Bericht von Taxifahrer, aneb život pod lampou

Buďte zdrávi Autíčkáři! Už delší dobu jsem nad tím přemýšlel, a až když mě teď /rozumněj v lednu/ v komentáři nakopla samotná slovutná Zlokočka ( tímto zdravím svou oblíbenou redaktorku /wave ), rozhodl jsem se sepsat pár svých zážitků, postřehů, mouder a vyvrácených mýtů o jedné profesi, která stále budí mezi lidmi určité a většinou ne-úplně kladné emoce. O ´drožkářích´ ehm, tedy Taxikářích.

 Co se vám vybaví při slově taxikář? Některým E200 v taxikářské žluti light ivory, některým poslední záchrana, jiným zloděj, mě zase ty bezesné noci v kokpitu stíhačky octavie. Můj nejlepší kamarád vždycky říkal „ Ty seš taxikář na nic, správný taxikář má na sedačce potah z dřevěných ‘korálků’ !”

Kde začít? Tak třeba tím, co by práce dobrého Taxikáře měla vlastně být a jak to mnohdy vypadá, když uvážíme fakt, že proto aby se člověk stal oficiálně fiakristou musí mít 21 let, bezúhonnost, 500,- pro magistrát a tu minimální intelektuální kapacitu na naučení se pár desítek ulic (dnes už ani to ne, s poslední novelou se už místopis nedělá). Thats all folks. Ikdyž, ono to není jako práce s buzolou, pokud to chce člověk dělat dobře. Odvézt z bodu A do bodu B, rychle, bezpečně, příjemně a s… řekněme ‘přidanou hodnotou’ (takový ten moment, kdy zákazník nechce vystoupit, klábosíme dokud čas dovolí, prosí o číslo a odchází spokojený, s úsměvem). Tady mě hned napadá takové první lidově slovesné moudro… „Taxikáři jsou zloději, verbež jedna” – bohužel, někteří jsou. Stejně tak, jako některé autoservisy, pojišťováci, bordeltáta, nebo ten blbej živnostník, co vám ojebal střechu… druhá věc je, že třeba v našem maloměstě se ceny posledních 15 let moc nepohly (rozuměj základ po městě do 2 km 50,- přežívá doteď) a i pokud se člověk snaží jen valorizovat inflaci a zdražení všeho, narazí. Zvyk je zvyk a místo 50,- jet za 60,- je někdy problém.  Zpravidla se stačí zeptat, za kolik si dotyčný kupoval pivo před 15 lety a dnes. Zjistil jsem však, že spokojený zákazník = spokojený taxikář (potažmo i jeho peněženka). Okrádat lidi je na prd a snažit se jim vysvětlit něco o hodnotě peněz v čase taky nemá smysl. Daleko lepší pocit je, když spokojený zákazník ten ‘tringelt’ doslova vnutí s díky a úsměvem. Avšak, ač je to zvláštní, mnohdy jsem měl pocit, že je to vlastně naopak… Borec jede domů, cestou ještě odvezl svého kumpána v lihu na druhou stranu města, pak pro cíga a lahváč na pumpu. Před domem říkám „150 peňez prosím” a borec odvětí „ Si děláš prdel? Jezdím už 10let a vždy platím 90!!!”, „I s okružní jízdou?” táži se, „ Hmmgrrr, tu máš 120, víc nemám.” Načež bere zlaté máčka, plzeň z pumpy co se mu válí u nohou a s mohutným třísknutím dveří se kolébá k domu… Za 5 minut telefon z dispečinku, jak si to můžu dovolit, okrást stálého zákazníka… Halt, zákazník je pán, i když je *mužský pohlavní orgán*.

* Jedna z volných chvil, dva bratři v triku…

Ale zpět k tomu ideálu, co třeba ústrojní kázeň, chování, vstřícnost a ohleduplnost ke starším? Dobrý taxikář je elegantně oblečený, voní, handsfree na uchu, nehrabe neustále do telefonu, má čistý a vyvoněný vůz, za jízdy se věnuje provozu a posádce. Toť ideál. Veškeré anomálie mají dle mého soudu příčinnou souvislost s podmínkami nastíněnými na začátku článku. Když se stane, že je taxikář hrubý a netrpělivý, většinou je to prostě tím, že na něj čeká na druhé straně města další zákazník, shora ho diriguje a honí dispečer či majitel, nebo byl předchozí zákazník dement a dotyčný prostě nemá tu nutnou dávku mámvřitismu asertivity. Tahle práce chce umět zachovat chladnou hlavu, klid a určitou dávku politiky – na lince máte nasraného čekajícího zákazníka, na druhé už pípá dispečink a postarší paní kterou vezete z nemocnice domů se zdržela v lékárně. Spěcháme? Trošku, tak abych tu příjemnou a usměvavou důchodkyni dovezl v klidu domů, aby nepoletovala na sedačce jak hadrová panenka, neměla pocit, že otravuje, cestou se pobavila, svěřila se svými myšlenkami a problémy, já jí je pomohl třeba utřídit anebo poskytl jen ten prostor pro vypovídání. Mnohdy starší lidé ani nemají nikoho, kdo by jim naslouchal, protože syn moc pracuje a nikoho jiného už nemají…(smutná vizitka současných dob). Pro babi je to zážitek, nejezdí taxíkem často a mrzelo by mě, kdyby měla být rozhozená kvůli dvoukilometrové cestě. A tak na závěr cesty otevírám dveře, podržím berli, ujišťuji dámu, že nikam nespěcháme, pomohu vystoupit, popřeji krásné odpoledne a třista z místa na další bussiness.

Tady bych si dovolil takový bericht von insider – je to takový zvláštní nepěkná věc… taxikáři mají velmi osobitý přístup ke svým zákazníkům. Myslí si, že jsou jejich. Přičemž si neuvědomují, že zákazník ráčí žít ve víceméně  ‘demokratické’ zemi a má právo zvolit si, komu o odvoz zavolá. Pravidelně jsem se dostával do konfliktů s některými kolegy, jež mě obviňovali, že jim kradu zákazníky. Slyšíte tu ironii? Taxikář krade zákazníky jinému taxikáři… Že jim cpu své číslo a nutím je jezdit se mnou. Přitom, cpát číslo každému nemá smysl, to jsem zjistil hned jako benjamínek. Nejlepší je dělat svou práci tak, že si lidé sami o číslo řeknou, protože mají jasno s kým chtějí jezdit. Časem se pak vyprofiluje stálá klientela lidí, se kterými si rozumíme, máme si o čem povídat anebo prostě proto, že chtějí být včas kde potřebují. Není to pak jen vztah zákazník-služba, ale kámoš zákazník – kámoš taxikář. Mnohdy jsem trávil klidnější chvíle s dobrými lidmi rozpravami na nejroztodivnější témata, byl jsem zván a rád přijal pozvání na kafe, podívat se na nové štěně a… nebo se podívat jak se „to roztočí” – to se prosím dělá tak, že se vezme výplata, zajede se do herny a nacpe se to do mašinky. Občas něco padlo a jednou jsem byl dokonce podílníkem výhry bez podílu na vkladu. Jindy jsem se dozvěděl podrobnosti, včetně fotek, jak probíhá taková tantrická masáž se vším všudy, tedy i s detaily o kterých se ve slušné společnosti mlčí. Těch historek o kamarádce schované v kufru a nic netušící zákaznici, o nočních nízkých přeletech republikou s Rusy na palubě, o opičkách, jež poskakujíc před barem Safari (příhodné, že?) ztrácejí nejdřív telefony, posléze skleničky a zábrany a nakonec důstojnost… nebo o učiteli autoškoly který si zavolá tágo z hospůdky domů a nechá se jen tak povozit městem sem a tam. Není malých kšeftů, to jen malých lidí po světě běhá hodně.

 * Všetaxikářský slet, aneb ,,Dáme kafe?´´

Napadá mě další mýtus, který velice často slýchám. Respektive, každý mi po otázce, co dělám, vyhrkne, že by to dělat nemohl, vozit vožralce… jo, to je na samostatnou kapitolu. Každopádně těch lidí, které bych doopravdy vyhnal z auta s vidlemi v ruce jsou promile. Jinak je to sranda, třeba když narazíte na rodinku mířící domů z rodinné oslavy. Už podle intonace a rozzářených obličejů soudím, že to bude zajímavá cesta… celou dobu do sebe ryjí, smějí se, vtipkují. Načež dcera pronesla, že někde dělali kliky a že jich zvládla 20. Tatík na to ,,Nevěřím, to nedáš", „Ale dám”, „Nedáš!”, „Dám!”, „ Pane řidiči, mohl by jste prosím zastavit, jenom si něco ověříme”, zastavuji na zastávce MHD, nutno dodat, že je mokro a zima. Rodinka, kromě maminky s hlavou dlaních, vystupuje. Dcera profesionálně do chlapského kliku a jede, a otec počítá „…patnáct, šestnáct, sedmnáct, sedmnáct, sedmnáct, osmnáct, osmnáct… ” Dcera vstává rýpne loktem do otce a oba se smíchy skládají zpět do auta. „A stejně to nedáš…“ – prostě další super cesta. 

A proto tu kratochvíli stále miluju, i když už to není hlavní zdroj obživy. Taxikařina je super brigáda, ale práce to není pro každé koště a už vůbec ne na celý život. Není to fyzicky náročná práce, ač vytáhnout z auta ležících spících 150 kg mrtvé váhy není sranda a pokud se ten půldruhý metrák ještě začne bránit, je to takřka nemožné. Tehdy pomohl vyhazovač z nedalekého vykřičeného domu. Díky Davide.

Psychická náročnost, to je už jiné kafe. Byly dny, kdy jsem si ráno po šichtě při mytí klů jezdil před zrcadlem s modelem Alfy GTV a dělal ‘brrrm brrrm’ jak mi z toho cvakalo v řídící jednotce CNS. Regulérně jsem se cítil vyšťavený… jednou jsem ze srandy počítal hovory – odchozí, příchozí i jednotlivá prozvánění – bylo to přes 30 za hodinu, když byly fofry, a to se nebavíme o dispečerském telefonu, kdy toto je za 5-15 minut. Jinak je to skvělá zkušenost a výborná škola obchodní, tedy pokud to člověk nebere jen jako zdroj chechtáků. Je to občas i výzva, to, když na zadní sedačky nasedne zachmuřená paní, pobrekává a kouká do prázdna. Jen pomaloučku navozuju konverzaci, nenuceně, příjemně. Paní postupně taje, v půlce cesty si přesedne dopředu, povídá a když nakonec vystupuje, pozdrav na rozloučenou skoro zazpívá s úsměvem od ucha k uchu. Jo, mám hned lepší den. A paní také, má sice problémy, my všichni máme kopu svých, ale nikdy si jimi nenechme vzít dobrou náladu. Pan Werich totiž říkával, že dobrá nálada sice naše problémy neřeší, ale nasere tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít a udržet!

A co cuore sportivo autíčkářovo…? 

Je to vyšší dívčí volantu, ať už ty skvělé české cesty, naše zánovní vozy, 12hodin denně a vysoké desetitisíce kilometrů ročně neustále ucpaným maloměstem. Každý kanál a díra v Opavě již byla poctěna návštěvou (máme tady jednu takovou místní specialitu – kanály zpravidla jsou přesně ve středu apexu tak, že je vždycky vymetu), časování semaforů si pamatuji ze spaní, každá zatáčka nesčetněkrát projetá a vypiplaná k dokonalému oblouku, slepé úhly křižovatek vymazány způsobem nájezdu a pohledem do toho správného okna nebo výlohy… 

Dostalo se mi výjimečné možnosti vyzkoušet si postupně flotilu jednoho Boleslaffského zázraku v různých stádiích rozkladu a s různými bolístkami (tím jste i mechanik-diagnostik-amatér) které vás neustále udržují ve střehu… to abych se v pondělí nad ránem náhodou nenudil a nenapadlo mě si zdřímnout. Lepší je se válet pod autem a sbírat třeba upadnuvší kryt motoru, který mechanici připevnili takzvaně poheftováním. Ten se smíchy neudrží (možná tomu pomohl jeden takový říční brod… :) ) a následně se půl krytu uvolní tak, že škrpe o asfalt a zbylá část drží jak býk. Ještě, že jsem s sebou vozil tzv. PPZ – přepravku poslední záchrany s olejem, fridexem, brzdovkou, základním vercajkem, krabicí všelijakých žárovek, mikinou, dekou a igelitem (pro případ nejhoršího scénáře), kosmetiku aka hadr na kola, na skla, na interiér, na leštění a dva nejlepší vynálezy na světě – balení povolitelných eskapásek a …dětské vlhčené ubrousky. Nevím co do toho dávaj, ale vyčistí to všechno.

Jednoho večera jsem šel do kolen když mi hned první zákazník v 6 večer se slovy „Jejda, vám se rozkládá auto” podal vnitřní kliku dveří. 

Kolegovi, (zdravím našeho Poštěváčka) pro změnu přední náprava dělala z kotoučů zvlněnce. Udělal jich za rok 3 nebo 4 sady… vždy po pár šichtách od výměny mu volant začal klepat rukou a za pár týdnů dokonce shazoval řetízky z předloktí… nové náboje, nové třmeny, nové čepy řízení, nové kotouče a desky, zkoušeli už i nemožné… No past vedle pasti, slovy klasika, neboli ‘prémiový zánovní vůz’ jak těm našim milovaným vrakům drožkám říkáme my, neklasici. Nakonec to elegantně vyřešil jiný kolega, který si auto půjčil na denní a někde za městem mu nedali přednost. Od té doby je auto zdrojem dílů a Poštěváčkovi se vrátila duševní rovnováha.

/Vložka autora z posledního víkendu, kdy už mám článek napsán…./ Opět jsem byl vylákán na jednu šichtu, a opět to byla noční. Dostal jsem vůz na nějž nemám zrovna libé vzpomínky (ideální podmínky pro pěstování pšenice okolo fofrklacku a tak), překvapil, někdo se začal starat, takže jsem nezarostl do sedačky. Radost mi vydržela do půlnoci, kdy to ad1/ začalo jezdit a ad2/ při snaze odemknout vůz se sekl zámek a všechny 4 okna sjely dolů. Asi tušíte, že nahoru vyjely jen 3. Zezadu se ozývalo jako když lanko vyzve bowden na páku a to bylo vše. Pak už jen cvakání motorku. Topení naplno a ještě jsem odvezl 2 posádky domů, než vznikla skulinka na výměnu vozu… Je to sport! 

Tenhle muzeální kousek, legendární počin Luďka Kalmy – jedničková Octavia, má čo šoudruži? No přece žadní vlečenou nápravu šoudruži! Ta má jednu krásnou vlastnost. Projíždíte si plynule utaženější zatáčku, kola drží jak po kolejích a najednou ´žvejk´ a touží vás předjet zadek auta. Tohoto jevu v kombinaci s unaveností materiálu se ovšem dá využít. Ve městě, nejen do pravoúhlých zatáček se dá najet rychleji, stačí vyvolat ono žvejknutí zadní vlečky přesně přibližným škubnutím kormidla a zadek auta se sám zařadí. Horší je, když to nečekáte… Tady se dostáváme oslím můstkem k dalšímu bodu.

Rychlost. Lidová slovesnost říká „Taxikáři jezdí jako prasata!”. No, to záleží na úhlu pohledu. Když vás ve městě oprasí taxikář, tak jednak pravděpodobně spěchá, protože čas je při téhle činnosti alfou i omegou, (jsou lidi, co vylezou před barák, teprve volají tágo a pak se diví, že mrznou venku a auto zatím nikde…) a druhak je to člověk který najezdí +-250 km denně právě tím městem, zná své auto, zná terén a ví co si může dovolit. Nejezdíme jako vrazi maminek s kočárky ani jako bezduší blázni. Prostě jen využíváme potenciálu cesty, auta a svých rukou. Specielně v noci. A občas trochu benevolence ze strany policie. Díky pánové.

No, prostě a jednoduše, naložený jsem řidič slečny Daisy a prázdný závodní speciál. Avšak jezdilo se mnou i pár lidí, kteří vyloženě chtěli přistavení závodního monopostu a bleskové přesuny nocí si užívali. Je to super pocit, když jste uloženi v telefonu jako ‘TopFastTaxi Honza’. Daleko lepší než všechny peníze. (Tímto zdravím Tomáše ;) )

* před. Sebevědomí jde k výšinám.

Taky jsem se díky taxíku a zimním nocím kdy čerstvě napadlo, a ještě se to nestihlo posolit naučil beze strachu a v klidu ale přitom svižně pohybovat na sněhu. Stálo mě to tedy jeden elektron, tyčku a čep řízení, čep ramene a náboj. To je tak když je ráno, po směně, napadne sníh a přijde inteligentní nápad zkusit si limity abych je pak nehledal s lidmi na palubě. Vybral jsem si prázdné parkoviště okolo víceúčelové haly, sázel tam jeden bok za druhým, prostě idyla. A pak vám neuhne jedovatě vysoký obrubník. Chybami se učíme, měl jsem dlouho nějakou myšku v hlavě, která vždy, když to bylo nejméně vhodné, místo přidání plynu sveřepě a křečovitě tlačila na brzdu. Věděl jsem, že je to blbost, pokud nedovedu brzdu dávkovat s kadencí a přesností Henriho Toivonena, a daleko lepší i z hlediska prosté fyziky je šlápnout na plyn. Zvlášť s tou kovadlinou nad přední nápravou. Tenhle zážitek mi naštěstí do hlavy nainstaloval past na onu myšku.

* po. I mistr amatér se utne…

Jinak je to velice nepředvídatelná práce v terénu, každý den je jiný a originální. Každý člověk je jedinečný příběh a studnice vědomostí které jsou zrovna pro něj podstatné, když člověk poslouchá, spoustu věcí se dozví, a ještě více si uvědomí, mnohdy i něco z vlastních chyb a mezer. Díky taxíku jsem taky narazil na pár skvělých lidí se kterými se přátelím a ´kuju pikle´ dodnes.

Na závěr bych si dovolil ještě jeden zážitek ze zahrádky…

Dějství prvé: sobotní noc, spíše někdy nad ránem. Už ani nevím kde, naložil jsem dobře oblečenou paní, okolo 40 let. Na první pohled působila solidně ale opitě. Cestou jsem se dozvěděl, že má v jednom městě na ´prajzské´ (=bývalé Sudety) firmu. Že hned ve vedlejší vesnici je stejně zaměřená konkurenční firma, ale jsou to kamarádky a zrovna spolu slavily obchodní úspěchy. Celou cestu se na mě střídavě hladově dívala anebo si hrála s vlasy. Tušil jsem zradu. Zastavíme u rodinného domu, paní že má peníze doma, a musí pro ně zajít. Pak se zarazila, nahodila pokus o flirtovací obličej, jak ji jen alkohol dovolil, a spustila. ,, A pane řidiči, víte, vy jste moc šikovný to…no… řidič. A jak vám to sluší, ta košilka… mám ráda knoflíčky, hmmmm.  Moc se mi ta cesta líbila, a… vy taky.” Trochu zaskočen vývojem situace poděkuji za kompliment a poprosím, zda by mohla skočit pro ty peníze, že na mě čeká další zákazník a jsem šťastně zadán (doufajíc, že obě malé lži zaberou). Když přišla, držela bankovku v ruce a pořád ji žmoulala prsty a chvilku vypadala, že neví co, a pak spustila „ A máte kde spát pane řidiči? Kdybyste náhodou neměl, tak klidně můžete spát u mě! Tady se vejdete… mám veeelkou postel.” Trvalo mi asi 10 minut vysvětlit jí, že nebudu jejím jednorožcem, že potřebuju zaplatit a odjet. Nakonec mi za 200 korunovou cestu nechala celých 500 korun. Poděkoval jsem, odjel.

Dějství druhé: asi o 2 měsíce později. Jel jsem naložit zase do toho prajzského města měst, tentokrát to byla denní v neděli. Když jsem dojel na adresu, hned mi ten dům byl povědomý. Otevřely se dveře, vyběhl asi osmiletý kluk a za ním ona dáma. Opět hezky oblečená, tentokrát střízlivá. „ Zapni si pás! a Koukej sedět v klidu! ” začala vychovávat hned po nastoupení. „ Pojedeme nejdřív za babičkou, tam nechám malého a pak musím na firmu” poručila si. Cestou se s výrazem statečné a ostentativně důležité žáby střídavě věnovala korespondenci v mobilu a vychovávání pokřikem. Případně mi úsečně sdělila „Tady zastavíme” a „Chviličku počkejte”. Chtělo to dost sebeovládání abych nevyprskl smíchy, a ještě víc abych profesionálně nedal nic znát. Ale uvnitř jsem se smál tak, že i moje alter ego si zacpávalo uši.

A vůbec, je fuj smát se cizímu neštěstí, případně cizí blbosti či ztrátě důstojnosti. Takže tahle příhoda nemá být vtipná ale poučná: pijte s mírou, ať si pamatujete, co nám říkáte a děláte. Někdy jsou to perly. Anebo když už, tak si to raději nepamatujte. Paní vůbec nevěděla a byla v klidu. Asi by se cítila dost trapně, pamatovat si to.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky. Měl to být takový zběžný brief jak to může a nemusí vypadat. Nakonec jsem to psal víceméně tak jak mě to napadalo. Podělte se prosím v komentářích, co si myslíte o článku, o taxikářích nebo o nějaký váš zážitek s ‘drožkou’. Nebo naopak, ptejte se co by vás zajímalo, snažil jsem se to nějak pojmout obecně, ale zjistil jsem, že by to vydalo na knihu. Takže pokračování příště a třeba bude i něco z ‘podsvětí´ :)