načítám data...

Bericht von Taxifahrer, aneb život pod lampou

04. března 2022, 13:15 17 komentářů Jenik

Kdy jste jeli naposled taxíkem? A zamysleli jste se někdy jaké to je z druhé strany, od volantu?

Jan Trulley: Bericht von Taxifahrer, aneb život pod lampou

Buďte zdrávi Autíčkáři! Už delší dobu jsem nad tím přemýšlel, a až když mě teď /rozumněj v lednu/ v komentáři nakopla samotná slovutná Zlokočka ( tímto zdravím svou oblíbenou redaktorku /wave ), rozhodl jsem se sepsat pár svých zážitků, postřehů, mouder a vyvrácených mýtů o jedné profesi, která stále budí mezi lidmi určité a většinou ne-úplně kladné emoce. O ´drožkářích´ ehm, tedy Taxikářích.

 Co se vám vybaví při slově taxikář? Některým E200 v taxikářské žluti light ivory, některým poslední záchrana, jiným zloděj, mě zase ty bezesné noci v kokpitu stíhačky octavie. Můj nejlepší kamarád vždycky říkal „ Ty seš taxikář na nic, správný taxikář má na sedačce potah z dřevěných ‘korálků’ !

Kde začít? Tak třeba tím, co by práce dobrého Taxikáře měla vlastně být a jak to mnohdy vypadá, když uvážíme fakt, že proto aby se člověk stal oficiálně fiakristou musí mít 21 let, bezúhonnost, 500,- pro magistrát a tu minimální intelektuální kapacitu na naučení se pár desítek ulic (dnes už ani to ne, s poslední novelou se už místopis nedělá). Thats all folks. Ikdyž, ono to není jako práce s buzolou, pokud to chce člověk dělat dobře. Odvézt z bodu A do bodu B, rychle, bezpečně, příjemně a s… řekněme ‘přidanou hodnotou’ (takový ten moment, kdy zákazník nechce vystoupit, klábosíme dokud čas dovolí, prosí o číslo a odchází spokojený, s úsměvem). Tady mě hned napadá takové první lidově slovesné moudro… „Taxikáři jsou zloději, verbež jedna” – bohužel, někteří jsou. Stejně tak, jako některé autoservisy, pojišťováci, bordeltáta, nebo ten blbej živnostník, co vám ojebal střechu… druhá věc je, že třeba v našem maloměstě se ceny posledních 15 let moc nepohly (rozuměj základ po městě do 2 km 50,- přežívá doteď) a i pokud se člověk snaží jen valorizovat inflaci a zdražení všeho, narazí. Zvyk je zvyk a místo 50,- jet za 60,- je někdy problém.  Zpravidla se stačí zeptat, za kolik si dotyčný kupoval pivo před 15 lety a dnes. Zjistil jsem však, že spokojený zákazník = spokojený taxikář (potažmo i jeho peněženka). Okrádat lidi je na prd a snažit se jim vysvětlit něco o hodnotě peněz v čase taky nemá smysl. Daleko lepší pocit je, když spokojený zákazník ten ‘tringelt’ doslova vnutí s díky a úsměvem. Avšak, ač je to zvláštní, mnohdy jsem měl pocit, že je to vlastně naopak… Borec jede domů, cestou ještě odvezl svého kumpána v lihu na druhou stranu města, pak pro cíga a lahváč na pumpu. Před domem říkám „150 peňez prosím” a borec odvětí „ Si děláš prdel? Jezdím už 10let a vždy platím 90!!!”, „I s okružní jízdou?” táži se, „ Hmmgrrr, tu máš 120, víc nemám.” Načež bere zlaté máčka, plzeň z pumpy co se mu válí u nohou a s mohutným třísknutím dveří se kolébá k domu… Za 5 minut telefon z dispečinku, jak si to můžu dovolit, okrást stálého zákazníka… Halt, zákazník je pán, i když je *mužský pohlavní orgán*.


* Jedna z volných chvil, dva bratři v triku…

Ale zpět k tomu ideálu, co třeba ústrojní kázeň, chování, vstřícnost a ohleduplnost ke starším? Dobrý taxikář je elegantně oblečený, voní, handsfree na uchu, nehrabe neustále do telefonu, má čistý a vyvoněný vůz, za jízdy se věnuje provozu a posádce. Toť ideál. Veškeré anomálie mají dle mého soudu příčinnou souvislost s podmínkami nastíněnými na začátku článku. Když se stane, že je taxikář hrubý a netrpělivý, většinou je to prostě tím, že na něj čeká na druhé straně města další zákazník, shora ho diriguje a honí dispečer či majitel, nebo byl předchozí zákazník dement a dotyčný prostě nemá tu nutnou dávku mámvřitismu asertivity. Tahle práce chce umět zachovat chladnou hlavu, klid a určitou dávku politiky – na lince máte nasraného čekajícího zákazníka, na druhé už pípá dispečink a postarší paní kterou vezete z nemocnice domů se zdržela v lékárně. Spěcháme? Trošku, tak abych tu příjemnou a usměvavou důchodkyni dovezl v klidu domů, aby nepoletovala na sedačce jak hadrová panenka, neměla pocit, že otravuje, cestou se pobavila, svěřila se svými myšlenkami a problémy, já jí je pomohl třeba utřídit anebo poskytl jen ten prostor pro vypovídání. Mnohdy starší lidé ani nemají nikoho, kdo by jim naslouchal, protože syn moc pracuje a nikoho jiného už nemají…(smutná vizitka současných dob). Pro babi je to zážitek, nejezdí taxíkem často a mrzelo by mě, kdyby měla být rozhozená kvůli dvoukilometrové cestě. A tak na závěr cesty otevírám dveře, podržím berli, ujišťuji dámu, že nikam nespěcháme, pomohu vystoupit, popřeji krásné odpoledne a třista z místa na další bussiness.

Tady bych si dovolil takový bericht von insider – je to takový zvláštní nepěkná věc… taxikáři mají velmi osobitý přístup ke svým zákazníkům. Myslí si, že jsou jejich. Přičemž si neuvědomují, že zákazník ráčí žít ve víceméně  ‘demokratické’ zemi a má právo zvolit si, komu o odvoz zavolá. Pravidelně jsem se dostával do konfliktů s některými kolegy, jež mě obviňovali, že jim kradu zákazníky. Slyšíte tu ironii? Taxikář krade zákazníky jinému taxikáři… Že jim cpu své číslo a nutím je jezdit se mnou. Přitom, cpát číslo každému nemá smysl, to jsem zjistil hned jako benjamínek. Nejlepší je dělat svou práci tak, že si lidé sami o číslo řeknou, protože mají jasno s kým chtějí jezdit. Časem se pak vyprofiluje stálá klientela lidí, se kterými si rozumíme, máme si o čem povídat anebo prostě proto, že chtějí být včas kde potřebují. Není to pak jen vztah zákazník-služba, ale kámoš zákazník – kámoš taxikář. Mnohdy jsem trávil klidnější chvíle s dobrými lidmi rozpravami na nejroztodivnější témata, byl jsem zván a rád přijal pozvání na kafe, podívat se na nové štěně a… nebo se podívat jak se „to roztočí” – to se prosím dělá tak, že se vezme výplata, zajede se do herny a nacpe se to do mašinky. Občas něco padlo a jednou jsem byl dokonce podílníkem výhry bez podílu na vkladu. Jindy jsem se dozvěděl podrobnosti, včetně fotek, jak probíhá taková tantrická masáž se vším všudy, tedy i s detaily o kterých se ve slušné společnosti mlčí. Těch historek o kamarádce schované v kufru a nic netušící zákaznici, o nočních nízkých přeletech republikou s Rusy na palubě, o opičkách, jež poskakujíc před barem Safari (příhodné, že?) ztrácejí nejdřív telefony, posléze skleničky a zábrany a nakonec důstojnost… nebo o učiteli autoškoly který si zavolá tágo z hospůdky domů a nechá se jen tak povozit městem sem a tam. Není malých kšeftů, to jen malých lidí po světě běhá hodně.


 * Všetaxikářský slet, aneb ,,Dáme kafe?´´

Napadá mě další mýtus, který velice často slýchám. Respektive, každý mi po otázce, co dělám, vyhrkne, že by to dělat nemohl, vozit vožralce… jo, to je na samostatnou kapitolu. Každopádně těch lidí, které bych doopravdy vyhnal z auta s vidlemi v ruce jsou promile. Jinak je to sranda, třeba když narazíte na rodinku mířící domů z rodinné oslavy. Už podle intonace a rozzářených obličejů soudím, že to bude zajímavá cesta… celou dobu do sebe ryjí, smějí se, vtipkují. Načež dcera pronesla, že někde dělali kliky a že jich zvládla 20. Tatík na to ,,Nevěřím, to nedáš", „Ale dám”, „Nedáš!”, „Dám!”, „ Pane řidiči, mohl by jste prosím zastavit, jenom si něco ověříme”, zastavuji na zastávce MHD, nutno dodat, že je mokro a zima. Rodinka, kromě maminky s hlavou dlaních, vystupuje. Dcera profesionálně do chlapského kliku a jede, a otec počítá „…patnáct, šestnáct, sedmnáct, sedmnáct, sedmnáct, osmnáct, osmnáct… ” Dcera vstává rýpne loktem do otce a oba se smíchy skládají zpět do auta. „A stejně to nedáš…“ – prostě další super cesta. 

A proto tu kratochvíli stále miluju, i když už to není hlavní zdroj obživy. Taxikařina je super brigáda, ale práce to není pro každé koště a už vůbec ne na celý život. Není to fyzicky náročná práce, ač vytáhnout z auta ležících spících 150 kg mrtvé váhy není sranda a pokud se ten půldruhý metrák ještě začne bránit, je to takřka nemožné. Tehdy pomohl vyhazovač z nedalekého vykřičeného domu. Díky Davide.

Psychická náročnost, to je už jiné kafe. Byly dny, kdy jsem si ráno po šichtě při mytí klů jezdil před zrcadlem s modelem Alfy GTV a dělal ‘brrrm brrrm’ jak mi z toho cvakalo v řídící jednotce CNS. Regulérně jsem se cítil vyšťavený… jednou jsem ze srandy počítal hovory – odchozí, příchozí i jednotlivá prozvánění – bylo to přes 30 za hodinu, když byly fofry, a to se nebavíme o dispečerském telefonu, kdy toto je za 5-15 minut. Jinak je to skvělá zkušenost a výborná škola obchodní, tedy pokud to člověk nebere jen jako zdroj chechtáků. Je to občas i výzva, to, když na zadní sedačky nasedne zachmuřená paní, pobrekává a kouká do prázdna. Jen pomaloučku navozuju konverzaci, nenuceně, příjemně. Paní postupně taje, v půlce cesty si přesedne dopředu, povídá a když nakonec vystupuje, pozdrav na rozloučenou skoro zazpívá s úsměvem od ucha k uchu. Jo, mám hned lepší den. A paní také, má sice problémy, my všichni máme kopu svých, ale nikdy si jimi nenechme vzít dobrou náladu. Pan Werich totiž říkával, že dobrá nálada sice naše problémy neřeší, ale nasere tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít a udržet!

A co cuore sportivo autíčkářovo…? 

Je to vyšší dívčí volantu, ať už ty skvělé české cesty, naše zánovní vozy, 12hodin denně a vysoké desetitisíce kilometrů ročně neustále ucpaným maloměstem. Každý kanál a díra v Opavě již byla poctěna návštěvou (máme tady jednu takovou místní specialitu – kanály zpravidla jsou přesně ve středu apexu tak, že je vždycky vymetu), časování semaforů si pamatuji ze spaní, každá zatáčka nesčetněkrát projetá a vypiplaná k dokonalému oblouku, slepé úhly křižovatek vymazány způsobem nájezdu a pohledem do toho správného okna nebo výlohy… 

Dostalo se mi výjimečné možnosti vyzkoušet si postupně flotilu jednoho Boleslaffského zázraku v různých stádiích rozkladu a s různými bolístkami (tím jste i mechanik-diagnostik-amatér) které vás neustále udržují ve střehu… to abych se v pondělí nad ránem náhodou nenudil a nenapadlo mě si zdřímnout. Lepší je se válet pod autem a sbírat třeba upadnuvší kryt motoru, který mechanici připevnili takzvaně poheftováním. Ten se smíchy neudrží (možná tomu pomohl jeden takový říční brod… :) ) a následně se půl krytu uvolní tak, že škrpe o asfalt a zbylá část drží jak býk. Ještě, že jsem s sebou vozil tzv. PPZ – přepravku poslední záchrany s olejem, fridexem, brzdovkou, základním vercajkem, krabicí všelijakých žárovek, mikinou, dekou a igelitem (pro případ nejhoršího scénáře), kosmetiku aka hadr na kola, na skla, na interiér, na leštění a dva nejlepší vynálezy na světě – balení povolitelných eskapásek a …dětské vlhčené ubrousky. Nevím co do toho dávaj, ale vyčistí to všechno.

Jednoho večera jsem šel do kolen když mi hned první zákazník v 6 večer se slovy „Jejda, vám se rozkládá auto” podal vnitřní kliku dveří. 

Kolegovi, (zdravím našeho Poštěváčka) pro změnu přední náprava dělala z kotoučů zvlněnce. Udělal jich za rok 3 nebo 4 sady… vždy po pár šichtách od výměny mu volant začal klepat rukou a za pár týdnů dokonce shazoval řetízky z předloktí… nové náboje, nové třmeny, nové čepy řízení, nové kotouče a desky, zkoušeli už i nemožné… No past vedle pasti, slovy klasika, neboli ‘prémiový zánovní vůz’ jak těm našim milovaným vrakům drožkám říkáme my, neklasici. Nakonec to elegantně vyřešil jiný kolega, který si auto půjčil na denní a někde za městem mu nedali přednost. Od té doby je auto zdrojem dílů a Poštěváčkovi se vrátila duševní rovnováha.

/Vložka autora z posledního víkendu, kdy už mám článek napsán…./ Opět jsem byl vylákán na jednu šichtu, a opět to byla noční. Dostal jsem vůz na nějž nemám zrovna libé vzpomínky (ideální podmínky pro pěstování pšenice okolo fofrklacku a tak), překvapil, někdo se začal starat, takže jsem nezarostl do sedačky. Radost mi vydržela do půlnoci, kdy to ad1/ začalo jezdit a ad2/ při snaze odemknout vůz se sekl zámek a všechny 4 okna sjely dolů. Asi tušíte, že nahoru vyjely jen 3. Zezadu se ozývalo jako když lanko vyzve bowden na páku a to bylo vše. Pak už jen cvakání motorku. Topení naplno a ještě jsem odvezl 2 posádky domů, než vznikla skulinka na výměnu vozu… Je to sport! 

Tenhle muzeální kousek, legendární počin Luďka Kalmy – jedničková Octavia, má čo šoudruži? No přece žadní vlečenou nápravu šoudruži! Ta má jednu krásnou vlastnost. Projíždíte si plynule utaženější zatáčku, kola drží jak po kolejích a najednou ´žvejk´ a touží vás předjet zadek auta. Tohoto jevu v kombinaci s unaveností materiálu se ovšem dá využít. Ve městě, nejen do pravoúhlých zatáček se dá najet rychleji, stačí vyvolat ono žvejknutí zadní vlečky přesně přibližným škubnutím kormidla a zadek auta se sám zařadí. Horší je, když to nečekáte… Tady se dostáváme oslím můstkem k dalšímu bodu.

Rychlost. Lidová slovesnost říká „Taxikáři jezdí jako prasata!”. No, to záleží na úhlu pohledu. Když vás ve městě oprasí taxikář, tak jednak pravděpodobně spěchá, protože čas je při téhle činnosti alfou i omegou, (jsou lidi, co vylezou před barák, teprve volají tágo a pak se diví, že mrznou venku a auto zatím nikde…) a druhak je to člověk který najezdí +-250 km denně právě tím městem, zná své auto, zná terén a ví co si může dovolit. Nejezdíme jako vrazi maminek s kočárky ani jako bezduší blázni. Prostě jen využíváme potenciálu cesty, auta a svých rukou. Specielně v noci. A občas trochu benevolence ze strany policie. Díky pánové.

No, prostě a jednoduše, naložený jsem řidič slečny Daisy a prázdný závodní speciál. Avšak jezdilo se mnou i pár lidí, kteří vyloženě chtěli přistavení závodního monopostu a bleskové přesuny nocí si užívali. Je to super pocit, když jste uloženi v telefonu jako ‘TopFastTaxi Honza’. Daleko lepší než všechny peníze. (Tímto zdravím Tomáše ;) )


* před. Sebevědomí jde k výšinám.

Taky jsem se díky taxíku a zimním nocím kdy čerstvě napadlo, a ještě se to nestihlo posolit naučil beze strachu a v klidu ale přitom svižně pohybovat na sněhu. Stálo mě to tedy jeden elektron, tyčku a čep řízení, čep ramene a náboj. To je tak když je ráno, po směně, napadne sníh a přijde inteligentní nápad zkusit si limity abych je pak nehledal s lidmi na palubě. Vybral jsem si prázdné parkoviště okolo víceúčelové haly, sázel tam jeden bok za druhým, prostě idyla. A pak vám neuhne jedovatě vysoký obrubník. Chybami se učíme, měl jsem dlouho nějakou myšku v hlavě, která vždy, když to bylo nejméně vhodné, místo přidání plynu sveřepě a křečovitě tlačila na brzdu. Věděl jsem, že je to blbost, pokud nedovedu brzdu dávkovat s kadencí a přesností Henriho Toivonena, a daleko lepší i z hlediska prosté fyziky je šlápnout na plyn. Zvlášť s tou kovadlinou nad přední nápravou. Tenhle zážitek mi naštěstí do hlavy nainstaloval past na onu myšku.


* po. I mistr amatér se utne…

Jinak je to velice nepředvídatelná práce v terénu, každý den je jiný a originální. Každý člověk je jedinečný příběh a studnice vědomostí které jsou zrovna pro něj podstatné, když člověk poslouchá, spoustu věcí se dozví, a ještě více si uvědomí, mnohdy i něco z vlastních chyb a mezer. Díky taxíku jsem taky narazil na pár skvělých lidí se kterými se přátelím a ´kuju pikle´ dodnes.

Na závěr bych si dovolil ještě jeden zážitek ze zahrádky…

Dějství prvé: sobotní noc, spíše někdy nad ránem. Už ani nevím kde, naložil jsem dobře oblečenou paní, okolo 40 let. Na první pohled působila solidně ale opitě. Cestou jsem se dozvěděl, že má v jednom městě na ´prajzské´ (=bývalé Sudety) firmu. Že hned ve vedlejší vesnici je stejně zaměřená konkurenční firma, ale jsou to kamarádky a zrovna spolu slavily obchodní úspěchy. Celou cestu se na mě střídavě hladově dívala anebo si hrála s vlasy. Tušil jsem zradu. Zastavíme u rodinného domu, paní že má peníze doma, a musí pro ně zajít. Pak se zarazila, nahodila pokus o flirtovací obličej, jak ji jen alkohol dovolil, a spustila. ,, A pane řidiči, víte, vy jste moc šikovný to…no… řidič. A jak vám to sluší, ta košilka… mám ráda knoflíčky, hmmmm.  Moc se mi ta cesta líbila, a… vy taky.” Trochu zaskočen vývojem situace poděkuji za kompliment a poprosím, zda by mohla skočit pro ty peníze, že na mě čeká další zákazník a jsem šťastně zadán (doufajíc, že obě malé lži zaberou). Když přišla, držela bankovku v ruce a pořád ji žmoulala prsty a chvilku vypadala, že neví co, a pak spustila „ A máte kde spát pane řidiči? Kdybyste náhodou neměl, tak klidně můžete spát u mě! Tady se vejdete… mám veeelkou postel.” Trvalo mi asi 10 minut vysvětlit jí, že nebudu jejím jednorožcem, že potřebuju zaplatit a odjet. Nakonec mi za 200 korunovou cestu nechala celých 500 korun. Poděkoval jsem, odjel.

Dějství druhé: asi o 2 měsíce později. Jel jsem naložit zase do toho prajzského města měst, tentokrát to byla denní v neděli. Když jsem dojel na adresu, hned mi ten dům byl povědomý. Otevřely se dveře, vyběhl asi osmiletý kluk a za ním ona dáma. Opět hezky oblečená, tentokrát střízlivá. „ Zapni si pás! a Koukej sedět v klidu! ” začala vychovávat hned po nastoupení. „ Pojedeme nejdřív za babičkou, tam nechám malého a pak musím na firmu” poručila si. Cestou se s výrazem statečné a ostentativně důležité žáby střídavě věnovala korespondenci v mobilu a vychovávání pokřikem. Případně mi úsečně sdělila „Tady zastavíme” a „Chviličku počkejte”. Chtělo to dost sebeovládání abych nevyprskl smíchy, a ještě víc abych profesionálně nedal nic znát. Ale uvnitř jsem se smál tak, že i moje alter ego si zacpávalo uši.

A vůbec, je fuj smát se cizímu neštěstí, případně cizí blbosti či ztrátě důstojnosti. Takže tahle příhoda nemá být vtipná ale poučná: pijte s mírou, ať si pamatujete, co nám říkáte a děláte. Někdy jsou to perly. Anebo když už, tak si to raději nepamatujte. Paní vůbec nevěděla a byla v klidu. Asi by se cítila dost trapně, pamatovat si to.

Pokud jste dočetli až sem, tak díky. Měl to být takový zběžný brief jak to může a nemusí vypadat. Nakonec jsem to psal víceméně tak jak mě to napadalo. Podělte se prosím v komentářích, co si myslíte o článku, o taxikářích nebo o nějaký váš zážitek s ‘drožkou’. Nebo naopak, ptejte se co by vás zajímalo, snažil jsem se to nějak pojmout obecně, ale zjistil jsem, že by to vydalo na knihu. Takže pokračování příště a třeba bude i něco z ‘podsvětí´ :)

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám blogy?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Or
Oris
24. ledna 2022, 13:34
1

Je hezký vědět, že se tomu řemeslu věnují i normální lidi, já taxík použiju v místě bydliště tak jednou za rok, ale je pravda, že stále mám kdesi v podvědomí, že taxikáři a vexláci jsou jedna banda.... Třeba jsi dnes pomohl napravit u mě pohled na taxikáře :-)

reagovat
beastar
24. ledna 2022, 17:28
2

Je to hezky napsaný. Autentický. A jo umím si představit alespoň ty najeté kiláky. Ještě relativně nedávno jsem těch 60k za rok dělal též. S lidmi takzvaně dělám asi od 19... A ano je to velmi složité ale zajímavé.

reagovat
Ronoath
24. ledna 2022, 18:54
2

Čtivé, pěkně napsané, má to spád. Moc pěkné. Díky, že ses nechal vyhecovat k sepsání!

Když se řekne taxi, tak si okamžitě vzpomenu na Falconer (Neboli Stutz Blackhawk) a Tommyho Angela. V Mafii 1 jsem se něco nataxikařil, moc mě bavilo jen tak se toulat nočním městem se zákazníky.

Jinak zdravím z Prajzské, kterou bych se ovšem neodvážil nazývat jako sudety:-)

reagovat
Jenik
04. března 2022, 13:38
0

Díky :) Ty sudety jsem zmínil hlavně proto, aby si to mohl představit i člověk ze středozemí :)

Romus
24. ledna 2022, 19:20
0

Mě teda jen nejsou jasný ty ceny, taxi je jediná služba za kterou platím 10 let skoro furt stejně. Jsem z vesnice kousek od maloměsta, takže už jsem nějakou korunku u taxikářů nechal :-). MHD po městě u nás stojí 12,- a taxík 60,- to prostě nějak nechápu :-D

reagovat
beastar
24. ledna 2022, 22:37
0

Jestli chceš extra buřty doporučuji Zurich. Velmi levné není nic, ale taxi to je zábava pro krále. Za těch 60 Kč ani ne nastoupíš. Naposled v přepočtu 440 czk za 3,2 km. Samozřejmě oficiální cena. Vůbec nechápu jak se v roce 2022 může vyplatit v ČR někoho vozit za 60 czk, když Mr. Brown na pumpě stojí 55 czk a litr nafty 35.

Jenik
04. března 2022, 13:42
2

Beaste, no, blbě. Jde to, ale blbě a je to podmíněno tím, že celý den poletuješ jako hadr, dispečer u toho myslí hlavou (tj. neposílá tě prázdného přes celé město) a taky nějakým tím tringeltem. Čistý výdělek při téhle práci je velmi proměnlivá veličina pohybující se mezi 50,- a 350,- Kč/hod. S tím, že průměr je někde okolo 120-180,-/hod.
Samozřejmě teď už jdou ceny nahoru zároveň s naftou za 44,-....

VK
VK
04. března 2022, 14:29
1

Ein Bericht von Taxifahrer? Bericht eines Taxifahrers? Bericht von einem Taxifahrer? Jak to vlastně má být správně, němčináři, poraďte. I po devíti letech v tom mám hokej. Možná nejeelegantněji - Ein Taxifahrersbericht. A pak se divte, proč mají německy mluvící tak rádi složeniny.

reagovat
ReVolte
04. března 2022, 16:53
1

Složenina best :) Ale Berich von einem Taxifahrer mi dává největší smysl. O tom, že němec pobere všechno, akorát píšeme jak obsluha večerky je jiná :D

VK
VK
04. března 2022, 17:09
0

No právě, no právě. Člověk se cítí trapně.

yaoming
04. března 2022, 18:56
0

V jedné nejmenované hanácké nemotropoli mám oblíbeného drožkáře Jindřicha jezdícího vzdy v klobouku. Jezdívá spíše čtvrtek až sobota, případně dle vytíženosti města studenty. Bydlím v první vsi hned za městem a vždy si řekne o Kiliána protože si mě pamatuje, i když by měl chtít víc dle taxametru. Tak mu nechám dle taxametru plus nejake ty dyzkrece. Posledně když mě vezl, tak si pamatuju že sem mu pomáhal měnit pichle kolo. ????

reagovat
yaoming
04. března 2022, 18:58
0

Díky za článek a otazníky mají být smajlík :-D

Jenik
08. března 2022, 23:03
0

Píchlé kolo tady taky bylo... na štaflu u zmíněného safari zoo :-) Tehdy mi to měřil, tedy kibicoval jeden z kolegů.

Ka
Kalvi
11. března 2022, 23:54
0

To jo, jenomže pro nejmenovaného Jindřicha je to taxikaření jen vedlejší produkt jeho business plánu ????

martin_100
04. března 2022, 21:59
0

Občas se tágem svezu. Když sem heště bydlel u mámy tak soused přes dvůr taxikařil s W124. Kolikrát sem cestou z hospody šel kolem něj na štaflu. Cesta tam prostě vedla. A kolikrát mě nahnal do auta že už končí. Přes půl města až před vchod ikdyž bydlelz druhy strany bloku. Nikdy nechtěl vzít korunu. Ale před vchod ně vizil prej abych sral sousedy :-)
Jinak kámos se taky dal na taxikařinu a vexlák neni.
Jednou sme měli klubovou schůzi (starý vw s motory vzadu) a když sne to v hospodě ukončili tak že s jednim členem ještě vymeteme jiny knajpy. A že pojedem tágem. Na návsi řada passatů (vw je dobré áno) Nahrnem se do jednoho a on že ne že musíme jet s timco na štaflu stojí vepředu. Ty vole toledo (španělský neštěstí na 4).
My chytrý vw "ultras" ... Se divim že nás dovez a že nám nedaldo držky. To bylo keců o napodobenině auta a že se musí víc snažit aby si moh koupit pašíka. :-) čuráci ožralý :-)

reagovat
El Gringo
05. března 2022, 05:28
1

Takové služby, jaké nabízí mexický Uber nenabízí snad nikdo v ČR.

Skoro vždy je taxikář pěkně oblečen - tedy v bíle košili, v uklizeném a voňavém autě. Sám řidič má vždy na sobě nějakou kolínskou.. Neustále se usmívá, vtipkuje a často je spokojený, že řídí pro Uber. Nikdy si nestěžuje, jak málo vydělává a musí splácet leasing. Nechá vás v autě za drobný poplatek si klidně zapálit cigo, podaruje vás žvýkačkou, některý vám i prodá chlazenou kolu.. Vždy se dá domluvit a nepindá, když musí zastavit na benzínce..

Do 3 Km stojí Uber přibližně 50 Kč. Cesta na letiště (15Km) stojí okolo 140-170 Kč (40min až 2 hodiny cesty, litr benzínu stoji cca 23 Kč). Klasický taxík je zde děs a hrůza, vždycky se mě snažil okrást... Občas jezdím Teslou 3 přes aplikaci Beat. Je to trochu dražší, ale furt levnější, než v ČR.

Taxíkem jezdím často a po celém světě. Bohužel, v ČR mám vždy čísla jen přesně na takové týpky, jako jsi ty. Zbytek ignoruji. Neexistuje, že čekám u cesty v Praze či Ostravě a zamávám na taxi.. Nebaví mě neustálé dohadování se o ceně a poslouchat kecy, že i když jede taxi na prázdno, tak mi tam hodí supersazbu za náběr zákazníka na ulici.. Taxi musí v ČR projít ještě velkou evolucí a být vnímáno jako luxusnější a rychlejší MHD pro jednoho až 4 lidi i pro střední třídu. Spousta taxikářů se o to snaží, ale velká část jim stále ničí jejich jméno.

Ve Španělsku, Panamě, Argentině, Chile, Brazílií i v jiných zemích jsem nikdy neměl žádný problém s taxi. Naopak. Je to totiž stejná služba jako např. u kadeřníka. Kadeřnice si u stříhání vlasů taky nestěžuje, jak podražil holící strojek a nemá kyselý ksicht, když sotva otevřu dveře. V tomhle je fakt ČR dosti specifická :)



reagovat
Ka
Kalvi
11. března 2022, 23:58
0

Super blog a zase jsem si jednou vzpomněl na svoje mladá léta taxikaření. I když mě to někdy neskutečně sralo tak to bylo super a ty zážitky jsou k nezaplacení.

reagovat