Rufford Mill Ford: Světová metropole utopených motorů

Možná jste na to už taky narazili. Malebná scenérie s kamennou staroanglickou hospodou v pozadí, lávka přes cestu na které stojí pár nadšených pozorovatelů a silnice, kterou přetíná proud řeky. Vodou postupně projíždí rozličná vozidla, některá s rozvahou a opatrně, jiná v plné rychlosti. Sání se plní vodou, z výfuku jde kouř jak při zvolení papeže, části nárazníků a poznávací značky povolují tlaku vody a odplouvají kalnou vodou pryč ze scény. Hypnoticky návykové pokoukání.

Brod se na říčce Rainworth water v Nottinghamshire nacházel odnepaměti. První zmínky o možnosti překročit zde vodu najdeme už v takzvané “knize posledního soudu”, majetkovém soupisu vytvořeném na příkaz Viléma Dobyvatele kolem roku 1070. Vedla tudy důležitá cesta do nedalekého kláštera, později zde vzniklo jezero, ze kterého bral vodu místní mlýn. Význam cesty se však zásadně snížil během dvacátého století, kdy se vlivem urbanizace a výstavby silniční sítě stala z tohoto kouta světa jen malebná venkovská silnička. Proto zde pravděpodobně nikdy nevznikl plnohodnotý most, ale jen lávka pro pěší. Auta zde až do současnosti projíždí brodem. 

A sluší se říct, že za běžné situace je průtok potůčku natolik slabý, že zde most opravdu není potřeba. Hloubka v brodu dosahuje zhruba deseti centimerů, srovnatelně s trochu větší kaluží. Jen po vydatnějším dešti se může stát, že se říčka rozvodní a v nejhlubším místě pak bývají až tři stopy (zhruba 90 cm) vody. Konec konců proto se místu začalo v minulosti říkat Rufford (rough ford – drsný brod). Starousedlíci jsou na tyto situace zvyklí a v takovém případě prostě jezdí asi čtyřkilometrovou oklikou přes nedaleký most. Samozřejmě i dříve se čas od času našli dobrodruzi, kterým zvýšená hladina nevadila. Občas se jim odvaha vyplatila, občas dopadli špatně. Až do předloňského léta šlo o kratochvíli pro pár místních, kteří tyto nezdary sledovali z nedaleké hospůdky. Podle Bena Gregoryho, který bydlí nedaleko a místo svými videi proslavil, se tu utopilo maximálně jedno auto za několik týdnů. 

Jenže právě jeho chytlavé záběry v kombinaci s algoritmy TikToku způsobily, že se stala z téhle ospalé díry skoro přes noc světová atrakce. Do Ruffordu se začaly sjíždět davy turistů, kteří chtěli vidět vozy prohrávající svůj boj s vodou a kolony řidičů, kteří si naopak chtěli dokázat, že jejich auto vodou v klidu projede. A když ne, dočkají se alespoň svých třiceti vteřin slávy na sociálních sítí. 

Nejvíce radosti z tohoto nečekaného rozkvětu turismu měl bezpochyby provozovatel přilehlé hospody, nicméně po pár týdnech bylo jasné, že se situace vymyká kontrole. Na okrajích úzké okresky stály dlouhé kolony zaparkovaných aut, mezi kterými oběma směry projížděli řady broděníchtivých řidičů. Mezi tím se proplétaly davy lidí s telefony nasměrovanými na vodní hladinu doufající v to, že se jim podaří zachytit alespoň nějaký zajímavý boj techniky a živlů. A nutno říci, že se jim většinou poštěstilo. 

Z nezdarů přemotivovaných brodičů těžilo i několik nedaleko bydlících řidičů nazvedaných offroadů, kteří si rozdělili služby a za drobný poplatek nabízeli nešťastníkům vytažení auta z vody. Méně radosti měli ze situace místní hasiči, kteří museli nepříjemně často řešit úniky provozních kapalin z poškozených aut do vody a požáry aut způsobené zkraty na elektronice.

Začátkem roku 2022 se tak na vjezdu do brodu objevily výrazné sundavací značky, které při vyšším stavu vody zakazovaly vjezd. Toto pravidlo konec konců platilo i předtím (zákaz vjezdu při zvýšené hladině) – jen na něj upozorňovala pouze malá cedulka na vrcholu žlutého pravítka měřícího hloubku a jeho dodržování se příliš nehrotilo. Léta totiž stačilo spoléhat se na zdravý rozum řidičů, kteří si pravděpodobně nechtějí zničit své auto.

Jenže ani červenožluté cedule situaci příliš neřešily. Na řidiče tu totiž stále pravidelně čekal povzbuzující dav a touha po virální slávě posílala do proudu jedno auto za druhým. Okolní louky byly rozježděné od parkujících aut, místní se mnohdy kvůli zácpám ani nemohli dostat ke svým domům. Situace tak vcelku logicky dopadla tak, že v prosinci 2022 místní správa zavřela nejen brod samotný, ale celý úsek silnice, na němž se nachází. Vjíždět sem smí jen vozy se zvláštním povolením, ostatním hrozí vysoké pokuty. 

Po rušném létě plném plovoucích aut a bílého kouře z hydrolocknutých motorů se tak do Ruffordského údolí vrátil ospalý klid anglického venkova. Neil Clarke, Nottinghamshirský zastupitel pro dopravu se pak v několika rozhovorech nechal slyšet, že do budoucna plánují stavební řešení, které by mohlo silnici časem znovu otevřít. Je nasnadě, že tím myslí most. Po tisíci let se tak přes místní řeku bude dát přejet “suchým kolem”. To vypadá skoro jako happy end. A netradiční období, kdy se v toku Rainworth water prohánělo jedno auto za druhým už nám budou připomínat jen podivně uspokojivé videosestřihy.