Toyota Supra v březnu končí. Byl to úspěch, nebo propadák? A co přijde dál?

Letos v březnu 2026 oficiálně končí výroba Toyoty Supra. Model, který se představil v roce 2019, vzbudil mezi tradičními fanoušky značné vášně a v této souvislosti vyvstala v mysli řada otázek. Nebude to poprvé a dokonce ani podruhé, co zde o poslední generaci Toyoty Supra (A90) píšeme. V rychlosti si připomeňme, že jezdí vážně skvěle. Je široká, placatá, dvoudveřová. Lidem se líbí, ohlížejí se po ní, fotí ji a natáčejí. Má ovšem i pár nevýhod. Zejména není příliš praktická – uvnitř má jen dvě sedačky, a když si stáhnete boční okénko do „správné” polohy, ve vyšší rychlosti hučí jako tornádo. Prostě sporťák z definice. Kdo si chce připomenout všechny detaily, bude muset zabrousit do našich dřívějších testů.

Někteří tvrdí, že  Supra končí mimo jiné kvůli tragickým prodejům. První pohled do tabulek však ukazuje něco jiného. Supry páté generace se v Americe, jež pro ni představovala hlavní trh, prodalo v letech 2019-2025 přes 28 000 kusů. Legendami opředená rychlozběsilá čtvrtá generace A80 se za znatelně delší období 1993-2002 může pyšnit pouze polovičním úspěchem – okolo 12 000 ks. Skeptici samozřejmě poukazují na fakt, že předchozí generace měla mnoho konkurentů z řad sportovně střižených coupé i gétéček. Někteří pocházeli ze stejné domoviny – třeba Mazda RX-7, Mitsubishi 3000GT, Nissan 300ZX či Skyline, někteří přímo ze Spojených států jako Mustang, Camaro, ale třeba také Corvette, která se po nemastné neslané a emisně uškrcené C4 vytasila s brutální revolucí v podobě C5. A ještě je tu Porsche, konstanta, která provázela obě generace, vždy tu byla, je a bude. Zatím. Nutno říct, že v posledních letech řady konkurentů skutečně prořídly, i když americká část se stále celkem drží či donedávna držela.

O něco více překvapující je pak situace v Evropě. Nové Supry se v Evropě udalo pouhých 5199 kusů. Ach ano, tragédie, ale nakonec se člověk ani nediví, že se sem některá zajímavá auta nedostanou vůbec. Zdá se, že o ně Evropané zkrátka nestojí. Zpětně se vlastně divím, že se Toyotě při jejím ročním objemu prodaných aut vůbec chtělo zahazovat s takovými drobky.

Nikdy jsem si nepotrpěl na předpovědi, věštění budoucnosti či snad rady k investicím, ale … kdybych si měl tipnout, jaké auto se jednou stane „ceněnou klasikou” nebo „vyhledávaným sběratelským youngtimerem”, zrovna teď bych možná věděl. Evropský původ, třílitr a pod čarou snad i manuál, to je kombinace, která se časem bude vyvažovat zlatem, narozdíl od ztotálkovaných vraků a utopenců z US, hledajících v Polsku či Pobaltí nový život.

Už od chvíle uvedení je Toyotě (nejen) na internetu předhazována především spolupráce s BMW. Pokud jste posledních pár let žili někde pod kamenem, vězte, že nová Supra sdílí velkou část šasi, motor a převodovku s bavorským modelem Z4. Největším trnem v oku kritiků byl pochopitelně motor. Jak mohla Toyota svoje životní dílo, jeden ze svých největších úspěchů, magnum opus, vyměnit za těžítko od BMW? Hereze. Konec světa.

Jenže! Jednotka s označením B58 se BMW skutečně povedla. Jedná se už o několikátou verzi jejich řadové šestky s turbem. Výkon i spolehlivost už je ovšem na úplně jiné úrovni, než když v Bavorsku vyrukovali s prvními turbobenzíny  na počátku nultých let 21. století. Co víc, splněna byla i „nejdůležitější“ - zda si motor po úpravách dokáže sáhnout až na hranici tisíce koní jako její předchůdce 2JZ.

Ze zvědavosti jsem se vydal zapátrat i po tom, jak si A90 vedla v prodejích při porovnání se svým pokrevním příbuzným. V USA má BMW Z4, dle čísel, zhruba poloviční oblibu. A teď přichází překvapení. V roce uvedení, tedy 2019, se tu prodal desetinásobek malých bavorských kabrioletů oproti japonským coupé. Jistě, s každým dalším rokem číslo prodejů klesalo a posledních pár let se mi nepodařilo dohledat, ale v těch zmapovaných se stále prodávalo více kusů Z4 za jeden rok než Supry za celou dobu. Může za to předlouhá odmlka po předchozí generaci Supry, přičemž ani ta nebyla v Evropě žádný prodejní hit? Naproti tomu Z4 je tu s námi stabilně a nepřetržitě už od roku 2002, čímž si svoji fanouškovskou základnu dlouhodobě udržuje.

My Autíčkáři samozřejmě milujeme pohádkové příběhy, ale je třeba čelit realitě a uvědomit si, že v automotive jde vždy v první řadě o byznys. Nebo alespoň doboru reklamu. Toyota moc dobře věděla, že nepraktické coupé nebude bořit prodejní žebříčky. K tomu má Corollu, Yaris a mnoho dalších modelů. Však jsme také na pátou generaci čekali předlouhých sedmnáct let. Téměř stejně dlouho, jako byl ve výrobě Nissan GT-R.

Vývoj vlastní platformy a vlastního motoru by finančně vůbec nedával smysl. Výsledkem by nejspíš byla Supra s cenovkou soupeřící s Lexusem LC500, nebo možná pravděpodobněji… vůbec žádná. Doufám, že se většinově shodneme, že Supra „poskvrněná” spoluprací s BMW je rozhodně lepší než nic. Nemyslíte? 

Toyota slibuje nástupce, šestou generaci Supry, pro rok 2027. Pravděpodobně si bude  muset vystačit s dvoulitrovým čtyřválcem podpořeným hybridní technologií, výkonem se bude pohybovat okolo čtyř set koní. Zato prý konečně dostane kompletně vlastní – toyotí – platformu. Hybridního nástupce má koneckonců dostat i Lexus LC. Že by tu existovala souvislost? 

Těšíte se, nebo jste spíše skeptičtí? Bude příští Supra stejně skvělá, nebo snad lepší? A dostane se vůbec do Evropy?

Zdroje:
www.goodcarbadcar.net
www.forbes.com