UAZ 2206: Prázdniny ve snu

Začíná mi téct do bot. Druhý stupeň povodňové aktivity, vytrvalý déšť a časná ranní hodina asi nejsou nejlepšími podmínkami k brodění řeky. Tak teď už mi vážně teče do bot. Kolem tenkých proužků gumového těsnění prýští hnědé pramínky Chrudimky, splétají se a hledají cestu do mých semišových polobotek. Kdybych se aspoň před dobrodružnou výpravou převlékl. Silniční pneumatiky marně sklouzávají po kamenech půl metru pod spěchající kalnou hladinou. Necitlivě pouštím spojku, zadupávám maličký pedál plynu až do promáčené podlahy a kdesi pod pravým loktem zaduní motor. Auto se zhoupne a zpod pravého zadního kola vystřelí kámen velikosti hlavy a s hlasitým plesknutím se vrátí zpět do hlubin. Jsem na dvou kolech a úhlopříčně se houpu zepředu-dozadu za marného vytí motoru, protáčejícího nezatížená kola. Kapilární efekt mi smáčí kolena. Tohle vážně není dobrý…

Co dělat, když se vám splní sen? Když se konečně projedete v tom jednom autě, o kterém jste vždycky snili? Nejspíš je na čase přestat psát a oprášit hru na klavír nebo začít trénovat curling. Zatímco budu přemýšlet, jak zaplním prázdné místo v mém seznamu přání, dovolte mi, abych vám popsal, jak se žije s Buchankou. O historii snaživého vozu jsem již psal a je tomu už více než rok, co jsem se svěřil se svým přáním, shlížet na svět zpoza spartánské palubní desky.  Na jaře jsem se konečně vsoukal za volant prvního novinářského kusu, popsal konstrukci a první dojmy a opět vytoužený vůz vrátil dealerovi UAZu a Lady, brněnskému CanoCaru. V minulosti mi půjčili například terénní speciál postavený z Nivy nebo moderní inkarnaci sovětské průchodnosti terénem v podobě SUV Patriot. Žadonil jsem, prosil jsem a nabízel své tělo, až mi jednoho dne zavolal známý hlas a na okamžik zastavil můj dech slovy „Můžeš si ji v Praze vyzvednout“.  Pro toho, kdo netrpí úchylkou na sovětské obludnosti, představte si, že vám právě na dva týdny půjčili Viper ACR s plnou nádrží. Nebo si doplňte jakoukoliv jinou ujetou hračku, která z vás opět udělá desetiletého caparta s čerstvě pořízenou pouťovou kuličkovkou. Okamžitě jsem nechal práce a vyrazil pro svůj sen, který mezitím stihli krátkodobě osahat Kuba s Jeníkem. Prý se s tím špatně rozjíždí do kopce, v rychlostech nad padesát je to děsivé a je v tom hluk. (Velmi stručně a jemně řečeno – pozn. Hamster) Nojo, Kubajz a jeho zubařská Volva. Už jen vidět zaparkovaný UAZ mezi Cadillacem a Octavií je poněkud surreální. O to víc, když září sytým kontrastem novosti, nemá ani špinavé podběhy a dokonce se na stydlivém, napůl schovaném slunci okázale leskne.

Spadané jehličí je zrádný podklad, ale postačí trocha rozjezdu, redukovaná dvojka, přiřazený předek a malá dodávka se hrdinně sune kupředu, i když sám bych se nahoru jen stěží sápal pěšky. Náznaky staré dřevařské cesty již zcela pohltil les, mezi hustými stromy začíná prosvítat ocelově šedá obloha a přede mnou se otvírá výhled dolů. Co nevidět stojím na hraně pískovcové stěny a nejbližší sjízdný povrch je dvacet metrů pode mnou. Ačkoliv Buchanka zvládne skoro všechno, vertikální pohyb v jejím repertoáru není. Takže otočit a zpět. Otáčení se ve svahu je manévr, který je radno dobře promyslet. Neopatrný pohyb, příliš rychlý přesun těžiště, či špatně odhadnutý podklad a už válíte sudy dolů. Naštěstí tohle auto má rámový podvozek, tuhé nápravy na listových pružinách a motor v kabině. Kromě možnosti opravit vůz s pomocí pazourku a zvířecích šlach tedy nabízí i nečekaně nízké těžiště. Otočit se je tedy hračka. Stačí obkroužit tady-ten strom a… Zrovna když jsem na vrcholu oblouku, zadek se na mokrém jehličí začíná klouzat. Kontruji volantem, přidávám a podvědomě se snažím svah traverzovat. Jak se celé auto o metr posune kolmo doleva ze svahu, udělá se mi šoufl. Fakt jsem myslel, že se převalím. Naštěstí jsem se jenom sklouzl a dokonce tak šikovně, že je teď asi dva centimetry přede mnou kmen statného smrku. Jet o kousek rychleji, tak ho trefím. Než se pustím do couvání, raději terén obhlédnu po svých. Až po vystoupení z vozu mi začíná docházet vážnost situace. Asi na dlaň za zadním nárazníkem je další strom. Stojím ve svahu kolmo ke srázu, zaklíněný mezi stromy. Ještě že tu není signál…

Jako první husarský kousek se mě a Jeníkovi podařilo přemluvit Honzu Křečka ke krátké testovací jízdě. Tento milovník italské elegance, moderní architektury a zvrásněné pohraniční krajiny upřímně nesnáší vše ruské (ne, jen nemám rád špatně věci, já přece nemůžu za to, že se ty dvě množiny prakticky překrývají.. – pozn. Hamster). Kdyby na náměstí přijel Vladimir Vladimirovič nalévat polévku bezdomovcům, půjde mu plivnout do tváře. Řídit UAZ ‚na autobusáka‘ ho ale očividně baví, odřídí dokonce celých 300 metrů, než s opovržením ponechá Buchanku svému osudu. Sice se ji zdráhá titulovat automobilem, ale nakonec ustupuje ze svého radikálního přístupu a volí smířlivější ‚dopravní prostředek‘. Teď je ale konečně řada na mě! Vyrážím vstříc odpolední dopravní špičce, pražskému obchvatu a konečně dálnici na východ. Domů.

První zážitek na sebe nenechá dlouho čekat. Ačkoliv při mém příjezdu ukazoval palivoměr plnou nádrž, po skopičinách s redakčními kolegy a 25 km popojíždění na jedničku hlásí hlasitým pískáním akutní nedostatek paliva. Tenhle trik ale znám. UAZ totiž po svém předkovi zdědil dvě palivové nádrže, každou se svým tankovacím hrdlem a já doposud využíval záložní. Přepínám tedy na druhý ukazatel. Hlasité písknutí mě ubezpečuje, že je také na suchu. S citelným pokašláváním hladového motoru dojíždím na volnoběh k benzínce a začínám tankovací proceduru. Po naplnění levé nádrže sedám do auta, abych se otočil a pokračoval z druhé strany. Vybíhá za mnou obsluha, že jsem ještě nezaplatil. Po krátké výměně výkřiků přes bublání výfuku a názornou obhlídku vozu mi pán jde opět odblokovat stojan, abych mohl natankovat i z druhé strany. „Tohle jsme tu ještě neměli“ kroutí hlavou, jako bych si na něj snad vymyslel nějaký kanadský vtípek. Konečně vyrážím na dálnici.

Buchanka má trambusovou koncepci, tedy motor je na úrovni opěradla předních sedadel. Interiér tak uspořádáním připomíná náklaďák s mohutným krytem motoru uprostřed a řidičem i spolujezdcem namačkanými ke krajům vozu. Škoda že prší. Nemám si kam dát levý loket a nemůžu otevřít okénko. Rozjíždím se na 110, nechávám Prahu za sebou a nořím se do zdánlivě neproniknutelné stěny hustého deště. Střecha potažená perforovanou koženkou pod nárazy těžkých kapek duní, vozem se vznáší neopakovatelná směsice vůní ruského plastu, gumy, benzínu a deště. Když se pohledem soustředím na nejvzdálenější bod silnice přede mnou, Buchanka se v kolejích uklidňuje a začíná poslušně hltat kilometry. Je to jako jet ve stanu.

Jetslipak se dá dojet z Chrudimi do Pardubic mimo asfalt? Jako výchozí bod volím dominantu okolí, kopec zhyzděný panelovými krabicemi příhodně pojmenovaný Větrník. Odsud bych se měl polňačkami dostat nejdříve do Ostřešan, Nemošic a pak je to jen otázka hledání nejbližší cedule s názvem východočeského centra. Hned začátek se mi příliš nedaří. Ze štěrkové cesty se stává pěšina prošlapaná pejskaři, pak zarostlý úvoz a najednou mizí docela. Vyjíždím na čerstvě posečené louce. Omamná vůně stále se vznášející ve vzduchu a dlouhá stébla vystavená letnímu slunci, která ještě nestihla zvadnout, napovídají, že k seči došlo teprve nedávno. Jedu raději po okraji ale stejně se nevyhnu rozvíření pravidelných řádků. Podivné hučení za mnou upoutává moji pozornost. Zpoza rohu vyjíždí rudý Zetor. Řidič má na sobě džínové kapsáče, otrhané triko a výmluvně nepřátelský výraz. Vzhledem k tomu, že přes pole míří úhlopříčkou přímo ke mně, urychleně přehodnocuji zvolenou trasu. Věřili byste, jak rychle umí jet takový traktor? Jedu šedesát a funící bestie se neotřesitelně blíží. Pole je obehnané lesem a polní cestu po jeho vzdáleném okraji odděluje nevyzpytatelný, hustě zarostlý příkop. Když konečně dosahuji jeho hrany, můžu ve zpětném zrcátku přečíst typové označení prosnásledovatele: CTYSTAL 8045

Rovnou přiznám, že dálniční tempo není rajón UAZů. Vysokou karoserií snadno zmítá boční vítr, minimum odhlučnění, stěrače se symbolickou funkcí i topení s binární volbou teploty (Ankara-Norilsk), to vše řidiče dokáže už po pár kilometrech unavit. Na nějaký ten občasný přesun to jistě zvládnout lze, ale jezdit takhle každý den do práce bych nedal ani ve všem svém nadšení. Klasický pohyb po okreskách je však zcela jiná káva. Krátké stupně převodovky, motor naladěný na dostupný krouticí moment a absolutní mechanická odezva dělají z okreskového, ale i příměstského poskakování ranec zábavy. Současná verze má pod kapotou 113 koní vydolovaných z 2,7 l čtyřválce. V testovaném kusu jsou dokonce příplatkové nápravy Spicer s uzávěrou zadního diferenciálu a praktický otáčkoměr. Bohužel od prezentace zmizely nápisy v azbuce kterým směrem otevírat dveře, kde je umístěn hasičák a lékárnička a popisky, která okna je při převrácení radno vykopávat. Škoda, výrazné rudo-bílé cedulky umocňovaly dojem, že sedíte v Milu Mi-18 a co nevidět vzlétnete. Naštěstí pořád zůstává plechová palubka náhodně posetá přístroji a čudlíky, materiály a technická řešení připomínající půlku minulého století i obrovské, do boku otevírané zadní dveře za spolujezdcem.

 Těmi lze nastoupit do atypicky řešeného interiéru. Dvě trojice proti sobě umístěných sedadel doplňuje ještě jedno osamělé křeslo ve čtvrté řadě. V Rusku by tam byla opět trojice míst, avšak naše zákony dovolují do osobního automobilu umístit nejvýše řidiče a osm cestujících. Nastupování je překvapivě jednoduché. Největší potíž představuje vysoká světlá výška a tedy náročný první schod ale po ruce jsou madla, za která bych se nebál Buchanku pověsit na jeřáb. Jen co se vyhoupnete dovnitř, čeká vás přehršel místa. To kvůli tenkým stěnám karoserie na podvozkovém rámu. Pasivní bezpečnost je sice srovnatelná s plechovkou od piva, ale na druhou stranu se na malý půdorys vejde opravdu velký objem nákladu či posádky. Další obrovskou výhodu spatřuji v tom, že všechna sedadla jsou plnohodnotná, tedy lze na všechny naráz připevnit autosedačku. Bohužel tolik malých dětí najednou mi nikdo nechtěl půjčit a ve školce můj návrh dokonce považovali za nevhodný. Obsadil jsem tedy interiér příbuzenstvem a s pouze jediným kojencem vyrazil na rodinný výlet. Nutno říct, že si retro zážitek všichni náramně užili. Jen nechápu, jak v té směsici hluku motoru umístěného v kabině, kvíkání listových per a vyděšených výkřiků ženské části posádky mohl ten prcek usnout.

Ignorovat vůz dožadující se vaší pozornosti hlasitým pískáním se nevyplatí. Nejspíš jsem si příliš zvykl na nespolehlivý analogový ukazatel paliva, který v každé zatáčce hlásí diametrálně odlišné hodnoty. Tentokráte benzín vážně došel. Se zakašláním jsem zastavil uprostřed louky. Volám kamarádovi, který bydlí za rohem. S vysmátým výrazem dováží benzín v plechovém zeleném kanystru. „Tady to máš, já musím“ a je zase pryč. Když už konečně povolím vzepřené víčko vojenského reliktu a s vypětím všech sil zvednu kanystr nad úroveň kolen, shledávám, že veškerá snaha byla marná. Buchanka má na hrdle záklopku a benzín jen šplíchá zpět do kanystru! Donátor cenné kapaliny nebere telefon. Kdybych měl aspoň klacek, kterým bych si tu záklopku vzepřel, ale stojím uprostřed louky a nejbližším objektem připadajícím v úvahu je flagematický polňák asi 40 m východně. Chvilku zvažuji jak zajíce vměstnat do nádrže, načež zjišťuji, že někam zmizel. Asi moje úmysly vycítil. No nic. Tři kilometry odsud je vesnice. Tam nějaký klacek bude. Zamykám auto a jdu po svažující se louce poseté kobylkami. Nakonec je z toho super letní procházka.

Během dvou týdnů, po které mi byl UAZ zapůjčen, jsem s ním jezdil každé ráno do práce a každé odpoledne na objevné výpravy. Spotřebu jsem neměřil. Palubní počítač tu pochopitelně není, a věrohodnosti analogového ukazatele se blíží jedině ITAR-TASS (ruská státní zpravodajská agentura). Vím jen, že jsem za tu dobu utratil za benzín částku kdesi v polovině čtyřciferného spektra. Na druhou stranu jsem jezdil opravdu v nejtěžším možném terénu, zkoušel maximálku (umí i u nás nelegální rychlosti), nájezdové i přejezdové úhly, boční náklony a především jsem za plochým volantem trávil tolik času, kolik to jen bylo možné. Ještě než se ozve skupina našich čtenářů, vybavených racionálním myšlením, přiznávám, není to auto pro každého. Vlastně to Honza trefil dobře. Není to ani tak docela automobil. Je to hračka. Geniální hračka schopná dojet kamkoliv si zamanete (tak tohle jsme teda určitě neřekl! – pozn. Hamster). Všechno je ryzí, mechanické a každý důležitý kousek je desetkrát předimenzovaný. Samozřejmě je to vyváženo poněkud nestandardní ergonomií, desetinásobně poddimenzovanými nedůležitými kousky a poněkud „vyšší“ spotřebou.  Tedy ta poslední piha na kráse se dá řešit zástavbou LPG přímo od výrobce, kterou velký motor výborně snáší. Buchanka osloví ty z vás, kteří máte rádi bahno, noci ve stanu a souznění páru řidiče a stroje, překonávajícího extrémní terén. Kromě okrajového využití v důlním průmyslu či u záchranných složek skutečně nevidím racionální důvod, proč UAZ v našich končinách kupovat. Zato vidím hromadu důvodů iracionálních a jestliže někdo radí, ať neřídíme své sny, můžu mu vzkázat následující: Pořiďte si lepší sny!

Technické údaje

Motor: atmosférický zážehový řadový čtyřválec  2 693 cm3 
Výkon: 84 kW (113 koní) v 4 250 ot./min
Točivý moment: 198 Nm v 2 500 – 4 100 ot./min 
Převodovka: manuální pětistupňová
Maximální vyzkoušená rychlost: 134 km/h (indikovaná)
Pohon: poháněná zadní náprava s možností připojení přední