24 hodin v první linii. Vyrazili jsme mezi české traťové maršály v Le Mans

Bez jejich přítomnosti by neproběhl žádný automobilový závod – ani tak velkolepý jako 24h Le Mans. Přesto je na nablýskaných snímcích uvidíte jen málokdy, nepronásledují je novináři s mikrofony a jejich jména neprovolávají davy na tribunách. Traťoví komisaři, maršálové nebo prostě traťáci představují hrdiny v pozadí největší motoristické události na světě. Každý z nich je tak trochu četník, hasič, záchranář i spojař, ze všeho nejvíc ale srdcař, který motorsportu a svému týmu obětuje čas, prostředky a fyzické síly. Kdo jiný by dokázal hodiny moknout v lijáku, péct se na plném slunci v ikonické oranžové kombinéze a v noci si nechat vypalovat sítnici laserovými světlomety?  

V letošním roce sloužilo v Le Mans celkem 2 053 traťových maršálů a my měli možnost strávit víkend v jejich společnosti. Vážíme si toho tím víc, že jsme pozvání dostali přímo od jednoho z nich – našeho čtenáře Radima Němce. Těžko říct, co byl nakonec větší zážitek – jestli závod samotný, nebo pár dní prožitých v téhle skvělé partě… 

Prostřednictvím našeho povídání s Radimem – a jeho kolegou Tomášem – snad teď umožníme nahlédnout do pozoruhodného světa traťáků i vám. Domyslete si k němu vzdálené burácení motorů a mnohajazyčné pokřikování obyvatel kempu, kteří si právě užívají volna…

Nejdřív bychom mohli nezasvěceným přiblížit, co funkce traťového maršála vlastně obnáší. Jaký je váš úkol během závodu? 
My jsme vlastně ruce, nohy a oči organizátora závodu. Po celé trati je třeba mít lidi, kteří vidí, co se stalo, dokáží to vyhodnotit a dát zprávu o tom, co je potřeba dělat dál. Někdy musí přijet kavalerie, něco jsme schopni vyřešit sami. Jsme školení v první pomoci, víme, jak vytáhnout člověka z auta nebo z formule, jak se chovat k motorkáři, dokážeme uhasit drobný požár ručním hasičákem. Třeba na osmičce (stanoviště číslo 8, na trati je jich celkem 35 plus pár speciálních) jsou dvě auta plná doktorů. Prostě backup. Zároveň vlajkami signalizujeme řidičům, co se na trati právě děje. 

Má závod v Le Mans oproti ostatním nějaká specifika?
Je to hlavně rychlost. Musíme počítat s tím, že na rovince jedou auta přes 300 kilometrů v hodině, a když se něco přihodí, géčka můžou být docela drsný. Další věc je, že tu jezdí hybridy, což znamená vysoké napětí. Na všechno tu máme specialisty, ale první triáž je na nás – hned musíš vědět, o jaké auto jde a co s ním dělat. Nutné je taky zhodnotit, kdy už se musí závod zpomalit nebo zastavit. Základní poučka zní „as little as necessary”. Bezpečnost je na prvním místě, ale jezdci přijeli jezdit a diváci taky nepřišli koukat na X červených vlajek  a padesát restartů, že ano…

Jak jsou po trati rozmístěna jednotlivá stanoviště? 
Předpis je takový, že z jednoho stanoviště máš vidět na druhé. Aby ani kousek trati nezůstal bez dozoru.

Máte v popisu práce i kontrolu toho, jestli jezdci na trati nedělají něco, co nemají?
My zrovna ne, ale jsou stanoviště, kde je potřeba sledovat a hlásit track limity. Dále je tu  nesportovní chování nebo technické záležitosti – musíme si všimnout, když z auta něco vlaje a je to nebezpečné. 

Na stanovišti pochopitelně nestojíte čtyřiadvacet hodin. Jak často se střídáte?
Během hlavního závodu máme vždycky čtyři hodiny službu a osm hodin downtime, takže jsme celkem tři směny.

Čtyři hodiny se může zdát – v rámci celého závodu – jako chvilka, ale vydržet celou dobu v pohotovosti je asi celkem náročné. 
Naše skupina tady v Le Mans má má skvělého šéfa, všechno je perfektně zorganizované a navíc se točíme v rámci malého týmu na jednom stanovišti. Ale třeba signalizovat modrou vlajkou předjíždění je občas ošemetné. Nejhorší je to v noci, kdy čučíš do světel a uvažuješ – děje se to, neděje se to? Počítej na to tři vteřiny – když do dvou vteřin nevíš, co signalizovat, tak nesignalizuješ, protože auto už je za tebou. Jako fór se říká, že kdo nemávnul modrou vlajku na člověka, který vede, tak to ještě nedělá dost dlouho. 
Jinak je to podobné jako v armádě – hurry up and wait. Většinu času nuda, nuda, nuda. Vlastně všichni doufáme, že to nuda bude, protože když není, obvykle to znamená průser.

Chci dělat traťáka. Jak na to?

Jaký je kvalifikační předpoklad, když se chce člověk stát traťovým maršálem?
Moje cesta byla následující. Nejdřív jsem chodil na závody jako divák, postupem času jako pomocná síla, něco jako učeň, co dostává drobné úkoly od šéfa postu. Pak si zažádáš o licenci a projdeš kurzem, kde se školí první pomoc, komunikace rádiem a všechny tyhle věci, co děláme. Po kurzu dostaneš národní licenci a musíš ročně vykazovat určitý počet akcí, za které dostáváš razítka do oranžové knížky. S dostatečnou zkušeností můžeš požádat o mezinárodní licenci – a zpíváš na Broadwayi.

Do rozhovoru vstupuje Tomáš Mrázek a ukazuje se, že cesta k oranžové kombinéze může být i velice rychlá – když má člověk dostatek cílevědomosti, špetku štěstí a k tomu velkou dávku přirozeného talentu. Tomášovi je třiadvacet, mezi maršály tedy patří k nejmladším, ale ze všech stran na něj slyšíme nadšenou chválu. 

„Jako kluka mě děda přivedl k formuli, kterou jsem hltal, kdykoliv byla příležitost. Jednou se v televizi mluvilo i o traťových komisařích, dobrovolnících, které si okruh najímá na závody. Zaujalo mě, že to takhle funguje i na okruhu v Brně, a hned jsem věděl, že po tom půjdu. Tehdy mi bylo šestnáct a musel jsem si počkat do osmnácti, ale pak jsem se hned hlásil na okruh. V roce 21 jsem začal v Brně na okruhu, tam jsem se rovnou přidal k Track Marshals Brno a s nimi jsem se ještě ve stejném roce dostal do Mostu na vytrvalostní šestihodinovku EWC a závod WTCR. Rok nato jsem si splnil sen a byl jsem jako traťák na formulích. V roce 2023 už mě chtěl Marcel (jeden ze starších ostřílených maršálů z týmu, pozn. red.) vzít do Le Mans, protože ve mně viděl velkého snaživce, ale bohužel to nevyšlo. Poprvé jsem se sem tedy dostal v roce 2024, ve svých 21 letech.” 

Jak vidíte, když člověk hodně chce a chytí příležitost za pačesy, jde to raz dva. „Na okruh v Brně se může přihlásit i člověk motorsportem úplně nepolíbený, projít školením a všechno se naučit. Teď už si musím jen pohlídat absolvování jednoho školení ročně, vždy pro nadcházející rok, a odjezdit určité množství závodů.” Tomáš radši nepočítá, kolik peněz do svého koníčku nasypal, ale že by litoval? To ani náhodou. „Svoje místo mezi maršály už mám teď víceméně jisté,” pochvaluje si.

Už žhavíte klávesnici, abyste zaslali uctivou žádost na Masarykův okruh? Jen do toho, každá cesta začíná prvním krokem. Ale jedeme dál.

Na post maršála v Le Mans se ale asi načekáš, ne? 
Le Mans je specifický závod a praxe je fakt potřeba, takže určitá bariéra neuškodí. Upřímně, nikdo si tu nevezme na triko nováčka, může to být nebezpečné pro něj, nebo naopak udělá něco blbě on. Ale s mezinárodní licencí už si můžeš poslat mail, nahrát nějaké dokumenty a čekat X měsíců, po kterých ti přijde zpráva – bereme vás, nebereme vás. 
Hlásíš se na nějakou funkci, anebo na nějaký post. Já jsem na začátku prostě zaškrtl whatever, dejte mi něco – a skončil jsem tady u Alana. Asi jsem měl výhodu i v tom, že umím německy, anglicky a česky, takže si poradím v mezinárodním týmu.

Traťáků je omezené množství, takže si asi musíš počkat, až někdo ze stávajících lidí odpadne, ne?  
To záleží. Naposledy jsme měli naopak problém s tím, že pár lidí odpadlo – jeden z Čechů se na poslední chvíli zranil a nepřijel – a nebyla za ně náhrada. Obecně ale maršálové odcházejí velice zřídka, nechtějí se té práce vzdát a někdy je to až na škodu. Se stářím komisařů máme trochu problém.    

Práce snů? Jak se to vezme

Docela mě překvapilo, když jsem si přečetla, že práce traťáků je činnost ryze dobrovolnická. Takže za tuhle lopotu nedostaneš vůbec nic? 
Přesně tak. Zcela výjimečně některé týmy proplatí náklady nebo jejich část, ale takových je málo. Na jednu stranu je to levnější než být divák, na druhou stranu máš povinnosti a ten čas musíš obětovat. U mladé generace na tohle dost narážíme – mlaďochům se už nechce makat jen pro zábavu a slávu, rádi by i něco vydělali. Jenže teď je to tak, že peníze spíš sypeš. 

Co tě tedy motivuje znovu a znovu jezdit?
Nevím, jak to mají ostatní, ale já to beru jako velkou zodpovědnost. Samozřejmě je to pořád hobby, a kdyby došlo na lámání chleba, můžu účast odmítnout. Ale vím, že tu se mnou počítají, spoléhají na to, že přijdu a odvedu svou práci. Kdo jinej to bude dělat? Když zpíváš v seriózním sboru a nepřijdeš na zkoušku nebo na vystoupení, necháváš ostatní na holičkách. 

Oranžová kombinéza v Le Mans je určitě i prestižní záležitost… 
Mezi námi rozhodně je. Potkáš tu lidi, co to dělají dlouho a mají za sebou hodně zajímavé věci, nosí overaly pošité nášivkami LeMans, Nürburgring, Spa, samé legendární závody… Když vidíš takového člověka, tak si říkáš, ok, ten asi ví, co dělá. 

Chyby se stávají

Zažil jsi někdy fakt nebezpečnou situaci?
Na jeden zajímavý moment si vzpomínám. Na timingu už měli být dávno pryč a vzniklo okno těsně předtím, než se koná oficiální focení – to je pak trať opravdu zavřená, protože všichni vědí, že tam budou maršálové. Lidi se už začali připravovat a trousit na trať, když se na ně zčistajasna vyřítilo elektrické auto. Asi nejelo 300, ale pořád bylo dost rychlé. Za horizontem se ti kompletně schová, a když ho neslyšíš, najednou se vyloupne křídlo… jednadvacet, dvaadvacet… a to auto je u tebe. Uskakovalo se velice rychle. Nakonec nebyl žádný problém, ani jsme neslyšeli, že by to auto muselo brutálně na brzdy, ale leckdo si pak asi měnil spodní prádlo. Nejsem si jistej, jak moc je tahle historka publikovatelná…

Jasně. Protože tam někdo asi udělal chybu.
Všechny průsery se dějou, když se zkombinuje víc malých chyb. Očekávání, změny v plánování, dispečink… Typický „swiss cheese model”, ve kterém se někdy ty dírky poskládají špatně a něco se stane. Stejně je to s nehodami a vlastně se vším. 

Závody jako rodinný podnik

Je tohle specifické hobby slučitelné s osobním životem?
Určitě – ale záleží na nasazení konkrétního člověka. Znám lidi, co jsou v sezóně každý víkend na závodech. Pak se holt buď rodina přidá, nebo to nefunguje. Tady v kempu vidíš, že spousta lidí přijela s rodinami, dá se to pojmout jako společná dovolená, i když specifická. 

A jak to máš ty? Taky někdy jezdíš s rodinou?
Zatím se ji na to snažím psychicky a fyzicky připravit. Synátorovi jsou tři roky a je dost akční. Na jednom místě by nevydržel, to by to tady lítalo. Ale těším se, že se mnou třeba jednou bude jezdit na motorce. Erkem jezdí hrozně rád – když nastartuju, tak už se žene, že pojedeme na výlet. Potom při jízdě spí a já se kochám.  

Kluci, za všechny účastníky našeho zájezdu před vámi smekám. Díky za nezapomenutelný víkend a doufám, že to nebylo naposledy!