Volkswagen Caravelle: Legenda na odchodu

Golf, brouk a Transporter, potažmo jeho jinak pojmenované luxusnější verze, si právem zaslouží místa na pomyslném piedestalu nejdůležitějších modelů značky Volkswagen. Model 2, který se poprvé objevil na scéně v roce 1950, byl navržen jako jednoduchý přepravník využívající platformu “brouka” – typu 1, což mimochodem nebylo vzhledem k motoru umístěnému v zádi vlastně příliš praktické. Technická jednoduchost a robustnost vozu ale předčila tento konstrukční nedostatek a vynesla malý užitkový Volkswagen na vrchol popularity. Kromě spolehlivého pracovního nástroje se z něj časem stala i popkulturní ikona – veselý “hipízácký” mikrobus zná snad každý.

V 80. letech, konkrétně v roce 1985, byl představen Volkswagen Caravelle jako luxusní verze Transporteru třetí generace (T3). Caravelle byla navržena s ohledem na pohodlí posádky, dostala lepší sedadla, obložení interiér a více výbavy, což ji odlišovalo od čistě užitkových verzí. Model si rychle získal oblibu jako komfortní přepravní prostředek pro rodiny, firmy i hotelové transfery. Se čtvrtou generací pak pozici nejluxusnějšího Transporteru převzal Multivan a Caravelle představovala rozumný kompromis ceny, pohodlí, výbavy a užitné hodnoty. Není tajemstvím, že verze 6.1, kterou vidíte na fotkách, se už pomalu chystá do důchodu. Čerstvě představený nástupce stojící na společných základech s Fordem Tourneo/Transit už klepe na dveře, takže dnešní test je zároveň takovou rozlučkou s tímhle mimořádně oblíbeným vozem. 

Popisovat nějak obšírně vzhled současného Transporteru by bylo přeci jen trochu zbytečné, asi se nenajde nikdo, kdo by ho už někdy neviděl. Navíc Transportery se už od čtvrté generace vzhledově jen lehce upravují, žádná velká revoluce se tu nekoná a je to dobře. Jednoduché účelné tvary vozu jsou definovány funkcí a jsou svým způsobem minimalisticky elegantní. Líbí se mi typická plechová kola se středovými pokličkami, pochvalu si zaslouží i decentní příď s LEDkovými světlomety protaženými do ozdobných lišt se jménem modelu na bocích. U téhle konkrétní verze mi pak udělaly radost ještě dělené zadní dveře, které u dodávek považuji za mnohem lepší volbu, než vyklápěcí – jednak proto, že na jejich otevření je potřeba polovina okolního prostoru a pak také proto, že s nimi jde zajet k rampě, nebo takto vybavené vozy nakládat “ještěrkou”. 

Interiér je, podobně jako u ostatních vozů z rodiny Transporterů, především praktický a funkční. Líbí se mi praktické členenění palubní desky, do které jsou vcelku vkusně zakomponovány všechny prvky, jedinou výtku mám k chybějícímu výdechu klimatizace u řidičovy pravé ruky. Dříve tu býval, postupem času ale musel udělat místo zvětšujícímu se displeji infotainmentu. To se týká nejvybavenějších verzí – zde je menší obrazovka s plastovými rámečky, ale nabízí se i větší, k vidění třeba v testu zde. Vpravo umístěná dvojice větracích otvorů je už přeci jen trochu daleko. 

Jinak si ale nemám na co stěžovat. Německy efektivně navržené ovládání je logické a ačkoli nešokuje nějakými designově vymazlenými spínači, funguje výborně a dá se ovládat poslepu. Také nijak zvlášť nehýří výbavou, která není nezbytně nutná pro práci. Transporter je zkrátka rodinné stříbro a pokud to není nezbytně nutné, nesahá se tu na nic, na co jsou zvyklé statisíce loajálních zákazníků. Jen problematiky neznalý pozorovatel by se tak pozastavoval nad věcmi jako černobílý displej mezi analogovými budíky, neměkčené plasty, velké množství záslepek, nebo startování klíčkem.

Tato konkrétní verze představuje rozumný kompromis mezi výbavou a užitnou hodnotou. Vzadu tak nalezneme dvě řady sedadel po třech místech k sezení. Narozdíl od Mutlivanu neoplývají možností posuvu v podlahových kolejnicích, nejsou ani samostatně otočná. Přední lze ale vcelku snadně po jednom vyndávat a samozřejmě také v rámci přístupu do poslední řady sklápět. Vzadu se nachází jednodílná lavice, na jejíž případnou demontáž z vozu už je lepší si přizvat pomocníka – je totiž dost těžká a vzhledem k rozměrům se s ní nemanipuluje úplně snadno. 

Vstup do kabiny je snadný díky velkým posuvným dveřím na obou stranách, pochvalu si zaslouží i robustní omyvatelná gumová podlaha s protiskluzovou úpravou a propracovaný systém stropních lampiček a výdechů klimatizace s regulací pro každé sedadlo. Potěší také skutečnost, že i s osmi lidmi na palubě zůstává stále k dispozici dostatečně hluboký a objemný zavazadelník. 

Přeplňovaný nafťák pod kapotou spojený se sedmistupňovým DSG si zaslouží jen chválu. Diesely jsou zkrátka pořád královská disciplína VW Group a je mi líto, že se jejich nabídka ztenčuje. V Transporteru jde o motorizaci první volby, s benzínem se jich u nás prodá jen malý zlomek, a není se čemu divit. Naftový motor je příkladně kultivovaný, má spoustu síly a dostatečný krouťák, nezapotí se ani s naloženým vozem, nebo v případě, že zapřáhnete těžký přívěs. 

A ačkoli jsem historicky nebyl příliš spokojený s projevy starších DSG, tohle současné se povedlo vyladit opravdu dobře a neznatelně. Sice mám někde vzadu v hlavě pořád pocit, že do velkého auta patří spíše než dvouspojka klasický hydroměnič, ale sluší se říct, že je to spíše věc osobních preferencí, než jízdního projevu. Třetí do party nejlepší pohonné konfigurace v nabídce je pak instalovaný systém pohonu všech kol 4Motion. Ten dokonce nabízí elektronickou uzávěrku zadního diferenciálu pro případ zapadnutí někde na louce, stavbě, nebo ve sněhu. 

Podvozek je také už léta stejný – na můj vkus sice trochu tvrdší, než by bylo nezbytně nutné, na druhou stranu ale díky tomu působí jistě a dokonce nabízí jakous takous zpětnou vazbu. Pokud patříte mezi řidiče, kterým Vito připadá poněkud rozbředlé, budete s Volkswagenem velice spokojení. Za volantem Caravelle snadno zapomenete, že řídíte více než pětimetrovou stodolu. Výkonu je dost, ovládání snadné jako v osobáku a navíc je z vozu parádní výhled. Naštěstí jsou tu i dostatečně ostré brzdy – u nich je jen třeba si zvyknout na poměrně citlivý pedál.

Verdikt

Naftová té-šestka s automatem je přesně tak dobrá, jak se o ní právem povídá. Jasně, je to pořád auto s užitkovým základem, ale stran jízdních vlastností a výbavy si nezadá s prémiovou konkurencí. Rozhodně jde o jeden z etalonů své třídy. Letos máte pravděpodobně poslední možnost si ji pořídit, nová generace bude sice bezpochyby také povedené auto, ale vzhledem ke společnému vývoji s Fordem se obávám, že není možné zachovat takový ten “echt volkswagenovský” charakter, kterým oplývá dnes testovaný vůz. Obligátní věta “kupujte, nebudou” tu tak tentokrát není jen samoúčelným prohlášením, ale vážně míněnou výzvou. 

Technické údaje

Délka a váha: 530cm, 1930 kg 
Motor: Vznětový, přímovstřikový TDI, turbo, intercooler, 110kw (150 koní) v 3250 – 3750 ot/min
Maximální rychlost: 183 km/h
Převodovka: sedmirychlostní DSG
Spotřeba: 8,2 udávaná, 9,1 v testovacím týdnu
Zrychlení 0-100 km/h: 11.9s
Základní cena vozidla: 2 010 993,00 Kč