Bruno Sacco, téměř neznámý velikán

Autíčkář má štěstí, že pro něj nepracuji (i když bych to bral). Na konci posledního blogového výstupu jsem slíbil, že napíšu něco úvahovýho o motorkách a tak, protože biografii jen tak dělat nehodlám. Abych se obhájil, já měl článek, ale byla to srágora, tak šla do pekel. Nicméně po nějakých peripetiích jsem napsal tohle, tak doufám, že to nebude tak zlý.

Přestože pracoval většinu života v Německu pro nejnemečtější firmu na světě, narodil se roku 1933 v Itálii, konkrétně v Udine, které se nachází na severovýchodě. I když se původně věnoval zeměměřičství, začal pracovat nejdřív pro Ghiu, následovně pro Pininfarinu.

Možná proto, že byl germanofil, možná kvůli svému talentu se setkal jistým Karlem Wilfertem, který mu nabídl místo v designérském oddělení Mercedesu. Bruno samozřejmě kývl a roku 1958 se stal dvojkou hned za Paulem Bracquem, který nakreslil třeba Mercedes 600 nebo interiér Peugeotu 505. Na konci padesátých let se mimochodem seznámil se svou budoucí ženou a roku 1960 se mu narodila dcera. Bruno pracoval na modelech W100, W113 nebo dohlížel na projekt C111, krom toho si tehdy přišel měsíčně na 650 marek (1440 Euro dnes).

Postupně postupoval firemní hierarchií výš a výš, až se stal roku 1975 šéfdesignérem automobilky. Až do konce století byl zodpovědný za design každého vozu značky ze Stuttgartu. První auto kompletně vyvinuté pod Brunovým vedením byla roku 1979 třída S W126. Zde můžeme i sledovat střípek Saccovy filozofie, protože (tehdy) nová Sonderklasse byla hodně podobná předchozí generaci. Pokud jste někde slyšeli, že Mercedes musí vypadat jako Mercedes, víte, kdo s tím přišel. O tom ale později. 

Přestože W126 přišla jako první sériově vyráběný automobil s airbagem či kontrolou trakce a prodalo se jí téměř 900 000 kusů, nejde o nejdůležitější Saccovo dílo. Tím je totiž „baby Benz”-model 190. Já ho sice mám zafixovaný jako oblíbený gypsymobil, ale protože jsem mladý gadžo ze sudet, mám očividně poněkud deformovaný pohled. Důležité je, že pomocí W201, jak je interně model 190 označován, se pomalu začala zaplňovat mozaika základních modelů. 

Dalším důležitým modelem bylo dodnes populární überauto, největší držák a první třída E, model W124. Měl velice nízký koeficient odporu vzduchu, konkrétně 0,28 pro 200D. Právě o co nejmenší odpor se Sacco při navrhování aut snažil a Mercedesům to vydrželo dodnes. My si také budeme pamatovat model 500E, který vyrábělo Porsche.

Bruno Sacco vedl designérské oddělení Mercedesu po čtvrtinu století, a proto by byla hloupost popisovat každičké auto, co kdy nakreslil on nebo jeho tým. Pár jich samozřejmě zmíním níže, abych zachoval podobnou formu, jako u předchozího článku, ale teď bych chtěl zmínit to, co jsem nakousl už výše, vertikální afinitu a horizontální homogenitu. 

Kupodivu nejde o jména mimozemšťanů, ale o dost promyšlené principy, jak vymýšlet (nejen) auta. Vertikální afinita (příbuznost, chcete-li) znamená prakticky to, že nový model nesmí zapříčinit, aby předchozí generace vypadala zastarale. Krom budování image značky má vertikální afinita i jiný dopad – auta si zachovávají hodnotu. Zamyslete se, koupili byste si radši o něco starší a levnější auto, co vypadá stále moderně, nebo kus, který je sice ve stejném stavu a stojí stejně, ale vypadá oproti nové generaci o dvacet let starší? 

Druhý pojem, horizontální homogenita, souvisí i s tuzemskou automobilkou a tím, jak na ni lidé nadávali a nadávají. V diskuzích se leckdy dočtete něco o tom, jak současným automobilkám chybí invence a že všechny modely vypadají stejně. Tedy většinou autoři těchto příspěvků neumí napsat slovo invence, nicméně pointa je jasná. Přitom jde jen o to, že každá automobilka má svůj vlastní designový jazyk a prvky, které jsou pro ni typické. Proto vypadá třída C podobně jako E a S, proto mají auta z Boleslavi zadní světla tvaru C . Jak vidíte, všechno má svůj důvod.

I když je Bruno Sacco významný automobilový designér, nebudu uvádět stejné množství aut jako u GG. Mercedes má ve znaku třícípou hvězdu, takže budou 2+1 stačit, ne? 

Mercedes třídy S (W140)

Ve Stuttgartu se vždy snaží vyvinout nejlepší auto na světě. Možná jsem jakožto jejich fanoušek zaujatý, nicméně si myslím, že se jim to daří. Co víc než třídu S potřebujete? Má spoustu verzí, které vám jsou schopny splnit každé přání. 

Současnou generaci s kódovým označením W222 pokládám za nejhezčí ze všech, ale z pro mě zprvu nepochopitelných důvodů získala na Autíčkáři značnou popularitu její prababička. Pak jsem se ale podíval na nějaké fotky. Spíš pár desítek až stovek fotek. Projížděl jsem Google Obrázky a nasával dojmy. Pokud vám to zní ujetě, tak vězte, že jsem rok chodil do městské knihovny půjčovat si jednu knihu pořád a pořád dokola. 

Tím jsem se ale poněkud odchýlil od tématu, W140 je skvělá tím, jak je německá. V devadesátých letech přinesla spoustu vymakaných fíčur, měla Parktronic, Linguatronic a GPS. Navíc „teutonsky vypadá” (to jsem opsal z Autíčkáře). Když se na něj podívate, přijde vám jako homogenní kus oceli, který zničí vše, co se mu postaví do cesty. Úplný Mjölnir. A kdybyste chtěli vidět něco, co se mu stylem podobá, podívejte se na současná Maybach kola.

Navíc v něm byl i dvanáctiválec, který se dával do Zondy. A Maybachy 57 a 62, které jsou schopny najet i milion kilometrů, mají základ právě v něm.

Mercedes třídy M (W163)

První SUV Mercedesu, první SUV s ESC. Představilo se před více než dvaceti lety a vtipné na něm je, že skoro na všech fotkách má stříbrnou barvu. To je poněkud paradoxní, protože stříbrná je nejmíň vtipná barva ze všech. Kdyby chodily barvy do práce, stříbrná by řídila okresní muzeum. 

Nicméně já ho mám už spoustu let v červené (koupeno nové…v hračkárně), ve které mu to sluší mnohem víc.

Krom toho si tohle auto zahrálo v Jurském parku po boku Jeffa Goldbluma, který za odměnu dostal produkční exemplář, se kterým dlouho jezdil, jak víme díky Top Gearu.

Volba moje a Bruna Sacca – Mercedes třídy SL (R129)

Doktor Sacco ho označil za nejdokonalejší auto, jež stvořil. Úkolem bylo vytvořit sporťák, který ale nebude vypadat agresivně, zároveň z něj však budou vyzařovat emoce, styl a elegance. Povedlo se. Auto možná nevypadá nijak nápadně, ale mělo až 525 koní. Před dvaceti lety. Ten výkon byl způsoben namontováním motoru o objemu 7,3 litru, který se dával do W140 a Zondy, jak už víme. Když se nad tím zamyslíte, R129 je jako Hugh Laurie. Na ulici byste ho možná přehlídli, není prvoplánově cool, ale styl má. Navíc dokáže být, stejně jako kdysi výborný veslař Hugh, pekelně rychlé. 

K tomu všemu má pekelný zvuk a jezdila s ním princezna Diana. (jako první členka britské královské rodiny jezdila cizím autem; zabila se ve W140)

Bonus: Brunova osudová auta

Zasvětit svůj život autům se rozhodl, když někdy v roce 1951 spatřil modrý Studebaker Starlight Coupé. V Itálii té doby musel působit jako zjevení. 

A za nejkrásnější auta, pomineme-li ta ze Stuttgartu, považuje Ferrari 275 GTB a Lamborghini Miura. Slušný vkus.

Bruno Sacco je v současné době v důchodu. Roku 2006 se stal členem Automobilové síně slávy. V Sindelfingenu, kde sídlí designérské centurm Mercedesu, strávil 41 let.

A jeho dcera se jmenuje Marina-Mercedes.

Odkazy na fotografie jsou zde.