Skotskou vysočinou v BMW 120: Když je výlet vážně… perfektní

Jsou tomu asi tři roky, co jsem vám psal o svém prvním automobilovém výletu do Velké Británie, a zejména o strastech, které mi přinášelo zdejší řízení na druhé straně silnice. Jezdil jsem po anglickém Cornwallu, známém svou krásnou přírodou a divokým pobřežím, a potýkal se s obrovským provozem na uzoučkých cestičkách tohoto odlehlého hrabství. Dodnes si pamatuju, jak jsem se na silnici šířky naší jednosměrky musel vyhnout doubledeckeru, předělanému na turistický autobus. Fuj!

Nicméně nakonec jsem tenkrát nikoho nezabil, nebohou kontinuálně ohrožovanou cé-trojku vrátil celou, a ještě si užil parádní scenérie přímořské vesničky St Ives či nejzápadnějšího místa země, zvaného Land’s End. Takže vše v pořádku, jezdit nalevo zjevně jde. Proto jsem si letos řekl, že po dvou letech vyplňování svého deníčku britského průzkumníka jen různými zastávkami v Londýně (kde se auto nevyplatí) si to letos zopakuji.

Akorát že aby to zase byla výzva, rozhodl jsem se, že tentokrát nebudu troškařit a kroužit jen po jednom malém hrabství, které velikostí přibližně odpovídá našemu Karlovarskému kraji. Vybral jsem si Skotsko a zastávky vytyčil napříč jeho územím. Abyste se chytali, Skotsko je na rozdíl od Cornwallu jednou ze zemí Spojeného království a rozlohou přibližně odpovídá celé České republice. Takový to byl nárůst.

Ale proč by to měl být problém? Vždyť je to pořád Británie, ta rozvinutá západní země. Tam přece jistě bude výborná infrastruktura a všude dálnice. Až na nejužší a nejizolovanější lokace na skotské vysočině vždy pojedu po čtyřproudce, „jako král“. Bude to mnohem snazší než v Cornwallu, který je z hlediska rozlohy mnohem omezenější. Bude to s prstem v nose. Ehm… určitě. K tomu se ještě dostanu.

Každopádně jsem si nadšeně zarezervoval Volkswagen Golf – jeli jsme s rodiči, kteří Skotsko moc toužili poznat, ve třech bychom se už v menším typu mačkali – samozřejmě s manuálem, a nadšeně vyhlížel termín odletu do Edinburghu.

Změna změny

Když přišel na řadu Den D, říkal jsem si, co asi za auto dostanu. Nedělal jsem si naděje, že by to byl opravdu Golf. Ještě se mi snad nikdy nestalo, že by mi v půjčovně přistály v ruce klíčky od objednaného modelu. I přesto jsem byl na místě trochu… zklamán, protože mi byla nabídnuta dvě auta: Opel, potažmo samozřejmě ostrovní Vauxhall Corsa nebo Škoda Octavia.

Chraň bůh, že bych proti jakémukoliv z těchto modelů něco měl, oba jsou fajn. Ale Corsa je malá a přes celé Skotsko se nám v ní jezdit moc nechtělo. K tomu měla automat. Octavií zase doma potkáváme mraky a nepotřebovali jsme s ní trávit tolik času ještě i tady, byť s kýženým manuálem. Já vím, měl bych být rád, že můžu odjet v čemkoliv. Ale…

Když už jsem však skoro podepisoval předávací protokol a smutně hleděl na obrázek Corsy – vyhrála „britská značka“ – nejhodnějšího pracovníka v celé půjčovně se mě zželelo a nabídl mi změnu změny: „Pane Soukupe, já bych tu měl ještě jedno auto, které i velikostí odpovídá Golfu. Jenže má také automat. Je to v pořádku?“ „No a co to je?“ zeptal jsem se. „BMW 1.“

Wow! Takovouto radost jsem měl naposled, když jsem zjistil, že vážně vyjde návštěva Le Mans. Čert vzal manuál. Nebo vy byste snad odmítli BMW za cenu Volkswagenu? Navíc se jednalo o zajímavou verzi z pohledu motoristického pisálka: o základní specifikaci 120 s tříválcem, a hlavně bez M-paketu. Takového Bavoráka nemám jak jinak poznat, do novinářských flotil se bez ///M odznáčků neobjednávají.

Nebylo o čem přemýšlet, z letiště jsme odjeli stodvacítkou. A dobře jsme udělali. Opět se mi potvrdilo, že v Mnichově vážně dělají dobrá auta. Ačkoliv BMW 1 není nijak zvlášť veliké, uvnitř nabídne dostatek místa pro čtyři dospělé. Schránka před spolujezdcem je tak šikovně tvarovaná, že i když přední cestující sedí hodně vepředu, pořád má prostor pro nohy. Druhý cestující za ním tudíž taky – ideální na dlouhé přesuny.

I kvůli popisovanému vozu to byl výlet vážně… perfektní. Na dalších řádcích se mu budu věnovat podrobněji. Třeba vás inspiruje, ať už k zopakování mé cesty nebo k přemýšlení nad kompaktním BMW. Obojí má určitě smysl.  

Jeden okruh, na kterém uvidíte téměř vše

Něco z oné dokonalosti bylo dáno i faktem, že se všechna nejpůsobivější místa ve Skotsku dají propojit do jednoho velkého okruhu, v rámci něhož téměř není potřeba se kamkoliv vracet. Pokud vás tato země zajímá, rozhodně vám doporučuji ho použít. Za mě je nejlepší ho rozdělit do tří dnů, je to akorát, abyste se nemuseli honit, ale zároveň aby pořád bylo co zkoumat.

My vyrazili z Edinburghu – jestli máte čas, věnujte den nebo dva i jemu, je krásný, historický, má skvělou atmosféru a na rohu High Street a North Bridge najdete Landy’s Fish and Chips, kde vám rozhodně bude chutnat – do 253 kilometrů vzdáleného Inverness, považovaného za centrum skotské vysočiny. Ideální je jet po silnici A9, jelikož cesta vede národním parkem Cairngorms, se spoustou vřesovišť.

Samotné Inverness poslouží jako dobrá zastávka, avšak není nutné se v něm příliš zdržovat. Není tu mnoho věcí k vidění. Hlavní důvod, proč se sem vyplatí jet, se skrývá v názvu. Inverness… hmm… ta koncovka zní povědomě, že? Jistě, je tomu tak proto, že Inverness leží na řece Ness. A ta odtéká z jednoho docela významného jezera.

Spatřil jsem ji?

Kdo hádal jezero Loch Ness, trefil se. Asi byste se toho dovtípili i sami, ale stejně vám to řeknu: je to povinná zastávka. Toto 34 km dlouhé a 1,5 km široké jezero je světovým fenoménem oprávněně. Je fascinující, velkolepé, úchvatné. A pokud sem nepojedete v sezóně nebo o víkendu, tak i obklopené snesitelným množstvím turistů.

Ale vy už stejně máte na jazyku jinou otázku, že? „Tak co, Jaromíre? Spatřil jsi ji?“ Zklamu vás, lochnesská příšera se nám nezjevila. Jezero plné rašeliny, barvící vodu do velmi tmavých, hnědých odstínů, ji opět bezpečně schovalo. Na druhou stranu, jet sem jen kvůli ní mi vůči Loch Ness přijde nedůstojné. Okouzlí vás i bez obludy, uvidíte.

Navíc se u něj můžete hned na několika místech zastavit a vyfotit své auto. Jistě si to zaslouží. Zvlášť pokud vás sem zaveze v takové pohodě jako „mé“ BMW 120, které při klidné jízdě krajinou jen tiše přede, nespotřebovává skoro žádné palivo a vlivem podvozku osvobozeného od utaženého odpružení M-paketu posádku poměrně pohodlně přepravuje. To se pak fotí o to radostněji.

A ještě tip na závěr kapitoly: pokud byste chtěli mít zážitek opravdu „echt skotský“, zaplaťte si noc v The Inch Hotel na druhé straně jezera. Jednak vás sem zavede krásná cesta podél tohoto vodního divu přírody, a pak budete spát v bývalé lovecké chatě, která už ani nemůže být skotštější. Nebojte, nejsme Rockefellerové, na Čechům dobře známém rezervačním serveru se dá sehnat za použitelné sumy.

Ve světě Harryho Pottera…

Okruh dále pokračuje přes Fort Augustus – je tu krásné opatství a soustava zdymadel, umožňující lodím plout z Atlantského oceánu postupně až do Severního moře, opět se tu vyplatí zastavit – úchvatným údolím Great Glen, skrz Fort William a okolo Ben Nevis, nejvyšší hory celého Spojeného království, až do údolí Glenfinnan.

Každý, kdo se teď chytil, dostává deset bodů pro svou kolej. I pro Zmijozel. Přirozeně, zdejší největší atrakcí je viadukt Glenfinnan, známý z filmů o Harrym Potterovi. Pokud máte příběhy o tomto čarodějnickém učni rádi, je to možná důležitější zastávka než Loch Ness. Nicméně viadukt je známý, ale už ne každý ví, že asi deset minut pěšky od něj leží ještě mnohem významnější zastávka: Loch Shiel.

Jedná se o čtvrté nejdelší jezero ve Skotsku, měřící přes 25 km. A proč je tak významné? Protože je to TO jezero. Ano, na jeho severním břehu stojí ve filmech Bradavická škola čar a kouzel. Právě jezero Loch Shiel posloužilo tvůrcům jako předloha pro Černé jezero. Pakliže jste fanoušky série, zaručeně poznáte zdejší kopce, můžete mi věřit.

Vím, už se hodně odkláním od aut. Ale dovolte mi ještě jednu zajímavost. Žádný hrad směrem od viaduktu logicky neuvidíte. Leč to je správně, i v knížkách je napsáno, že lidé, kteří nekouzlí, hrad vidí jen jako vzdálenou, špatně viditelnou zříceninu, k níž se nedá pořádně přiblížit.

A to je ono, poněvadž podél Loch Shiel vede jen jedna pěšinka… po jižní straně. Po severní, kde má hrad stát, se jít nedá. Nijak, břehy jsou moc prudké. Jezero je zároveň chráněnou oblastí kvůli hnízdišti nějakého orla. Takže na severní stranu nesmíte ani doplout nebo doplavat. To mi přijde fascinující. Vy opravdu nemáte jak se k hypotetickým Bradavicím dostat. Pokud tedy nekouzlíte. Že by vážně existovaly? :-D

… a Top Gearu

Abych se svým popisem výletu mohl zpátky na stránky motoristického magazínu, museli jsme se i fyzicky asi o třicet kilometrů vrátit zpět. Jinak to nejde, je to jediný úsek, kde je potřeba se „otočit“. U Fort William jsme pak pokračovali na jih, za město Glencoe. Mimochodem, pokud ještě nemáte dost Harryho Pottera, zapíchněte si špendlík do Clachaig Inn. Hned vedle kdysi stávala Hagridova chajda. Jen doporučuji vzít si na místo holínky, není úplně nejschůdnější.

Pohnutka pro to jet zrovna tudy je však jiná. Mezi Glencoe a obcí Tyndrum se rozkládá fenomenální údolí, zvané… Glencoe. Dramatické, divoké kopce se tu střídají s rozlehlými vřesovými pláněmi, je tu spousta zatáček, stoupání a klesání a dočkáte se dechberoucích výhledů do krajiny. Pro neustálé změny počasí se vám návdavkem povede ji vidět jak tajemně zahalenou oblaky, tak zcela obnaženou, v plné kráse a velikosti. Obojí má sílu.

Pro autíčkáře je však toto místo ještě atraktivnější – pakliže řadicí páce dáváte přednost před kouzelnou hůlkou, tak i nejatraktivnější. V této oblasti se natáčel nejeden díl seriálu Top Gear a nástupnické The Grand Tour. Jeremy Clarkson, Richard Hammond i James May po zdejších silničkách prohnali kdejaké úžasné auto. Kdo by se nechtěl alespoň na chvíli cítit jako oni?

A právě zde jsem si nejvíc užil i své BMW 120. Ukázalo mi, že zásluhou poměrně lehkého motoru nemá ani jako předokolka tendence k nedotáčivosti. Naopak, pěkně, okamžitě a zlehka zatáčí. Musím i říct, že mi nechyběl čtvrtý válec, patnáctistovka má dostatek životní energie. Naopak si říkám, že dvoulitrová varianta by tu byla zbytečně silná a až příliš rychle bych dojížděl auta před sebou. Takto jsem ani při drobném hraní nijak zvlášť… nevyčníval.

Jen doplním, že po překonání tohoto údolí se pokračuje druhým národním parkem Loch Lomond, v němž se nachází největší jezero celého Skotska, a pak okolo Glasgow, kde jsou výškové budovy a jinak nějak… no… nic, zpět do Edinburghu. Celkem je to téměř 700 kilometrů, během nichž budete mnohokrát jen nevěřícně koukat.

Není nebe bez mráčku

Pokud jste po přečtení předchozích řádků nabyli dojmu, že výlet po Skotsku doslova nemůže mít chybu, ještě vás trochu zbrzdím. Pár kaněk se tu najde. Všechny víceméně souvisí s faktem, že infrastruktura tu, jak jsem rychle zjistil, není navzdory příslušnosti k rozvinuté Velké Británii zas tak dobrá. Snad bych možná i řekl, že vedeme my.

Spojení mezi Edinburghem a Glasgow, stejně jako napojení na Anglii, tu samozřejmě vede po velkokapacitních silnicích. Směrem na sever se to ale rapidně zhoršuje. Například zmíněná silnice A9 má čtyři pruhy jen po město Perth, čili asi 70 km za Edinburghem. Zbylých 180 km je, až na občasné rozšíření, vedeno pouze dvěma pruhy.

Zbytek popisovaného okruhu je poté výlučně dvoupruhý. To s sebou nese problémy, jelikož skotské silnice jsou plné jak místních, kteří nemají moc kudy jinudy jet, tak turistů, kteří jako bonus bojují s jízdou na druhé straně. Výsledkem bývá silný provoz, jenž může být kapku stresující, ačkoliv na sebe všichni zjevně berou velké ohledy.

Počítejte také se zdrženími. Pokud se náhodou stane nehoda (což se prý děje docela často), nebývá možnost místo objet a nezbývá než čekat. Jestli vám navigace ukáže, že v cíli budete za dvě hodiny, počítejte spíš se třemi a mentálně se připravujte i na čtyři. Pakliže vám letí letadlo, radím nechat si velkou rezervu. Čas dojezdu opravdu umí stoupat.

Jinými slovy, není nebe bez mráčku. Musíte přijmout, že je to víc výlet kochací než řidičský. Zase jsou tu však, až na úplně boční cesty, silnice standardní šířky a na nich mnohé odpočívky, víceméně co každých pár kilometrů najdete kus asfaltu, určený k zastavení. A některé mají i zázemí. Asfalt je tu pak v lepším stavu, než na co jsem zvyklý z Anglie – nebo od nás.

Závěr

Věřím, že nyní už mé nadšení chápete. Nejen ze Skotska, ale i z auta. Nevím, co bych mu měl vyčítat. Ano, palubní deska by mohla být hodnotnější. Jenže mluvíme o základní verzi základního BMW, tady mi přišla v normě. Ano, fajnšmekři by chtěli zadní náhon. Avšak já ho nepostrádal, šasi je nastaveno výborně a skvěle reaguje na řidičovy povely. Ano, převodovka by nemusela poškubávat. Akorát že ono to s dvěma spojkami při zachování rychlých, efektivních změn převodových stupňů ani moc jinak nejde.

Zkrátka, BMW 120 k cestám chcete. Nejenže vás nebude ničím štvát, ale bude vám celou cestu dělat radost. Vlastně bych si ho klidně vzal domů… kdyby tedy nemělo volant na druhé straně. A do Skotska také chcete. Uhrane vás. Za to se vám, myslím, můžu zaručit. Já sám jsem si díky této kombinaci užil s rodinou výlet, na který budu dlouho vzpomínat. Pochybuji, že by se ten váš měl o moc lišit.

Byli jste už někdy ve Skotsku vy? Objeli jste si podobný, nebo snad přímo stejný okruh? A jak na vás tato země zapůsobila? Nebo byste radši něco řekli k BMW 120? Dejte vědět v diskuzi.

Technická data

BMW 120

Motor: turbem přeplňovaný zážehový tříválec 1499 cm3
Nejvyšší výkon spalovacího motoru: 125 kW (170k)
Nejvyšší točivý moment spalovacího motoru: 280 Nm při 1500 – 4400 ot/min
Převodovka: automatická, sedmistupňová, dvouspojková 
Provozní hmotnost: 1500 kg 
Maximální rychlost: 226 km/h
0-100 km/h: 7,8 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 5,4 l/100 km
Spotřeba v testu: přibližně odpovídala tabulkám
Cena základní verze: 794 300 Kč (BMW 116)
Cena základní verze se stejným pohonem: 932 100 Kč
Cena „testovaného“ kusu: 1 257 776 Kč