Smrt v Imole 1994: Den, kdy Formule 1 přišla o krále

V severní části Itálie se nachází okruh, který se před dvaceti pěti lety stal pohřebištěm dvou pilotů Formule 1. Jedním z nich byl ten, jehož jméno dodnes vzbuzuje u mnoha pilotů a fanoušků bezmezný údiv, rozpaky a také mnoho nezodpovězených otázek. Prvního května roku 1994 přišel o život velikán Formule 1 – Ayrton Senna. Bylo by však velmi nečestné nezmínit jméno Rolanda Ratzenbergera, jehož smrt té Sennově těsně předcházela a do velké míry ještě umocnila události prvního květnového dne roku 1994.

Imola se nachází v severní části Itálie mezi městy Bologna a San Marino. Město má zhruba šedesát pět tisíc obyvatel, a kromě nedalekého okruhu se zde nic moc zajímavého nenachází. Samotný okruh hostí každý rok na jaře velkou cenu Formule 1. Výjimkou nebyl ani nechvalně proslulý rok 1994. V kontextu předchozích let se jednalo o velmi vypjatý ročník. Senna se před začátkem sezóny rozhodl změnit svého zaměstnavatele a po několika úspěšných letech přešel od McLarenu k Williamsu. Tento krok byl před začátkem sezóny zcela pochopitelný. Monopost Williams byl totiž vybaven aktivním zavěšením a kontrolou trakce.

Bohužel pro Sennu bylo těsně před prvním závodem rozhodnuto, že tyto ‚vymoženosti‘ budou zakázány. Zákaz měl mít za důsledek větší vyrovnanost startovního pole. Důvod pro tento krok byl tak velmi pochopitelný, jelikož Williams v předchozí sezóně naprosto ovládnul stupně vítězů prakticky všech závodů. Opodstatněný krok FIA však vyvolal nemalé zmatky ve zmiňované závodní stáji, jelikož během krátké doby musel být monopost přepracován. Pochopitelně se to úplně nepovedlo a Ayrton Senna zažíval v kokpitu nového monopostu velmi hořké chvíle.

Dle Sennových slov byl speciál nevyzpytatelný a dokázal měnit chování přímo uprostřed zatáčky. Z nedotáčivosti během okamžiku do nezkrotné přetáčivosti – to není zrovna chování, které byste očekávali od závodního auta královské kategorie. Týmy se snažily absenci aktivního zavěšení a kontroly trakce dohánět různými způsoby. Tou nejobvyklejší možností bylo zvyšování přítlaku a přibližování vozu co nejvíce k zemi. Tento fakt bude v následujících fatálních událostech hrát velmi zásadní roli.

Bylo to již dvanáct let. Dvanáct let nepřišel v kokpitu formule nikdo o život. Prakticky celá jedna generace závodníku neviděla a nezažila smrt v přímém přenosu. Tratě byly v té době poměrně nebezpečné, rychlé, s hrboly na dráze a s malou toleranci pro chyby. V seriálu snad nebyla ani jedna trať, která by měla dokonale uzpůsobené únikové zóny pro monoposty jezdící rychlosti 300 km/h. O něčem takovém nemohla být v případně Imoly ani řeč, protože se v té době jednalo o jeden z nejrychlejších a nejnebezpečnějších okruhů vůbec. Imola byla nechvalně známá svými vysokými obrubníky, absenci únikových zón a velmi uskákanou první zatáčkou po cílové rovnice s názvem ‚Tamburello‘. Touto zatáčkou se projíždělo rychlostí tři sta kilometrů za hodinu. Nebyla to zatáčka, ve které by se dělaly chyby, avšak pokud by se nějaká chyba stala, byla by smrtelná.

Jak již bylo řečeno v předchozím odstavci, dlouhých dvanáct let nepřišel kolotoč Formule 1 do křížku se smrtí. Všechno se zlomilo v Imole. Svět Formule nebyl po tomto incidentu již nikdy jako dříve. Při sobotní kvalifikaci opustil monopost v rychlosti 306 km/h trať a narazil do betonové bariéry. Nováček Roland Ratzenberger byl na místě mrtvý. Náraz mu přerazil vaz. Piloti, fanoušci i komentátoři byli ochromeni a stejně tak i Ayrton Senna, který se zrovna chystal do kokpitu, aby vyrazil do kvalifikačního kola. Místo příprav na kvalifikaci nemohl odtrhnout oči z obrazovky, na které běžel živý přenos posledních okamžiků mladého jezdce. Tato zkušenost s ním zjevně velmi otřásla. Smrt v těch dobách již nebyla nedílnou součástí závodění. Realita okamžiku byla v tu chvíli velmi krutá.

Nehodu Ratzenbergera zavinila ulomená část předního křídla z předchozího kola. Křídlo bylo poškozeno důsledkem přejetí vysokého obrubníku. Díky vysoké rychlosti a extrémní citlivosti vozu na vyvážení aerodynamiky se po odlomení části křídla stal monopost neřiditelný. Ayrton Senna se po nehodě již na okruh nevydal. Dle dostupných informací volal toho večera své přítelkyní a svěřil se jí ohledně odporu a znechucení, se kterým bude následujícího dne vyrážet do závodu. (pzn. Senna se velmi aktivně zapojoval do jednání o bezpečnosti na okruzích v rámci asociace pilotů, avšak do jeho smrti se v tomto směru nic zásadního nestalo.)

Ayrton Senna startoval do závodu z první pozice před Michaelem Schumacherem. Tento fakt je velmi důležitý, jelikož Senna věřil, že stáj Benetton, pod kterou Schumacher závodil, si ponechala některá ze zakázaných vylepšení. Konkrétně je podezříval z využívání kontroly trakce. Schumacher vyhrával co se dalo a na Sennu vyvíjel nesmírný tlak. Ten se snažil technický deficit dorovnávat větším nasazením, které často překračovalo schopnosti syrového a nevyladěného monopostu. Podle všech dostupných informací (mimo konspirační teorie) se právě přemíra snahy stala důvodem pro fatální nehodu krátce po začátku sedmého kola. Ovšem nejednalo se pouze o přemíru snahy, zdá se, jako by na Ayrtona dolehly těžkosti předchozího dne a snad i všech předchozích let. Ze záběrů televizních kamer je patrné, že jeho energie a odhodlání vzalo před závodem za své. Rozladění z obcházení pravidel Benettonu, smrt Ratzenbergera navíc ještě umocněná o problémy udržet vlastní monopost na dráze. To byla velmi nezáviděníhodná situace v kontrastu s předchozími sezónami.

Svou roli při nehodě pravděpodobně sehrál i výjezd Safety caru, kterým v té době byl Opel Vectra. Jezdci si stěžovali na jeho nízkou maximální rychlost. Při jízdě za ním jim začaly chladnout gumy, a tak se ze závodních vozů stalo něco, co by se dalo připodobnit ke špatně naladěné kytaře.  

Senna nad svým monopostem ztratil kontrolu v první zatáčce Tamburello. Díky okamžité reakci na vzniklou situaci se mu povedlo zpomalit rychlost nárazu. V jeho těle nebyla po nárazu jediná zlomená kost nebo poškozený orgán, kromě toho nejdůležitějšího. Část zavěšení kola, která se po nárazu uvolnila, propíchla na několika místech Sennovi helmu a způsobila několikanásobné proražení lebky. Asi není nutné říkat, že taková zranění jsou neslučitelná se životem. Ptáte se, kolik chybělo, aby se Senna zvládl po nehodě vysoukat z vozu a odejít po svých do boxů? Zhruba deset centimetrů.

V několika následujících dnech byla okamžitě pozměněna trať Imoly. Přibylo více zatáček na zpomalení a zvětšily se únikové zóny. FIA taktéž bezodkladně reagovala změnou pravidel, a to nejen ve vztahu k Sennově úmrti, ale také z důvodu Ratzenbergerovy smrti. Závodní vozy přišly o třetinu přítlačné síly. To proto, aby se docílilo dalšího zpomalení. 

Pokud se podíváme na změnu bezpečnostních pravidel ve Formuli 1, je potřeba konstatovat, že dokud nikdo neumře, nic se neděje. Pro příklad netřeba chodit daleko – neoblíbený a ohyzdný systém Halo.

„Kdybych měl někdy nehodu, která by mě stála život, doufám, že bych umřel hned. Nechtěl bych být na invalidním vozíku. Nechtěl bych být v nemocnici trpící jakýmkoliv zraněním. Pokud budu žít, chci žít naplno a velmi intenzivně. To, protože jsem sám velmi intenzivní osoba. Kdybych musel žít jen napůl, zničilo by mi to život. “- Ayrton Senna