Za volantem: Mazda RX-7 (FD)

Vybrat nejlepší svezení mé dosavadní řidičské kariéry je kupodivu jednodušší, než jsem si původně myslel. Dobrovolně přiznávám, že mám vcelku pozitivní vztah k Mazdám, protože v naší rodině věrně slouží již od počátku devadesátých let s menšími přestávkami až do dnešních dnů. Na Mazdě jsem se tak v podstatě naučil kroutit volantem. Proto když se mi před pár lety naskytla ta vzácná příležitost usednout za volant RX-7 třetí generace, nebylo nad čím váhat.

RX-7 generace FD osobně považuju za nejlepší auto, které opustilo brány hirošimské automobilky, a zároveň jedno z nejhezčích japonských aut vůbec. Pro mrkačky, poznávací to znak všech ikonických sporťáků devadesátých let, mám slabost. A jednolité zadní svítilny jsou prostě geniální. Design ‚er-iks-sedmy‘ je velmi atraktivní i dnes, po 23 letech od uvedení na trh. Ale už dost teorie, reálné zážitky jsou tím, oč jde v první řadě.

První myšlenka, která se mi honí hlavou, když konečně zaparkuje vedle mě? „Ježiš, to je ale maličký." RX7 působí v reálu jako takové autíčko do kapsy, jen o málo dospělejší ségra MX-5. Obcházím auto kolem dokola a jsem fascinován ladnými křivkami. Ta designová vyváženost je obdivuhodná, vydržel bych se na ni dívat snad hodiny. Zároveň mě však začínají svrbět ruce, nemohu dočkat, až se svezu. Můj dobrý kamarád, který mi umožnil splnit si tenhle vysněný zážitek, se jenom usmívá, moc dobře totiž ví, jak snadné je propadnout kouzlu ‚efdéčka‘. Po chvilce klábosení mi hází klíče a se slovy „snaž se mi to nerozbít", odchází do přilehlého nákupního centra. Takže jenom já, RX-7 a zhruba hodina a půl času. Není čas ztrácet čas…

Mám pocit, jako bych seděl na asfaltu, a v interiéru je jen to, co k jízdě a životu potřebujete

Beru za kliku, která se schovává u B sloupku a usazuju se uvnitř. Nalezení ideální pozice za volantem je dílem okamžiku. Sedí se, na dnešní dobu, nezvykle nízko. Mám pocit jako bych seděl přímo na asfaltu. Krátce se rozhlížím po interiéru. Je tu všechno, co člověk potřebuje k životu, nic víc, nic míň. Příjemná je i orientace palubní desky na řidiče. Dominantu budíků tvoří dle očekávání otáčkoměr.

Otáčím klíčem v zapalování, startéru chvíli trvá, než ten Wankelův zázrak roztočí. Motor naskakuje opravdu velmi pozvolna a usazuje se na poměrně vysokém volnoběhu. Po chvilce padá dolů a vše je připravené k jízdě. Olej je už naštěstí dostatečně zahřátý, takže se nemusím nijak omezovat. Spojka je tuhá přesně tak, jak se na sportovní auto sluší a patří. Pomalu se rozjíždím, řadím dvojku a přede mnou se otevírá široká a hlavně prázdná silnice. Pedál plynu jde na podlahu a to, co nastává v následujících sekundách, se těžko popisuje. První turbo by údajně mělo fouknout někde okolo 2 tisících otáček, druhé ve 4 tisících. Jestli tomu tak skutečně je, nedokážu potvrdit. Jediné, co stíhám vnímat, je akustický signál k přeřazení. Za sedmi tisíci odřazuju na trojku, ozve se rána do výfuku, jako kdyby někdo vystřelil z tanku, a celá show jede nanovo. Brutální zátah nepolevuje ani ve 150 km/h. Pomalu brzdím a zastavuji, ulevuji své krční páteři.

Snažím se přijít na to, co se sakra stalo. Vždyť to auto má pouhých 240 koní. Jak je zatraceně možný, že to takhle pálí. Nechápu. Celé je to navíc doprovázené neskutečně charismatickou zvukovou kulisou, kterou umí vytvořit jen a pouze rotační motor. Práskání do výfuku při meziplynech, syčení turbodmychadel a frenetický řev ve vysokých otáčkách. Tady je prostě všechno. Po krátkém vydechnutí vyjíždím vstříc zakrouceným okreskám. A na nich RX-7 funguje naprosto dokonale. Přední kola jako by snad byla napojena přímo na moje mozkové neurony, tak rychlé změny směru jsem ještě nezažil. Řízení je skvěle vyvážené a přesné. V kombinaci s ideálním rozložením váhy tu máme téměř dokonalý nástroj pro víkendové hrátky.

Byla to bohužel asi nejkratší hodina půl mého života. Nebudu vám tvrdit, že jsem z RX-7 dostal maximum, že jsem ji dohnal na limit. To ani zdaleka. Na to jsem upřímně neměl koule a nejspíš ani dostatek schopností. Ale celou dobu jsem měl rohlík na puse a báječně se bavil. FD není dokonalá, brzdy by mohly vydržet víc, i převodovku umí Mazda postavit lépe. Ale jako celek je úžasná. Když pak s majitelem rozebíráme nad šálkem kávy, kolik stojí údržba (opravdu hodně) a jestli by mohla fungovat jako daily car (nemohla), uvědomuju si jednu věc. Mazda postavila supersport. A že má pouhých 240 koní? To jen potvrzuje myšlenku, že vysoký výkon není všechno. Jezdil jsem od té doby mnoha lepšími i výrazně výkonnějšími auty, ale žádné se mi nevrylo do paměti tak jako RX-7. Nepatřím mezi tu část automobilových nadšenců, která automaticky tvrdí, že všechno starý bylo super a všechno nový stojí za prd. Ale ‚er-iks-sedma‘ skvělá je. A moc mě mrzí, že takové auto už asi nikdy nevznikne.

Foto: Mazda (foto ilustrační, testovaný kus se bohužel nepodařilo vyfotit)