načítám data...

Smrt je mým řemeslem: Fatální nehody legend motorsportu

19. července 2018, 10:00 9 komentářů Radek Chlud Historie

„Je lepší shořet, než vyhasnout." Tímto heslem se neřídil jen Kurt Cobain, ale i závodní piloti, kteří balancovali na tenké nitce mezi životem a smrtí.

zobrazit celou galeriiHistorie: Smrt je mým řemeslem: Fatální nehody legend motorsportu

Každé období má své hrdiny a jedince, kteří předčí svým uměním a schopnostmi všechny ostatní. Příkladem za všechny budiž Ayrton Senna, který byl jednou z největších osobností své doby, a ani mu se smrt v kokpitu závodního speciálu nevyhnula. Jenže dnes to nebude o Sennovi, ale o dalších hrdinech svých časů, kteří vyčnívali nad své konkurenty. Jako by dřív snad platilo pravidlo, že pokud chcete být nejlepší, musíte být ochotni na okruhu také zemřít.

 

Stefan Bellof

„Je mi pouhých dvacet pět let. Před rokem jsem přesedl z Formule 2 do Porsche 956 v továrních barvách, oblečeného do cigaretové krabičky Rothmans. Zas tak velký výkonový skok to pro mě není. Bestie má jen 635 koní. Na druhou stranu váží pouhých 800 kg. Ale pokud mám uznat s čím opravdu bojuju, tak je to ground effect. Fenomén vymyšlený pro Formuli 1. Tam byl ale zakázán, aby u těchhle placek zůstal povolen. Je to skvělá věc. Až na to, že v některých zatáčkách se mi přetížením zatmívá před očima a v pomalých mám zase plné ruce práce, abych tu mrchu vůbec udržel na dráze. Řeč je zejména o proslulých Karussellech tady na Ringu. Přítlak je v nich minimální a v kombinaci s turbomotorem vyžaduje opravdové koule a soustředění…“

Chvíli nato zajel Bellof kvalifikační rekord na Nordschleife. Ten vydržel až do 29. května letošního roku, než byl pokořen dalším Porsche. Mnohem modernějším a s daleko ‚vyrovnanějším‘ pilotem za volantem.  Proč vyrovnanějším? Bellof byl obdivován zejména pro svůj nadpřirozený talent, který měl i svou stinnou stránku. Dalo by se to snad označit za mladickou nerozvážnost nebo nevybouřenost. O tom ale později.

Pokud máte nějaké povědomí o historii Formule 1, určitě jste obeznámeni s průběhem závodu v Monaku v roce 1984. Celý závod pršelo. Pršelo natolik, že pořadatelé závod předčasně ukončili. Do cíle dorazil na prvním místě Alain Prost a v těsném závěsu nováček Ayrton Senna s ne zrovna skvělým monopostem Tolemanem. Údajně chybělo pár kol a Senna by Prosta předjel. Jenže za Sennou se hnala další horká hlava. Stefan Bellof, který díky nejrychlejším časům doháněl vedoucí dvojici nepředstavitelným tempem. To všechno navzdory motoru Cosworth za Bellofovou hlavou. Ten byl kvůli neochotě investovat do přeplňovaného motoru stále atmosferický, i když se ukazovalo, že přeplňované agregáty mají značnou převahu.

Výkonový deficit byl opravdu propastný. Ale právě to možná vyneslo německého mladíka tak vysoko. Lepší kontrola výkonu, přesnější dávkování plynu a příznivější výkonový křivka motoru. To byly ve spojení s talentem hlavní faktory, které dokázaly Bellofa vynést až na třetí místo. Na stupních vítězů se ale nikdy neukázal. Jeho monopost byl po konci závodu převážen a komisaři shledali vůz lehčím, než dovolovaly předpisy. Pro diskvalifikaci se žádné třetí místo nekonalo.

V nadcházejícím roce, po protrápené sezóně s nestíhajícím monopostem, se Bellof kromě formule posadil znovu za volant Porsche 962. Tentokrát se však jednalo o vůz připravovaný v soukromých podmínkách, nikoliv samotnou automobilkou. Prvního září, v den startu vytrvalostního závodu na Spa, těžko někoho napadlo, že právě tento den bude pro mladého Němce tím posledním. Jak již bylo řečeno, Stefan Bellof byl značně horkokrevným a nevybouřeným talentem. Nebál se předjíždět v místech, kde by se na to ostatní báli jen pomyslet. Takovým místem je například i zatáčka Eau Rouge na okruhu Spa. Častokrát se nevidí, že by uprostřed zatáčky s největším převýšením někdo předjížděl, ale Stefan se z nějakého důvodu rozhodl, že právě toto místo bude tím nejlepším pro předjetí Jackyho Ickxe.

Chybělo málo, a snad by se mu to i povedlo, ale většinou právě centimetry rozhodují o životě a smrti. Jacky Ickx jedoucí vepředu pocítil náhlý náraz. Jeho Porsche se najednou nekontrolovatelně řítilo do bariéry v zatáčce, ve které tehdy chyběla jakákoliv úniková zóna. Ickxovi se podařilo z monopostu vylézt bez zranění, protože vůz šikovně stočil a zbrzdil o bariéru. Bellof na tom byl o poznání hůř. Jeho Porsche se čelně střetlo s bariérou ve velmi vysoké rychlosti. Kvůli absenci únikové zóny a hliníkovému skeletu Porsche byl pilot uvězněn v hromadě trosek, které připomínaly spíše složenou harmoniku než závodní vůz. Bellof byl prohlášen za mrtvého hned po převozu do nemocnice. Jeho tělo utrpělo vnitřní zranění neslučitelné se životem a na jeho záchranu nebyla žádná šance.

Dodnes se o Bellofovi hovoří jako o jednom z hrstky těch opravdu nejlepších. Bohužel se své největší slávy nestihl dožít.

 

Gilles Villeneuve

Těžko říct, který z jezdců Formule 1 byl tím nejlepším, nejschopnějším a nejcitlivějším k potřebám svého monopostu. Každý z nich působil v jiné éře a hlavně za jiných podmínek k závodění. Před několika dekádami byly pneumatiky oproti těm dnešním pouze pneumatikami a o ultra super soft směsích se nikomu zatím ani nezdálo. Na druhou stranu bylo potřeba se potýkat s aspekty jako turbo-lag, následný hrubiánský kopanec do zad od turba, ground effect a minimální bezpečnost. To byly fenomény doby, ve které závodil Gilles Villeneuve. Mnozí jej považují za pilota, který dokázal s vozem srůst v jedno tělo. Za pilota, který vodil splašený monopost tehdejších let nejkrásněji ze všech. Díky tomu si vysloužil obdiv všech. Zejména pak fanoušků.

Jeho kariéra začala v poněkud jiném odvětví, než byste čekali. V Kanadě jsou a byly velmi populární závody na sněžných skútrech. Není žádným tajemstvím, že právě tam si mladý Gilles vydělával peníze na závodění. Povedlo se mu to dotáhnout tak daleko, že se v této disciplíně stal světovým šampionem. Díky tomu měl dostatek finančních prostředků na provozování jiných aktivit, které už se týkaly zejména závodění na čtyřech kolech. Se závody na skútrech se pojí ještě jedna zajímavost. Gilles tvrdil, že při rychlé jízdě na sněžném skútru neviděl vůbec nic. Sníh od strojů před ním vytvořil takovou mlhu, že jezdil prakticky na slepo. To mu pomohlo prohloubit důvěru ve vlastní instinkt a dle jeho slov pak bylo závodění v silném dešti jako procházka růžovým sadem.

Osudovým okamžikem pro GIllese Villeneuva se stal závod na belgickém Zolderu. Koloběh událostí, který vyústily až v jeho smrt, se roztočil již při předchozím závodu v San Marinu. Díky tomu, že Ferrari dokázalo připravit do sezóny 1982 schopný vůz, Gilles pomýšlel na titul. Mezí ním a stájovým kolegou Didierem Pironim vzrůstala nevraživost. Vše vyvrcholilo závodem na Imole. Vedoucí Renaulty odpadly a na prvních dvou místech jela společně dvě Ferrari. Villeneuve vedl před Pironim.

Vedení týmu Ferrari si uvědomovalo, do jaké se dostali situace, a proto se na informační tabulce pro jezdce objevilo heslo ‚SLOW‘. Jenže každý z jezdců si tento příkaz vysvětlil jinak. Villeneuve měl za to, že po nich vedení chce, aby zpomalili, zůstali na svých pozicích a dorazili v klidu do cíle. Jenže Pironi využil situace a opatrně jedoucího Villenevua předjel. Ten byl pochopitelně rozpálen do ruda.

Po této události nechtěl jeden druhému dát na dalším závodu vůbec nic zadarmo. Ke konci kvalifikace na Zolderu se Pironimu povedlo zajet o jednu desetinu rychlejší čas, než zajel Villenevue. Těžko říct, co se mu v tu chvíli honilo hlavou, ale rozhodně to nemělo nic společného s vhozením ručníku do ringu. Byl to otevřený boj a hrdost zavelela k útoku. Dnes již lze jen těžko dedukovat, kde je pravda. Jedni tvrdí, že Villeneuve útočil na Pironiho čas, a druzí, že se jen vracel jen zpět do boxů…

Kdo se opravdu jen vracel do boxů, byl Jochen Mass v monopostu Marche. Všiml si rychle jedoucího Villeneuva za sebou a snažil se mu uhnout na stranu. K úhybnému manévru si vybral pravou stranu trati. Bohužel stejnou stranu si vybral k předjížděcímu manévru i Gilles Villeneuve. Ferrari narazilo v rychlosti přes 200 km/h do monopostu Marche Jochena Masse. Villeneuve se rázem ocitnul ve vzduchu.

Po sto metrech se rudé Ferrari zabořilo přední části do země. Pilot byl enormní silou nárazu do země katapultován směrem k oplocení. I když byla vzdálenost mezi monopostem a plotem padesát metrů, rychlost nárazu byla stále smrtelná.

 

Jim Clark

Riziko úmrtí je se závodnickým řemeslem úzce spjato. Občas je větší, občas zase menší, ale obecně platí, že s postupující dobou se také zvyšovalo a zvyšuje soustředění na ochranu pilota v případě havárie. Dva předchozí piloti byli bez pochyb hrdiny své doby. Pokud se ale máme zaměřit na toho jednoho, který v sobě snoubil vrozený intelekt, schopnost ovládat jakýkoliv závodní vůz a citlivost v chování k technice, musí to být skotský farmář Jim Clark.

Průřez kariérou Jima Clarka tvoří prakticky jen soupis překonaných rekordů. Ten chlap byl opravdová extra třída. Vypisovat všechny úspěchy pastevce v závodní kombinéze by bylo na samostatnou publikaci, ale pár z nich stojí za to. Dokladem Clarkova umění budiž vítězství na okruhu Spa v roce 1963. Nenechte se zmýlit, v těch letech se okruh zdaleka nepodobal tomu dnešnímu. Jednalo se o okruh podobný spíše Le Mans, velmi zjednodušeně o uzavřenou okresku s tribunou kolem boxů. Na tu dobu to však nebylo nic neobvyklého. Start závodu v roce šedesát tři naopak neobvyklý byl. Neprostupná mlha umocněná silným deštěm. Dnes by se do takového závodu nikdo neobtěžoval ani pouštět, ale když víte, že startujete s třicetiprocentní mírou rizika úmrtí, nějaká mlha a déšť vás těžko rozhází.

Jim Clark startoval z osmé pozice. Během závodu déšť stále sílil. Skoro se nedalo pokračovat. A v takových podmínkách, během sedmnáctého kola, Clark předjíždí kromě Bruce McLarena celé startovní pole o celé kolo (na McLarena měl v té době náskok pěti minut). Další nezapomenutelné vítězství si pilot Lotusu připsal na své konto v roce 1965 na okruhu Silverstone. Zhruba ve čtvrtině závodu se Clark nacházel na prvním místě s půlminutovým náskokem na druhého Grahama Hilla. Motor Lotusu ale začal tvrdě protestovat proti vítěznému konci a postupně přicházel o tlak oleje. Díky prozíravosti a citu pro techniku začal Clark vypínat v zatáčkách motor, aby nedošlo k zadření. Zapínal ho až na rovinkách. Motor vydržel až do konce a s ním i náskok, který se smrskl z půl minuty na tři sekundy.

Hlavními Clarkovými sponzory byly společnosti Ford a Lotus. Ty se mohly sedmého dubna roku 1965 přetrhnout, aby jej dostali na svou událost. Ford představoval nový závodní vůz na Brands Hatch a stáj Lotus startovala na německém Hockenheimringu v rámci poháru Formule 2. Pravděpodobně kvůli hojné účasti ostatních známých jmen a lepšímu vztahu s Lotusem učinil Clark osudové rozhodnutí. Ve středu ráno seděl v kokpitu Lotusu a byl připraven vyrazit na trať lemovanou lesy. Každá chyba byla v takovém prostředí nemilosrdně trestána, jenže Jim Clark chyby nedělal. Uměl ovládat závodní vůz snad nejlépe ze všech a k technice byl tak šetrný, že mu brzdové destičky a pneumatiky vydržely na dva závody. Nebylo se čeho bát, pro tehdejšího pilota to byl pouze další ze závodů.

Klání na Hockenheimringu se jelo na dvě skupiny. Clark startoval s tou první. V pátem kole se v lesní pasáži ozvaly zvuky motoru, který po zřetelném nárazu v rychlosti okolo 240 km/h utichl. S ním utichl i život možná toho nejlepšího a nejvšestrannějšího pilota ze všech. Zlomeniny krku a fraktura lebky byla fatální zranění.

Dodnes je nehoda opředena velkým tajemstvím. Nikdo v tu chvíli v této části trati nebyl, aby viděl, co se vlastně přihodilo, nehodu viděl z dálky pouze jeden z pořadatelů. Údajně se Clarkovi těsně před nehodou auto doslova vlnilo pod rukama. Čtyřikrát se mu podařilo nehodě zabránit, ale po páté už to bylo moc i na jeho schopnosti. Vůz vyletěl z trati ven přímo do stromů. Nejpravděpodobnější příčinou nehody byl pomalý defekt, který je velmi těžké odhalit.

Smrt Jima Clarka měla obrovský dopad jak na širokou veřejnost, tak na piloty Formule 1.

Pilot Chris Amon těsně po nehodě pronesl: „Pokud se to mohlo stát jemu, tak jakou máme šanci my? Každý z nás si to uvědomoval. Cítili jsme se, jako bychom ztratili vůdce.“


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

ra
rainero
19. července 2018, 10:13
5

Fakt dobré čítanie. Ďakujem.

reagovat
Skipper
19. července 2018, 10:43
3

Přečteno jedním dechem, děkuji! Tyto střípky historie jsou pro mně to nej na Autíčkáři.

reagovat
orobo
19. července 2018, 12:54
0

super clanok!

reagovat
beastar
19. července 2018, 13:11
2

Super je za tim kus práce. Asi takhle možná se budou fanoušci zlobit ale lidi jako byl Bellof možná i Prost by za to dneska na takový úrovni nikdo nepustil. Dnes to chce úplně jinou sadu vlastností a lidi s úrovní pilota stíhačky a ne vojáka cizinecký legie. Nevim jak to tady líp popsat ale .... Lidi řikali že punk je jinde...

reagovat
sumy
19. července 2018, 13:58
0

Myslím, že jsi to trefil naprosto přesně. Vidím tam i takovou lehkou paralelu s akrobatickým létáním. Kdo vzpomene, musí uznat, že Martin Stáhalík byl taky "někde jinde"

tazzz
19. července 2018, 14:49
0

Srovnávat piloty F1 různých generací vzhledem k používané technice sice nelze, ale J.Clark, A.Senna a N.Lauda byli natolik fenomální, že by dnešní monoposty určitě zvládli, kdyby v této době vyrůstali.Možná bychom se podivili při srovnání reakční doby J.Clarka, taktické vyspělosti A.Senny a technické zdatnosti N.Laudy se současnými piloty.

beastar
19. července 2018, 15:30
0

Taz: Souhlasim nejde to. Je to jako srovnávat napříč dobou monoposty. Jiná pravidla, jiné možnosti a technika. Myslel sem to tak, že prostě Prost a někteří další třeba Hunt nebyli mentálně úplně v pohodě, výbušnost a tak dále to nemá v dnešní motosportu co dělat. Zrovna Lauda, Senna a Clark by dnešní závody zvládli i podle mě naprosto v pohodě otaźka je jestli by na to měli fyzicky.

ro
rock
19. července 2018, 16:41
0

Něco na tom samozřejmě je. Grosjean není v pohodě a nezvládá to. Verstappen naprosto není při smyslech a díky tomu ho poráží týmový kolega jinak ve všech jízdních režimech pomalejší.
Naopak Hamilton je rapl, ale jeho talent to přehlušil a dostal dost času na to, aby dozrál. I když je pořád psychicky na úrovni neurotickýho puberťáka, dokáže to v kokpitu potlačit a je skvělej. Stejně tak ten zmiňovanej Prost přežil dost dlouho na to, aby dozrál a v druhé polovině své kariéry byl těžko k poražení. Ten by s trochou péče zazářil i dneska.

PB
21. července 2018, 08:01
0

Vybornej clanek

reagovat


Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Abarth 500 Abarth 500 esseesse 2011
Abarth 500 Abarth 500 esseesse

2011 rok výroby
160 koní výkon
1 400 ccm objem

Chevrolet Camaro SS 6.2l V8 Convertible 50th ed 2017
Chevrolet Camaro SS 6.2l V8 Convertible 50th ed

2017 rok výroby
450 koní výkon
6 203 ccm objem

Dodge Stealth R/T 1992
Dodge Stealth R/T

1992 rok výroby
163 koní výkon
2 972 ccm objem

Mini Cooper S R53 JCW 2006
Mini Cooper S R53 JCW

2006 rok výroby
211 koní výkon
1 598 ccm objem

Buick LeSabre Alberter Funeral 1987
Buick LeSabre Alberter Funeral

1987 rok výroby
100 koní výkon
5 000 ccm objem