Fakin 200 aneb litevský nářez ve stylu LeMons

Teploměr ukazuje pouhé dva stupně nad nulou, je chladné sobotní ráno, a spolu se Spookerem jsme právě dorazili na  Nemuno Žiedas přezdívaný „litevský Nurburgring“. Velikostí se sice tomu pravému nepřibližuje ani zdaleka, přezdívku však získal, protože je také zašitý v hlubokém lese, a nabízí zajímavé zatáčky i zajímavá s klesání a stoupání. Náš kámoš Felix z Mongolrally (ano ten blázen na skůtru) sem dnes přijel na akci Autoplius Fast Lap, což je celodenní time attack pro vozy rozličných kategorií, ať máme možnost nasát litevskou automobilovou kulturu.

Zanedlouho se parkoviště uprostřed okruhu zaplňuje krásnými vozy od téměř sériových kusů, až po brutální okruhové stavby skoro celé z laminátu, odlehčené na minimum. Mezi značkami jasně dominuje Honda (mnoho S2000, Integry) a BMW (E36, E46), ale najdou se i velmi netradiční kousky, jako je třeba žigan kombík s motorem z aktuálního Mustanga nebo pekelně naturbený Starlet.

Motory burácí, některé standalone jednotky hrubě bojují s ledovým ránem, ještě chvilka povídání o pravidlech od organizátorů, a jde se jezdit. Po úvodním seznámení s tratí ve výletovém tempu, na které jedou zároveň všechny vozy, jsou na trať pouštěny auta podle příslušných kategorií. A je skutečně na co koukat! Pevný start, vždy cca 12-16 vozů, řidičské souboje během celého stintu. Velikost okruhu bych přirovnal přibližně k Mostu, ovšem s okolím a výškovými rozdíly jako v Brně.

Během dopoledne tak projdu různá divácká místa okolo trati, na některých je vidět i více než polovina okruhu, a kolem oběda potkávám Felixe, který mi doporučí, ať se zajdu podívat do zastrčenější části uvnitř okruhu, že tam bude startovat F-200 race alias Fakin 200. Z doplňujících informací pochopím, že to bude něco podobného jako náš PlechCup…(spoiler alert – až do večera se odtud už nehnu jak mě to tam uchvátí). Ale pěkně popořádku, jdu tedy na určené místo, nevede tam přímo jednoznačná cesta, polňačka se střídá s pár vyasfaltovanými pásy, něco mohla být zanedbaná dříve motokárová trať. Jsou vidět také části nejvíce připomínající autokrosovou trať. O kousek dále už ale vidím vozy účastníků a pořadatelský stánek. Jdu tedy omrknout čím se zde jezdí, a hned první věc která na mě zapůsobí je množství startujících. V PlechCupu je typicky tak maximálně do desítky startujících vozů, často bývá účast mnohem smutnější, tady vidím tak pětadvacet, možná třicet startujících vozů. Bezmála polovina aut jsou všemožné generace a karosářské varianty Mazdy 323, ano toto velmi schopné auto je bohužel i v Litvě na úplném cenovém dnu nejenom mezi Mazdami, ale i všemi vozy celkově. Následují nějaké Hondy, Fordy, Mitsubishi, pár francouzů…co je ale společné, bývají různě vtipně a nesmyslně vyzdobeny – duch amerického LeMons tady dýchá, a to se mi moc líbí. Mrtvá liška přidělaná na střechu Fordu Cougar? Proč ne! Čajová konvice přivařená na víko kufru? Může být!

Start se blíží, na rozmanitém povrchu je vytyčen pneumatikami a páskami malý okruh, který je z půlky na asfaltu a z půlky po polňačce včetně dobrovolných skoků. Čekám opřený o svodidla, a kolemjdoucí borec pozdraví a něco prohodí litevsky. Tak mu anglicky odpovídám že sorry, ale nejsem místní, obratem říká teď už anglicky „Na slunku je to dnes mnohem lepší co?“ Dáváme se do řeči, a ukáže se, že se jedná o hlavního organizátora akce. Hned z něj tahám moudra jak to mají vymyšlené:

„Máme jen velmi málo pravidel, hlavní pravidlo číslo jedna je HAVE FUN (dobře se bavit)! Auta mají mít pořizovací cenu maximálně 200 euro, odtud F-200. Následně je mají účastníci upravit tak, aby VYPADALY co nejzávoďáčtěji. Upravovat je po stránce technické je povoleno, nicméně vítězný vůz VŽDY připadne organizátorům, a vítěz vyhrává odměnu 400 euro. Každý závodní tým musí být tříčlenný, a jeden člen MUSÍ být žena. Holky jedou VŽDY na začátku závodu první stint. Závod není demolition derby, nejde o to zničit auta soupeřů, nicméně kontakty jsou povoleny.“ Kecali bychom déle, ale blížil se začátek závodu, a organizátor musel provést úvodní rozpravu s jezdci před závodem. Po rozpravě začalo seznámení s tratí, také nazývané tréninkové kola. Na trať byli zároveň vpuštěni úplně všichni účastníci, takže došlo i k značně vtipné situaci – kolikrát v životě uvíznete v dopravní zácpě na okruhu? :D Na druhou stranu každý měl tak možnost velmi důkladně prohlédnout každou zatáčku tratě, ať ví do čeho jde, a auta průběžně sjížděla z tratě a opět se vracela s ostatními členy týmu, takže seznámit se s tratí měli příležitost opravdu všichni z týmu.

Začaly jednotlivé rozjížďky. Zde jsem nejprve moc nechápal systém, ale dal jsem se do řeči s jednou organizátorkou, která mi to více přiblížila: „Startovní pole se nejprve rozdělí na skupiny po ideálně osmi vozech. Z osmi postupují do dalšího kola tři vozy, někdy je ale vyšší úmrtnost (aut) takže postupuje i více jezdců. Stint jede každý člen týmu, holky jedou první. Jede se 45min stint, během kterého se všichni z týmu musí vystřídat.“ Všiml jsem si, že hned za startovní rovinkou stojí jeden z organizátorů s paintballovou pistolí a občas střílí po autech, na což jsem se musel také zeptat: „Po celé trati jsou rozmístěni organizátoři s vysílačkami, kontakty vozů jsou povoleny, pokud ale někdo provede něco vyloženě nesportovního, je nahlášen a dostane zásah, za který jsou k jeho času následně přičteny trestné sekundy.“

Celý koncept se mi velmi líbí. Nestačí zajet tři měřená kola a nazdar, tohle je mnohem více…hmm endurance bude to správné slovo. Viděl už jsem mnoho, ale věci jaké jsou auta schopné vydržet a stále jet jsou daleko za představami běžných smrtelníků. Během celého odpoledne protáhnutého až do večera jsem neustále chodil mezi dvěma oblíbenými místy – vracák po rychlé asfaltové sekci s nájezdem na dirt, a cílová rovinka. Méně zkušených jezdců nebylo málo, takže u vracáku to často někdo přestřelil s rychlostí, a klouzal nedotáčivě ven. Postupem času přibývalo zkušeností, ale zase začínaly vadnout brzdy, což mělo podobný efekt. Naopak přetáčivě to posílaly předokolky jednu zatáčku před vracákem, do které bylo taky krásně vidět. Kouzlo druhého místa – cílové rovinky přišlo později během závodu. Ono totiž pokaždé když někdo vyletěl z trati, a nemohl se vlastní silou vrátit zpět, byl závod pozastaven, všichni se v aktuálním pořadí seřadili na startu, na trať vyjel organizátorský offroad, vytáhl nešťastníka, a závod opět s pevným startem pokračoval. Zpočátku to byly spíše otravné prostoje, později však velmi vítaný mezičas, během kterého se k autu seběhl celý tým a rychle začal řešit nejnutnější opravy a úpravy, aby monopost alespoň dokončil stint. Divácky to bylo často neskutečně zábavné pozorovat. Jak už jsem psal, závod není demolition derby, ty auta se prostě jenom tak nějak „opotřebí“ závoděním mimo asfalt.

Jako první svou pozici začnou vzdávat plastové kryty podběhů, lízátka a spodní kryty motorů, pokud je vůz má. Ťukance se stávají, takže přibývají promáčklé dveře a blatníky. Po více kontaktech začínají upadávat přední a zadní nárazníky. Velmi zvlněná autokrosová sekce bez asfaltu dává těžce zabrat již dávno unavenému podvozku lowcostových speciálů. Po stále častějším dosednutí na dorazy zažívá zlé časy komplet výfukové potrubí. Řev motorů se zvyšuje, jak přibývá po trati ztracených koncových tlumičů, později katalyzátorů. Některé auta je tahají za sebou i několik rozjížděk, tady se prostě neodstupuje, dokud auto jede. Přibývají problémy s chlazením, v horším případě způsobené penetrací chladiče cizím objektem. Stále hlasitější zvuk motorů se často stává vším jiným než zdravým. Zde se odděluje zrno od plev, na tyhle motory už budu vždy myslet, když se řekne pohár konstruktérů.

Miláčkem davů se stává oranžový Accord, který zní stále hůř a hůř, s každým kolem je pomalejší, jede na tři, pak tak na dva, a nakonec snad možná už jen na jeden válec. Pokud zastaví, chcípne a nechce už naskočit, dvakrát ho po pauznutí závodu nechávají organizátoři odstartovat před ostatními účastníky – zbytek týmu ho totiž roztláčí, a za šílených kouřových efektů a jásání davů motor opět naskočí a vůz začíná šnečím tempem dál kroužit. Aby toho nebylo málo, postihne jej ještě defekt na pravé přední kolo, a s odlétávajícími cáry gumy Accord na ráfku odkrouží ještě tři kola než je další pauznutí, při kterém je kolo bleskově vyměněno, a vůz následně podruhé roztlačením uveden zpět do závodu. Bohužel toho už moc nenajezdí, a motor vypoví službu definitivně. Tohle je ale skutečné nikdy to nevzdat! Dalším divácky atraktivním vozem je vínová 406, které na konci cílové rovinky v nájezdu do devadesátistupňové zatáčky uletí jedno přední kolo, a doklouže se až do pneumatik. V normálním světě by to byl pravděpodobně konec, tady po pauznutí v mžiku naběhne zbytek týmu s heverem, nasadí kolo a jede se dál…aby se celá situace po pár kolech stala na stejném místě znovu :D  Po druhém úprku kolo od vozu je už bohužel těhlice natolik poškozená, že kolo již zpět nasadit nejde, a milý francouz je za smutného drhnutí spodku o asfalt odtažen offroadem mimo dráhu.

Nejenom smutné příběhy se ale odehrávají. Za sebe říkám, že jsem byl svědkem jednoho automobilového zázraku! Civic šesté generace má již značně pomuchlaný předek. Během dalšího pauznutí vidím členy jeho týmu jak zběsile lítají od zdroje užitkové vody k autu a zase zpět. Je to evidentní – všechna voda nalitá do chladiče nepříjemně rychle končí pod autem na asfaltu. Tým ve vidině malé naděje běhá tam a zpět, a z PETek polívá vodou přímo hlavu motoru, rozpálené svody a všechno kolem, okolo vozu stoupá pára. Tohle nemůže vydržet, motor se musí locknout tak po půl kole! Je znovu odstartováno. Civic stále jede,po pár kolech to řidič vezme v autokrosové sekci přes jeden skokánek, a otevře se mu kapota. Zastaví, vyleze, sklopí, aby se mu po pár metrech otevřela znova. Teď už na to kašle, a jede pomocí malého průzoru mezi kapotou a palubkou jako v tanku. A tohle hrdinné auto dojede všech deset kol zbývajících do konce závodu bez chladiva, a ještě najede samo na vlek po závodě.

Vítězem se stává Mitsubishi Charisma, a mohu říci, že si vítězství odnáší zcela po zásluze. Krátce před koncem závodu jsem totiž objevil ještě jedno divácké místo, odkud bylo (sice z povzdáli) vidět na celou závodní trať. Odhalila se mi tak jedna sekce autokrosové tratě, rovinka, na které mohly jet bok po boku dvě auta. Vlevo po standardní cestě typu polňačky, vpravo po tom samém, ovšem s cca pěti skokánky za sebou, na kterých auta létala všemi 4 koly půl metru do vzduchu, a minimálně dva metry do dálky. Všechny kola, které jsem ještě stihnul brala Charisma přes ty skokánky…

Co napsat na závěr? Závod končil okolo šesté večer, a i jako divák jsem si neskutečně užil každou minutu. Všude byly samé úsměvy a smích, diváků taková akce přitáhla mnoho, a závodníci si to užívali maximálně. Bylo skvělé vidět, že i holky si to užívají a baví je to, že nejsou jen nějakou ozdobou týmu, ale důležitým plnohodnotným členem. Hned jsem si potom vzpomněl na jedno video z youtube, kde se zamýšleli, proč je mezi autaři tak málo žen. Holky samy zmínily, že ve společnosti často převládá názor, že auta jsou pro kluky a často nikoho ani nenapadne k tomuto skvělému koníčku vést holky. No, v Litvě to zmákli na jedničku. Dobrá atmosféra všude, taková ta zcela přátelská rivalita. Všichni zcela plnili pravidlo číslo jedna vyřčené organizátorem. A já si říkám proč to nejde i u nás? Proč máme potřebu dotáhnout si co nejlepší vůz a porazit soupeře? Vždyť je přeci možné ustoupit krok dozadu, a udělat si srandu sám ze sebe.

P.S. A už je i oficiální video z této akce!