Tatra Kopřivnice: Odolá válečným polím, poušti i proletariátu (2. část)

Píše se rok 2015 a do kin přichází sci-fi thriler Mad Max – Fury Road. Na filmové plátno se opět vrací vize neutěšené postapokalyptické budoucnosti, svět se následkem jaderných konfliktů mění v těžko obyvatelnou pustinu, přeživší lidé si jdou po krku, zdroje jsou omezené. Toto je místo, kde přežijí jen ti nejodolnější. Nedostatkové palivo tak ve snímku transportuje impozantní obrněný kamion War Rig. Základem nejodolnějšího stroje ve zničeném světě nemůže být nic jiného, než Tatra 815 6x6. Stroje kopřivnické továrny jsou nezničitelné.

Jak jsme minule již lehce znínili, ještě před vypuknutím druhé světové války se v Kopřivnici rozeběhla výroba nové řady vozů. Základem nabídky se stala Tatra 87, vedle ní však automobilka nabízela i menší model Tatra 97. Oproti předchozím ‘tatrovkám’ měly tyto vozy již samonosnou karoserii, koncepce vzadu uloženého motoru však zůstala zachována. A zůstane vlastně zachována až do konce výroby osobních automobilů v Kopřivnici. Tatra 87 je také tím vozem, se kterým se pánové Hanzelka a Zikmund vydali na svou cestu. Projeli s ní prakticky celou Afriku a Jižní Ameriku, vůz odolal, vzduchem chlazený motor přečkal i útrapy pouštních přesunů. Celé dobrodružství zároveň sloužilo k propagaci výrobku, který měl potenciál dobýt svět.

Doma v Československu se však odehrávala ta méně veselá historie. Přišel rok 1948 a změnil vše. Osmiválcové limuzíny nepatřily mezi hodnoty, v něž noví proletářští vůdci podle svých plamenných proklamací věřili. Do výroby v této nehezké době vstupuje Tatra T600. Vůz dostane i jméno – Tatraplan. Ano, šťastná sedmička z názvu Tatry s příchodem nových časů tak trochu symbolicky mizí. Pod zadní kapotou se nacházel plochý čtyřválec o výkonu 52 koní, vůz dosahoval rychlosti až 130 km/h. I když byl Tatraplan svou koncepcí proti předchozí osmiválcové T87 vlastně poměrně skromný, soudruzi při pohledu na něj stále vidí buržoazii, imperialismus a utalčování dělnictva, proto se rozhodnou, že osobních automobilů z Kopřivnice již v plánovaném hospodářství nebude nadále třeba.

Rozvíjet se má program nákladních automobilů. Ledwinkův patent, tedy rám tvořený nosnou rourou, se u nákladních vozů skvěle osvědčil. Tatra proto dostává úkol zásobovat nový pětiletkami plánovaný socialistický svět těžkými nákladními vozy pro potřeby budování plánovaného blahobytu. Osobní automobily s Tatraplanem mají skončit, posledním hurá československého automobilového průmyslu pro náročnější klientelu má být kabriolet Tatra T600 postavený ve Vysokém Mýtě. Je určený jako dar Stalinovi a na Autíčkáři jsme si o něm již také povídali. Výroba Tatraplanu byla s veškerou výrobní dokumentací předána do AZNP v Boleslavi a to měl být konec aut s logem Tatra.

Aby soudruzi dokázali, že to myslí vážně, vysílají ‘tatrovácké’ cestovatele Hanzelku a Zikmunda do světa na druhou výpravu, tentokrát však již nákladní Tatrou 805. Zatímco však T87 cestou po nehostinných krajích dokazovala svou spolehlivost, kvílející Tatry 805 velmi často demonstrovaly spíš rozmary a vrtochy. I tak byla výprava nakonec úspěšná.

Kopřivnice se ale aut stále nevzdává. ‘Tatrováci’ se nemohou smířit s tím, že by jejich slavná automobilka, jedna z úplně prvních na světě, měla zaniknout. A tak se tajně a bez posvěcení soudruhů začínají práce na novém osobním voze. Aerodnamická karoserie, vzduchem chazený osmiválec vzadu – Tatra, jak má být. Vůz dostal jméno Tatra 603. Nové auto si nakonec získalo i stranické špičky. Na jedné misce vah bylo sice porušení plánu výroby a nařízení, na druhé však byla prostorná elegantní limuzína, se kterou by se úkoly pro blaho proletariátu vykonávaly tak pohodlně… A my už víme, co nakonec převážilo. Tatra 603 se světu představuje na Brněnském veletrhu roku 1956. Vůz o výkonu 95 koní dosahuje rychlosti přes 160 km/h, je odolný a pohodlný. Postupem času dochází k dalším modernizacím, aby se celkový počet vrobených ‘šestsettrojek’ zastavil roku 1975 na čísle 20 422 kusů. Na nechtěný zakázaný vůz slušný počet.

Vedle limuzín pak v Kopřivnici již naplno běží výroba nákladních aut. A podobně jako v případě osobních vozů, i nákladní automobily Tatra se neztrácí v šedém průměru. Chytrá konstrukce podvozku je v terénu nezastavitelná, vzduchem chlazené motory jí svou houževnatostí a nenáročností zdatně sekundují. Po úspěšné Tatře 111 přichází zakulacená Tatra 138 a její evolucí vzniká model Tatra 148. V náročných podmínkách tento vůz nemá konkurenci. Při natáčení seriálu Návštěvníci dostane štáb v rámci jedné scény úkol převrátit při nehodě Tatru 148. Zvolí si cisternovou nástavbu a prudký svah, ze ketrého má Tatra sjet bokem. Dva pokusy nevyjdou, Tatru jako by nebylo možné převrátit, pokaždé se téměř nepoškozena vlastní silou vrací zpět na výchozí bod. Kopřivnická firma tak získává dvě tváře, sláva osobních automobilů vlivem útlaku komunistického vedení státu pohasíná, značky si však začíná svět všímat kvůli vozům nákladním.

Než ale osobní Tatry zmizí ze světa úplně, přichází ještě poslední kus, labutí píseň automobilky, model Tatra 613. Koncepce zůstává zachována, zásadně se však mění tvary. Nový model, vstupující na trh roku 1974, dostal karoserii od italských mistrů ze studia Vignale. Lehká, bohatě prosklená karoserie se stále nepodobá ničemu, co se pohybuje po silnicích celého světa. Bohužel technologie jsou na poli luxusních vozů důležitým faktorem a je již nad slunce jasnější, že socialistický tábor nedokáže držet krok s vyspělým světem. Tatra sice model 613 průběžně modernizuje, na konkurenci v podobě Mercedesu či BMW to však nestačí. To se naplno projeví v okamžiku pádu socialistického bloku a otevření hranic, kdy poslední z řady verzí Tatry 613, model Tatra 700, naprosto propadne v konkurenčním boji.

Značka Tatra žije dodnes. Přežila socialismus, přežila divoká devadesátá léta. Tím strojem, který společnost protáhl těžkými časy, byl nákladní automobil Tatra 815. Vůz s trambusovou budkou známe asi všichni. Odolný stroj s modulárním podvozkem stále stejné ‘tatrovácké’ koncepce je s námi (alespoň se mnou tedy rozhodně) od prvních her na pískovišti a podle názoru tvůrců filmu Mad Max tu s námi ještě nějaký čas pobude. Současná verze se jmenuje Phoenix, název odkazuje na znovuzrození nákladní divize, vyrábí se v různých délkách a úpravách a úspěchy slaví po celém světě. Pravdou však je, že nákladní divize není tou, která by znovuzrození skutečně potřebovala.

Odkaz automobilů z Kopřivnice naštěstí přetrval. Pamatujete si, jak jsme v minulém díle mluvili o prototypu Tatra V570, který se stal základem pro Volkswagen? Budeme-li sledovat tuto linii vývoje automobilu s typickou koncepcí s motorem za zadní nápravou, musíme se od Volkswagenu nutně dostat k jeho sportovní verzi, ke značce Porsche a modelové řadě 911. Dodnes automobilka Porsche staví na typickém tvaru karoserie, dodnes je i v těch nejzběsilejších verzích 911 vidět profil vozu, který nápadně připomíná tvary Tatry 77 a jejích následnic. Porsche se dokonce tyto tvary pokusilo přenést do sedanu. První pokus nedopadl úplně nejlépe, aktuální Panamera je na tom již lépe. Porsche tvrdí, že Panamera je snahou dostat jízdní vlastnosti klasických modelů 911 do praktické čtyřdveřové karoserie. Zkusme se teď trochu zasnít. Nebyly by tyto jízdní vlastnosti autentičtější, kdyby měl vůz motor vzadu? Čtřdveřová limuzína s plochým motorem za zadní nápravou – to by byl teprve vůz hodný loga Porsche. Nebo snad Tatra?