UAZ 2206: Léto na Bajkale

Není to tak časté, ale i na Autíčkáři občas sníme o nových vozech. No dobře, ostatní redaktoři o nich nejspíš sní častěji, ale já si vždycky vystačil se světem starých a zapomenutých plechovek. Z nových aut bych si koupil jedině Nivu, a to musím uznat i já, se nedá úplně počítat mezi nová auta. Jenže nyní je tu další objekt mých snů a tužeb a stejně jako s Nivou i tady je to trochu z mé strany podfuk. UAZ 2206, jak se současně prodávaná verze mé milované Buchanky zrovna jmenuje, by jen stěží prošel testem novosti u nezúčastněné osoby. Tak například nemá držáky na kelímky, palubní systém s konektivitou Apple či Android a nedá se objednat s automatickou převodovkou. Tedy alespoň tak nějak chápu měřítka ostatních lidí já. Mě se mnohem víc líbí, že se dá objednat s žebříkem. Ale na něj ještě dojde. Pro ty z vás, kteří se současnou produkcí ruského automobilismu nejsou detailně seznámeni, stručně připomenu, co že to ta Buchanka vlastně je a proč vypadá jako retro-futuristická okurka na kolečkách.

Předek Buchanky, model 452, který možná znáte jako ‚tu vojenskou sanitku‘ vznikl z raných prototypů v roce 1965 a okamžitě se stal exportním hitem. Dodávka s prostorově úspornou trambusovou kabinou měla přiřaditelný pohon přední nápravy a redukční převodovku, která roztáčela úzká terénní kola na dvojici tuhých náprav. Zavěšení bylo realizováno čtveřicí listových pružin a podlaha vozu se nacházela povzbudivě vysoko nad zemí. Klasická terénní koncepce spojená s prostornou kabinou byla velmi žádanou komoditou v necivilizovaných končinách Sovětského svazu. Protože ji hned adoptovala Rudá armáda, vydržela ve výrobě celkem dlouho. Vlastně se vyrábí pořád. Jen už doznala takové řady dílčích vylepšení, že s původní verzí ze šedesátých let má společný jen vnější tvar. Tak například nepřímovstřikový motor s velkým zdvihem již dnes pohání a obsluhuje západní elektronika, převodovka má už všechny stupně synchronizované a nápravy se pyšní logem Spincer. Zvenku je to ale pořád ta samá zelená terénní okurka, nebo pěkně po rusky: ‚Buchanka‘ tedy bochníček.

Pokud si toto času-vzdorné vozítko budete chtít pořídit zde v Evropě, musí nutně splňovat hromadu předpisů EU. Tak třeba emise z výfuku již musí být z větší části průhledná a ne šedo-modrá, jak bývalo zvykem v době zrození vozu. Osvětlení již musí mít funkci denního svícení a z nějakého důvodu by měly být blinkry poblíž světel, kde je ostatní řidiči tak nějak čekají, a ne kdesi u hlavy řidiče na B-sloupku. O tyhle nepříjemnosti se u nás stará firma AMC sídlící poblíž Hradce Králové, což je co by pirohem dohodil od místa kde pracuji. Nojo, máte mě prohlédnutého, za jejich plotem slintám často. Dokonce se mi od předního českého dealera značky podařilo ulovit jeden kus na testování a jeho recenzi si na Autíčkáři můžete přečíst.

Všechny ty ruské terénní bestie se k nám dovážejí především na objednávku. Tedy ještě pořád můžete do AMC přijet s taškou peněz a trvat na okamžitém odjezdu se skladovým kusem, ale to by byla skoro škoda. Naprostá většina vozů totiž bývá firmou přizpůsobena k požadavkům jejich zákazníků a specificky upravených vozů už u nás jezdí pěkná řádka. Dávalo tedy smysl, aby se do nabídky zařadil i model nejvíce žádaný, totiž obytně vybavená verze UAZ 2206 Bajkal. Jo, Bajkal jako to jezero. Fráze „vyrazit si na Jadran“ najednou není tak cool, když se vám v hlavě usídlí slovo Bajkal. S obytnými vozy se to totiž má tak, že jsou většinou přizpůsobeny k pobývání v autokempech. Jedna hranatá krabice vedle druhé, sdílené sociální zázemí a předražený bufík na okraji kraťounce zastřiženého čtverce trávy mi moc lákavě nezní. Možná proto jsem nikdy nepropadl touze něco takového provozovat. Moje představa automobilové turistiky má více společného s hlubokými lesy, nekonečnými pouštěmi a vůbec místy, ve kterých je velmi málo lidu a nehrozí celodenní nedobrovolné poslouchání rádia Blaník, vyřvávajícího z karavanu dva metry vedle vaší hlavy. Vždyť místa, která já chci navštěvovat, ani rádiový signál nemají!

Právě proto sním o obytné Buchance. Výsuvná střecha ani pár poliček a měkkých čtverců gaučíku navíc nemají na terénní průchodnost stroje vůbec žádný vliv. Pořád je schopná vydrápat se kamkoliv. Jen už vás nemusí trápit, že v tom ‚kamkoliv‘ není hotel. Osobně bych v rámci nenápadnosti zvolil klasickou khaki-zelenou, ale zákazníci kupodivu nejvíce oceňují příplatkové ‚jubilejní‘ lakování v kombinaci pastelově zelené a krémově bílé. Na obyčejném Volkswagenu mi smysl dává ale terénní monstrum má být zelené s černými doplňky. Nebo zářivě oranžové, což je také odstín, kterým se Buchanka může honosit v extrémní expediční úpravě.

Samotná zástavba se skládá ze zmíněné pohovky, stolku, kamrlíku na potraviny se zásobárnou vody čisté i odpadní, a to je vlastně tak nějak vše, co dobrodruh v lesích potřebuje. Možná by ještě bodl držák na sanitární rýč. Kvůli vybavení musely ustoupit sedačky, takže k dispozici je verze tří a čtyř místná, ale ono by se víc lidí v autě beztak kloudně nevyspalo. Nezapomínejte, že tohle není žádný přestavěný autobus. UAZ je auto kompaktního půdorysu a vrhá stín menší plochy než třeba kombíkový Focus. Přesto se tam vejde vše, co čtyři (nebo tři) lidé na cestě za zážitky potřebují, včetně místa na druhou rezervu.

Jen se na to auto podívám, hned se mi vybaví všechny zážitky z recenze neupravené verze, jako třeba sbírání třešní ze střechy s hudebním doprovodem evergreenu Judity Čeřovské – Řekni, kde ty kytky jsou. Normálně české písničky dobře nesnáším, ale tahle časová kapsle je tak nějak omlouvá. Aspoň některé. Další vzpomínka obsahuje moji osobu v semišových polobotkách a béžových kalhotách promáčených až po kolena, kterak zdolávám to, co by v případě že není druhý stupeň povodňové pohotovosti byl docela mělký brod. Když se za volant na okamžik usadil můj bratr, začalo hrát San Francisco od Scotta McKenzie a dovnitř proudil rozpálený letní vzduch. Cestovní tempo terénní Buchanky je specifické rychlostmi do 80 km/h. Tedy umí jet i rychleji a na dálnici jsem s ní v pohodě udržoval 110, ale letní vedro a prázdná města i silnice mají svoji specifickou atmosféru, která vás pohltí a vy najednou zvolníte, přestanete zatínat svaly na krku a vystrčíte levý loket z okénka. Ono ho vlastně není kam jinam dát, když mezi předními sedadly vrní motor a posádka je natisknuta na dveře.

Vážně si dokážu představit, jak nechávám město za sebou, netuším, kde mám roušku a vůbec neřeším, kam se zrovna smí létat. Dokonce celá ta sranda s cestováním není ani tak drahá. Tedy objektivně vzato. Pořídit nový obytňák je zpravidla záležitost přesahující milion korun a UAZ to zvládá za více-méně polovinu. Základní verze Bajkal stojí 680 000 s daní, což je na ‚hračku‘ docela přijatelná částka. Tak snad mi ve stáří budou fungovat všechny ty důležité klouby, které mi umožní po letech práce pořídit si svůj vlastní malý Bajkal i domů. Konec-konců, žena vždycky chtěla zahradní jezírko.

Fotografie poskytla společnost AUTO MAX CZECH, a.s.