24 h Le Mans 2026: Drama do poslední minuty

Je neděle odpoledne. Auta na závodní trati již krouží bez přestání téměř celý den, přesto vozy na prvních třech pozicích od sebe dělí pouhé 3,4 vteřiny. Tohle bude drama až do posledního okamžiku a my jsme nadšení, že můžeme být letos přímo u toho. Nacházíme se totiž na tribuně okruhu Circuit de la Sarthe, který ale celý svět zná prostě jako Le Mans.

Podobně, jako by vyznavači islámu měli alespoň jednou za život navštívit památná místa Mekky, každý opravdový petrolhead by se měl alespoň jednou vydat do Le Mans na nejstarší a nejslavnější vytrvalostní závod světa. A přesně to se letos čtyřčlenný tým Autíčkáře rozhodl splnit. Tím hlavním impulzem bylo pozvání od party českých traťových maršálů. Autentičtější a surovější zážitek ze slavného závodu bychom mohli mít snad jen s vlastním autem přímo na trati, tohle byla nabídka, kterou prostě nejde odmítnout. Vzali jsme proto vůz pro závodní kempování a vyrazili do Francie.

O skvělém týmu traťových maršálů, jejich obětavém nadšení, humoru a ryzosti zájmu o slavný závod si ještě povíme, dnes bych se však chtěl trochu pověnovat závodu jako takovému. 24 hodin Le Mans je totiž fenomén, který v dějinách motorsportu zaujímá naprosto unikátní místo. Když řeknu, že tahle událost představuje vrcholný závod Mistrovství světa vytrvalostních závodů, zdaleka tím nepopisuji celou realitu. Ani fakt, že si z této „čtyřiadvacetihodinovky“ vítězové odváží dvojnásobné bodové ohodnocení, není tím zásadním.

Ve skutečnosti totiž můžete mít bodů kolik chcete, můžete opakovaně vyhrát titul mistra světa, jenže ten svět, ten si stejně bude pamatovat jediné – totiž kdo dokázal uspět v Le Mans. Vítězství tady je pro jezdce i tým víc než titul z celé sezóny, vítězství tady vás uvede do dějin motorsportu. To jsou velká slova, ale věřte mi, nepřeháním ani trochu.

Sto let motorsportu

Historie závodu sahá do roku 1923, jeho termín je až mysticky určen na dobu letního slunovratu (což je však spíše ryze praktická věc, protože právě tehdy je nejkratší noc) a má svá specifická pravidla i tradice. Startuje se historickou francouzskou vlajkou, součástí závodu je spektakulární půlnoční ohňostroj a nakonec je tu putovní pohár, který si smí trvale ponechat jen ten tým, který dokázal vyhrát alespoň třikrát za sebou.

Mimochodem právě tady vítěz závodu poprvé oslavil svůj triumf radostným rozstříkáním napěněného šampaňského, rituálem, který dnes už neodmyslitelně patří ke stupňům vítězů v motorsportu. Stalo se tak v roce 1967 po slavné bitvě Ferrari proti Fordu, kdy přes nedůvěru tisku i vedení dokázali jezdci Dan Gurney a Anthony Joseph Foyt zvítězit a při slavnostním ceremoniálu z radosti (a jistě i k jejich velké radosti) zkropili šampaňským Henryho Forda II. a Carrolla Shelbyho.

Jiné tradice již závod opustil. Typický start, kdy jezdci přebíhali trať a naskakovali do připravených zaparkovaných aut, skončil z bezpečnostních důvodů s ročníkem 1969. Mimochodem – právě kvůli tomuto startu mají vozy Porsche dodnes tlačítko startéru nalevo od volantu, aby jezdec mohl naskočit do vozu, levou rukou startovat a pravou přitom řadit první rychlostní stupeň.

Změnami prošla i trať. Velké změny přišly po nešťastném ročníku 1955, vývoj ale trvá až do dnešních dnů. Postupně se rozšiřovaly ochranné zóny a dlouhé rovinky dostaly šikany. Však ještě v roce 1988 dosahovaly závodníci v nejrychlejším místě trati až 407 km/h. To při často těsných soubojích kolo na kolo fakt není bezpečné…

Z důvodů bezpečnosti také bylo zavedeno povinné střídání. Ano, čtete správně, tohle nebylo vždycky samozřejmostí. Ještě v roce 1950 kroužil po okruhu Eddie Hall ve voze Bentley. Závod dokončil na celkovém osmém místě, pro mě ale asi bude jasným vítězem a největším řidičem „čtyřiadvacetihodinovky“, protože on jel sám. Celý den a celou noc jen on sám držel to velké těžké a dnešní optikou téměř neovladatelné Bentley na trati. Ani si nechci představovat, jakou námahu to muselo dát.

Legendární závod dneška

Současný závod 24h Le Mans se vyhlašuje pro tři kategorie závodních vozů. Na jedné trati se tu tak zároveň prohání vozy třídy cestovních vozů GT3 společně se dvěma třídami závodních prototypů. Třídu GT3 reprezentují vozy Porsche 911, Chevrolet Corvette, BMW M3 a mnohé další, mezi těmito stroji se musí proplétat výrazně rychlejší závodní prototypy kategorie LMP2 a všechna tahle auta jsou prakticky jen statickými objekty pro vozy kategorie LMP1, označované také jako hypercar.

Právě z řad třídy hypercar vzejde i celkový vítěz závodu, pojďme se tedy pověnovat především této disciplíně. Celkové výsledky jste ostatně již určitě viděli, případně si je můžete dohledat ve svém volném čase. V kategorii LMP1 to ale letos bylo zajímavé a závod sliboval drama. Ostatně na něj i došlo. Po letech kralování týmu Ferrari se totiž do Le Mans vrátily některé týmy a vynaložily nemalé úsilí, aby tady uspěly.

Tohle totiž není jen o historii, o soubojích Ferrari s Fordem v dobách dávno minulých. Prestiž vytrvalostního závodu táhne, a tak některé značky neváhají investovat obrovské prostředky. Tím asi nejvýraznějším týmem z tohoto pohledu byl letos Cadillac. Značka po letech výroby sedanů pro floridské důchodce a luxusních avií pro rappery chce navázat na doby, kdy tvořila automobil, kdy její technologie předstihly dobu o celé dekády. A kde jinde ukázat tohle odhodlání než ve vytrvalostním závodě, kde se snoubí spolehlivost s rychlostí?

Noví i staří hrdinové

Překrásné Cadillacy to letos neměly vůbec snadné. Konkurence totiž byla víc než silná. Do Le Mans se vrátil tým japonské Toyoty. Však Toyota je jedním z týmů, který si mohl ponechat vítěznou trofej, protože dokázal vyhrát hned tři ročníky po sobě. A nakonec nejen tři, ale hned pět. To je parta lidí, co umí postavit spolehlivé hybridní auto. A že to nemusí být jen Prius, to už jsme mezi lety 2018 a 2022 viděli.

Do hry ale vstupuje i vyzyvatel z Mnichova. A rozhodně se neodbývá. BMW přivezlo do Le Mans fantastický stroj. Možná nebyl z nejhezčích, ale děcka, ta věc umí jezdit! Však po jistých peripetiích v kvalifikaci, kdy musel být původně nejrychlejší Cadillac diskvalifikován, si právě BMW zajistilo nejlepší místo na startu. Jenže to pořád není všechno. Stále jsou tu vozy Ferrari, které dominovaly posledním třem ročníkům. Přikrčené maranellské placky své místo rozhodně nehodlají nechat soupeřům zadarmo.

Tím máme jasný výčet favoritů letošního klání, na trati se ale tahle auta potkají s dalšími neméně zajímavými. Pro domácí publikum jsou tu hned dvě želízka v ohni. Peugeot, který letošní 24h Le Mans pojal jako svůj velkolepý happening, doplní ještě krásné vozy Alpine.

A když už jsme u krásných aut, potom musím zmínit Aston Martin. Tihle hoši prostě mají styl. Aston Martin Thor Team přivezl svůj mistrovský výtvor, speciál Aston Martin Valkyrie se startovním číslem 007 (jakože fakt). Nakonec se možná neukázal jako nejrychlejší, na vedoucí týmy prostě ztrácel, přesto jsme na tribuně netrpělivě každé kolo čekali právě na něj. Ten řev vysokootáčkového dvanáctiválce je prostě něco neopakovatelného a v kombinaci s tvary toho stroje – kdybych si mohl jedno z těch aut odvézt domů, bude to určitě Aston Martin.

Překvapením letošního ročníku byla absence vozů Porsche, značky, která patřila v minulosti ke stálicím Le Mans. Startovní pole však i bez ní bylo pestré víc než dost.

Hráče tedy známe, můžeme závodit. Vozy Cadillac jako kdyby chtěly být snad více americké, než je v dnešní době záhodno. Dvojice „Trumpcars“ tak kombinovala technickou převahu s jednou penalizací za druhou. To je nakonec stálo nejen ztrátu pole position, ale dost možná i celkové vítězství. Zatímco jeden z Cadillaců měl v noci technické problémy a ztrávil nějaký čas u mechaniků v garáži, ten druhý měl reálnou šanci na celkový triumf.

Jenže pár chyb, překročení rychlosti při žluté vlajce, nucený průjezd boxovou uličkou a všechno skončilo docela jinak. Ještě poslední hodiny před koncem závodu byl Cadillac sice stále ve vedení, situace však začínala připomínat Pearl Harbor. Vedoucí velký hlubokým tónem bručící Cadillac byl provázen dvěma neodbytnými Toyotami. V pravém zrcátku jedna, v levém druhá, rozdíl v časech všech tří vozů byl méně než tři a půl vteřiny - a to po téměř celém dni závodění. Toyota navíc téměř bezchybně plánovala zastávky v boxech, prostě japonský tým fungoval jako… no jako japonský tým.

Cadillac tak po pár kolech marného odporu putoval do propadliště dějin. Jenže to pořád ještě nebyl konec. Ještě tu bylo BMW. Tenhle tým si užil Le Mans se vším všudy. Tady nestačí jen dobrý jezdec a dobré auto, tady potřebujete i štěstí a taktiku. Závod na 24 hodin je totiž něco úplně jiného než třeba Formule 1. Tam je to vlastně jednoduché – jedete dobře, vyhrajete, něco se pokazí, končíte. To v Le Mans neplatí. Za 24 hodin ostrého závodění se totiž vždycky něco pokazí. Jde o to umět situaci rychle vyřešit a dohnat nabranou ztrátu.

BMW přijelo do Francie se skvělým autem. Bylo rychlé, obratné, všechno správně. Však také odkroužilo nemalý počet kol na vedoucí pozici a ani ona vyhraná kvalifikace (byť stále s pachutí diskvalifikovaného Trumpcaru) nebyla vůbec dílem náhody. Jenže bez toho štěstí to prostě nejde. V závěrečné fázi závodu vedoucí vůz BMW při nájezdu do boxů probrzdil, vyjel z trati a musel se hrabat ven ze štěrku. Propad v pořadí byl v tu chvíli při minimálních odstupech na prvních místech nevyhnutelný. Od toho okamžiku nasadilo BMW ostrou stíhací jízdu a zatímco vpředu japonská Zera ostřelovala nebohý Cadillac, BMW stahovalo vteřinku za vteřinkou.

Jak to celé dopadlo už víte. 24h Le Mans ročník 2026 skončil triumfem Toyoty, která obsadila první a třetí místo, BMW se nakonec podařil návrat alespoň na stříbrnou pozici. Obhájci titulu z Ferrari si nevystřihli ostudu, jejich auta se držela vedoucí skupinky a podávala stabilní výkony, na vítězství to už ale nestačilo. Pokud chtějí maranellští bojovat o titul příští rok, bude to chtít úplně nové auto, technika jde zkrátka rychle kupředu a touha vyhrát Le Mans je velká.

Zážitek musíte zažít

Tohle všechno jste mohli sledovat i v televizi. Proč pro nás tedy bylo tak důležité být na místě, trmácet se pěšky spoustu kilometrů kolem trati a bojovat o místo s dobrým výhledem s 350 tisíci diváky z celého světa? Le Mans je místo, kde se píší dějiny motorismu, tady je atmosféra nezkažených závodů ze starých dob. A vůbec nevadí, že místo rozštelovaných karburátorů tu dnes závodí hybridní superplacky, to je naopak to skvělé. Moderní doba tu žije v symbióze se starým dobrým závoděním tak, jak jsme se báli, že už to nebude možné.

Le Mans ani dnes není místem pro nafoukané lidi a jejich pozlátko. Sem přijíždí fandové rychlých aut tak nějak postaru. Jistě, mnozí sem přijedou svým Porsche či Ferrari, ale zaparkují jej v kempu, vybalí stan a vyrazí na okruh užít si atmosféru opravdového motorsportu. Je jedno, kdo jste a odkud jste, všichni se sejdete u stánku s hotdogem a pivem v kelímku a dáte se spolu do řeči. O autech, o závodech. Je to týmová hra. Jezdec bez svého týmu mechaniků, kteří udržují jeho auto v extrémním tempu po šílených 24 hodinách, není nic. A tým není nic bez organizátorů závodu, skvělých obětavých traťových maršálů, bez místních obyvatel, kteří ochotně propůjčí okruh a přilehlé ulice, a samozřejmě bez diváků.

Jedeme v tom všichni společně, bez nadšených lidí by tohle celé prostě nebylo a nedávalo by to vůbec smysl. Le Mans žije závody. Trať pro vytrvalostní závod vybíhá ven z areálu závodního okruhu, jezdí se po běžných ulicích. Kus lesem, kolem Woodyho baru, přes parkoviště u Decathlonu, okolo kruhového objezdu v Mulsanne… Celou noc se městem rozléhá řev motorů, nikdo pořádně nespí, ale to nevadí. Tohle je místní oslava slunovratu, docela jiný mytologický rituál, ale vlastně podobně silný. Má to smysl.

V neděli jsou potom všichni od nadšených teenagerů po důstojné movité pány celí zaprášení, upatlaní, ale očka jim svítí nadšením a radostí. A o tom je Le Mans. O radosti z rychlosti, o možnosti sledovat celý den a celou noc napínavý závod a jeho aktéry, prožívat s nimi všechny úspěchy i strasti na cestě k cíli. Být toho součástí, odvézt si pár cetek z obchůdku se suvenýry a zážitek na celý život. To je to, proč byste alespoň jednou za život měli navštívit 24 hodin Le Mans. Stojí to za to.