zpět za volant, konec konců, já budu mít z Brna odvoz, Yoby si to ještě přes půl ČR musí odřídit sám. Opět zvoní telefon. Tentokrát volá Dan. Megane umřel v prostoru mezi Srbskými a Chorvatskými hranicemi. Na Chorvatskou stranu ho teď tlačí a řeší odtah. Nevím jestli mi jich má být líto, nebo se mám začít smát. Teorie o tom, jak Žaneta proklela obě auta za svou zmařenou dovolenou u moře dostává reálný obrys… :D

Přeju klukům hodně štěstí, protože víc, jak 600 km zpět do Aradu dnes už opravdu nedám. Naštěstí má Dan jistotu firemní odtahovky, jen musí vydržet, než za nimi dojede (až druhý den se dozvím, že nakonec přes noc spali na zemi v chodbě nějakého domu, protože nesehnali u hranic žádné ubytování).

Je něco po jedenácté, když vykládám v Brně z Bedny Yobyho u jeho auta, přeju mu šťastnou cestu do Budějovic a vydávám se vyzvednout náhradního řidiče. O půl hodiny později už parkujeme u mě před barákem Bednu, která krom kardanu a pár dalších drobností zvládla letošní ročník na výbornou a místo ní nasedáme do mé civilní XC70. Vyrážíme směr Arad (sice jsem v tom městě nikdy nebyl, ale za dnešek mám jeho jména už fakt plné zuby). Že já se s tím Rumunskem před pár hodinami loučil, co?

Kormidlo dostává do ruky Martin, který se nechal na tuto cestu ukecat a já upadám v podstatě do komatu. Probírám se jen chvilkami, abych zkontroloval naší pozici a telefon, jestli nejsou nějaké nové informace. Asi osmdesát kilometrů před Maďarsko-Rumunskými hranicemi tankujeme a já si sedám za volant, abych se v autě necítil jen jako zbytečné závaží. Je pět třicet ráno Rumunského času, když zastavujeme před mrtvým Jurským parkem.

Skládám se na zadní sedadlo a definitivně to balím. Cestu domů si má rozdělit Martin a Míra, ovšem Martin je stále při chuti, takže nikoho k volantu pustit nechce. Poslední co z Balkánu vnímám jsou Maďarské hranice. Projdeme kontrolou rumunského celníka, který nás následně posílá o pět metrů dál k maďarské kukani. Ta je ovšem prázdná. Čekáme asi patnáct minut a za námi se tvoří docela slušná kolona. Rumunský celník s nechápavým výrazem leze ze své kukaně a překvapeně nahlíží do prázdné maďarské. Následně krčí rameny a ukazuje nám ať jedeme. Celník se má poslouchat a tak vyrážíme. Ještě více překvapený pohled má z dálky právě přicházející maďarský celník… zanecháváme ho za sebou jako “problém někoho jiného”.

Krom pár kouřových zastávek se znovu plně probouzím až někde u Bratislavy. Svítá a to člověku vždycky naleje trochu energie do žil (to plato Redbullu v to samozřejmě nehraje vůbec žádnou roli). Cesta jde hladce a my se blížíme k Brnu. Jsme od něj asi devět kilometrů, když se od řidiče ozývá “Mates, systém motoru doporučen servis je velkej problém?”. Než se pořádně stihnu nahnout dopředu, abych zkontroloval hlášku na palubním počítači, auto začíná citelně zpomalovat. Za okamžik stojíme v odstavném pruhu. Motor zhasl a naskočit už nechce. Jedno mrtvé auto se stane, dvě můžou být ještě náhoda, ale tři? Označujeme Žanetu za čarodějnici co ničí všechny auta, ke kterým se přiblíží. Má holka jediné štěstí, že doba upalování už pominula a hlavně, že ta kukuřice okolo je ještě trochu zelená, takže by moc nehořela. Diagnostiku ani nářadí u sebe samozřejmě nemám (obojí je v Bedně), takže mi nezbývá nic jiného, než volat asistenci. Prý je do hodiny tady.

Posádka Jurského parku si shání odvoz od známých, kteří byli na Moravě ve sklípku a shodou okolností stojí během asi patnácti minut před čumákem umřelé crossky. Takže zatím, co zachraňovaná posádka míří Superbem, jehož řidiče jsem nezapomněl vyděsit pravdivou historkou o třech mrtvých vozech se společným jmenovatelem v podobě čarodějnice Žandy, směr Chomutov, já s Martinem čekáme na odtahovku. Aspoň, že nám další člen moravské Volvo skvadry hodil na dálnici snídani (díky Ampére).

A tak končí příběh o Gumbalkanu 2021, na kterém se představila premiérově Bedna 2.0, která také úspěšně dojela až domů, což se o spoustě jiných vozů říci nedalo. My byli následně odtaženi z dálnice a vrátili se do své běžné komfortní zóny.

Celkově jsme za týden včetně bonusového návratu do Rumunska najeli necelých pět tisíc kilometrů a užili si spoustu srandy. Bedna má teď před sebou rok služby jako stavební auto, při které bude postupně probíhat její úprava na ročník 2022.